Electric Boogaloo: The Wild, Untold Story of Cannon Films

Ačkoli si tentokrát Hartley zvolil zdánlivě nejsemknutější téma (oproti mnohovrstevnaté a žánrově pestré produkci Austrálie a Filipín), pojednání o společnosti Cannon Films paradoxně vyznívá jako nejméně zvládnutý z jeho dokumentů. Problém spočívá jednak v samotném úskalí Hartleyho metody, kdy nechává vše zaznít z úst oslovených osobností a střihem skládá z výpovědí zamýšlený narativ. Na rozdíl od dokumentů, které kombinují výpovědi a historický komentář, jenž by je usměrňoval či jim dodával protipól, Hartleyho snímky vyžadují k úspěchu dobře vybranou sestavu vypovídajících, aby se výsledek povedl. K ideálnímu tvaru tato metoda dospěla v prvním a s lehkými výhradami i druhém Hartleyho dokumentu, protože se podařilo vyvážit informativnost a zábavnost. Tentokrát ale obojí výrazně pokulhává. Jednak zde znatelně chybí osobnost formátu Tarantina či Landise, která by dokázala celou historii či stylové prvky zábavně glosovat. Navíc ale Hartley upustil od členění snímku na tematické kapitoly, čímž se nepřetržitý proud výpovědí mění na chaotickou skrumáž bez jasného směřování. Jednotící linií měla být chronologická historie firmy a jejích čelných představitelů, jenž ta se jednak neustále ztrácí, ale především vykazuje i výrazné mezery. Nejzásadnější nedostatek ale představuje nepřítomnost řady zainteresovaných osobností v čele se samotným duem Golan-Globus. Hartley se je samozřejmě pokusil získat, ale ti - přízračně pro svůj přístup k filmům i vlastní image - účast odmítli a promptně vyprodukovali vlastní dokument "The Go-go Boys: The Inside Story of Cannon Films". Následkem toho tak Hartleyho počin představuje pouze jednu stranu mince, příznačně tu kritičtější a jedovatější, kde vystupují spíše uražené hvězdičky, pomlouvači, škarohlídi vysmívající se jednotlivým snímkům či šéfové studií plivající na úroveň filmů, které jim díky distribučním smlouvám s Cannonem kdysi vynášely více než potěšující sumy. Pro druhou stranu, zosobněnou jednak vlastním výkladem Golana a Globuse, ale i sálající fandovským nadšením Eliho Rotha, je bohužel potřeba zhlédnout zmíněný konkurenční dokument. Sám o sobě Hartleyho snímek sice naznačí klíčová specifika vážící se k Cannon Films a jejich obchodní strategii (presales model) i tvůrčímu přístupu (nadšenectví i nesoudnost Golana), ale bohužel ve většině případů pouze štrejchne po povrchu, pod nímž se při tom skrývá fascinující obraz zákulisí nejen hollywoodského průmyslu v průběhu jedné dekády. (20.12.2014)

Pro někoho jsou dítka produkční společnosti ´CANNON Films´ synonymem špatného vkusu, jiní zase na ní nedají dopustit, sám stojím tak na pomezí těch dvou protipólů. Dokument se zaměřuje hlavně na éru dvou hlavních šéfů, izraelských kamarádů Menahema Golana a Yorama Globuse. Nechybí levné počátky (SCHIZOID, X-RAY, HOUSE OF THE LONG SHADOWS, kultovně špatný „nejhorší muzikál všech dob“ THE APPLE), koketování s asijskými prvky (Nerův ENTER THE NINJA, pokračování REVENGE OF THE NINJA, NINJA III: THE DOMINATION), žánrové fúze (HERCULES, AMERICA 3000, Hooperův přebujelý LIFEFORCE), řídké pokusy o nějaké to umění (Zeffirelliho OTELLO, SAHARA, kde byl Golan přesvědčen o Oscsaru pro Brooke Shields :o), Končalovského velmi kriticky úspěšný RUNAWAY TRAIN) i svezení se na popularitě break-dance stylu (pekelně špatné BREAKIN´2: ELECTRIC BOOGALOO, BEAT STREET). Je tu hezky vysvětlena snaha studia o „námluvy“ s hereckými hvězdami, aby si divák identifikoval konkrétní tvář právě s Cannon Films. Takže ukecali Chucka Norrise a produkovali jeho většinu brakových fláků z 80.let, INVASION U.S.A. počínaje, DELTA FORCE a sérii MISSING IN ACTION konče, objevili Dudikoffa (AMERICAN NINJA) a potvrdili popularitu Van Dammea (CYBORG), plácli si s uvadajícím Bronsonem (čtyři pokračování kultovního DEATH WISH) a přinesli světu tehy populární sexsymbol Sylvii Kristel (EMMANUELLE jedna až milión). Snažili se svézt na vlně popularity filmů s Indianou Jonesem, takže vyprdli na svět tři (pod)průměrné dobrodružné fláky s Allanem Quatermainem. Chvályhodné ovšem bylo, že občas podali i pomocnou ruku progresivním, nebo nějak šikovným režisérům, takže mě velmi překvapila jejich produkce BARFLY o Charlesu Bukowskim od Barbeta Schroedera, nebo finacovali tehdejší tvorbu Toba Hoopera (INVADERS FROM MARS, propadák TEXAS CHAINSAW MASSACRE 2). Poslední čtvrtina dokumentu se hlouběji věnuje analýze, proč vlastně CANNON zkrachovali. Zatímco jiná srovnatelně velká studia produkovali 5 až 7 filmů ročně, u Cannonu to bylo rovnou 50 a více. Na tuhle nenasytnost postupně dojeli a posledním hřebíčkem do rakve byly nákladné propadáky OVER THE TOP (Stalloneho tupá pohádka o jednom „páčidle“) a zejména přepálený Lundgrenův MASTERS OF THE UNIVERSE a trikově i produkčně příšerný SUPERMAN IV.: THE QUEST FOR PEACE. Finanční bublina splaskla, dlouholetí kámoši Golan a Globus šli od sebe a Cannon skončil v dluzích. Ne, že bych je nějak litoval, ale nemohu jim upřít významný podíl na utváření estetiky a tvorbě popkultury 80.let, ať si o ní myslíme cokoliv. (02.08.2018)

Super dokument o béčkovém studiu, které chrlilo filmy jako na běžícím páse. Spousta informací ze zákulisí a šílený střih, který ladí se stejně zběsilým studiem, ale vůbec se nehodí k formátu dokumentu. Oba majitelé Canonu byli očividně velcí filmový fanoušci, kteří chtěli dát světu to potěšení ze sledování béček :). Stačí se podívat na seznam filmů, které za dobu fungování Canonu vznikly – https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_The_Cannon_Group_films. (16.07.2019)

Ak ste pravý filmový fanúšik, viete o čo tu pôjde. O jednu malú výpoveď ľudí, ktorý pracovali pre pravdepodobne najkultovejšiu produkčnú spoločnosť v histórii filmu. A ak ste naozaj ten pravý filmový fanúšik, tak minimálne polovicu ich filmografie máte napozeranú minimálne dvakrát. Golan-Globus, chlapíci, ktorý ovplyvnili aj československého diváka ( dá sa povedať, že práve oni boli tí, ktorých filmy sme pred 25-30 rokmi žrali najviac ) a ktorí dali svetu mnoho filmových snov. (24.02.2016)

Napriek tomu, že Hartleyho štýl nie je tak rýdzi a prenikavý, ako napríklad v Machette Maidens (čo už detailnejšie popísal JFL), definuje ho skôr šikovnosť vo výbere témy a vytvorenie cool fasády, než prenikavosť jej spracovania, Electric Boogaloo ostáva veľmi dobrým úvodom do sveta neodolateľnej estetiky (a zákulisia) ďalšej bašty brakového filmu. (19.01.2017)