Druhá strana naděje

Čtyři za tu lidskost Kaurismäkiho filmů. Kdybychom všichni koukali jen na jeho bijáky, tak bude svět mnohem lepším místem pro život. Umím se u jeho děl dojímat a obdivovat se jeho neměnnému, originálnímu rukopisu, naprosto ale porozumím člověku, který od jeho filmů uteče. Není to pro každého. O to větší mám radost, že jsem ho pro sebe kdysi objevil, protože mně jeho vidění světa vážně sedí a mám ho rád. A cítím, že on má rád mě. (26.02.2018)

Kaurismäaki vie zaujať principiálny postoj aj k súčasným témam. Jeho rukopis sa ani za tie dlhé roky v podstate nezmenil. Prakticky využíva suchý humor a statickú kompozíciu, v ktorej vynikne absurdnosť a tragika a zároveň zľahčuje veci, aby pointa vyhrotených situácií mala bohatšiu interpretačnú úroveň. Neviem ale, dáko som pociťoval, že ho limituje vlastná vynaliezavosť a originalita na nejakom bližšie neurčenom podklade ľudskej dôstojnosti, ktorú tam implementoval. Akoby na hlavnú postavu kládol dôraz, ktorý mu potom unikal v zvolenom tempe rozprávania, hoci práve to v priebehu rokov veľmi nezmenil. Ťažko sa mi k tomu vyjadruje. (13.10.2018)

Většina režisérských velikánů, kteří byli na vrcholu dejme tomu v 90. letech, mají v dnešní době problém udržet svůj vlastní unikátní rukopis, ať už se jedná o specifickou filmovou řeč, anebo (a to především) o vizuální estetiku. Problémem může být jejich vlastní umělecký vývoj, já vidím jako důležitý bod a zásadní problém v přechodu do digitálního prostředí. Ať už je vývoj techniky jakýkoliv, a i když třeba ještě dneska točíte na surovinu, málokdy má pak daný snímek ten pravý filmový look a feeling, ten pravý rukopis minulých dekád, kdy filmy byly mnohem filmovější, než jsou dnes. Celým tím okázalým shrnutím se dostávám k tomu, jak moc jsem byl nadšen, když jsem zjistil, že i v roce 2017 dokáže Kaurismäki natočit film, který je (v tom nejlepším smyslu slova) prostě dalším v řadě, a který v sobě nese všechny ty specifické prvky rukopisu, jež ho zdobí od samotného počátku. Policie sice má na stole notebooky, ale stejně pořád píše na stroji a má starý dobrý ciferníkový telefon a vám přijde, že takhle to prostě má být. Stále se v Kaurismäkiho filmu skoro nemluví, stále je vše dokonale mile prkenné, stále tam jsou ty natolik specifické polodetaily na obličeje postav stojící ve zcela specifickém druhu nasvícení. Kaurismäki má občas tendenci vyskočit z té zdánlivé emoční plochosti a začne posouvat svůj absurdní humor do trochu šílenější roviny. Já dávám přednost těm jeho filmům, kdy se tomu v podstatě zcela vyhýbá a celý děj tak proběhne v té suchohumorné rovině. Proto i u Druhé strany naděje bych měl k několika místům určité výhrady, nemění to ale nic na tom, že jsem si to celé opravdu užíval s pocitem neskutečně příjemného staromilství. 7/10 (06.09.2017)

Vyprávění je opravdu kouzelné. Ne nadarmo dostal film Berlínského medvěda za nejlepší režii. Na druhé straně je jedna z linií vyprávění ideologický politický plakát o hodných uprchlících když se ve světě zapadlých lokálů potkají dva osamělí muži. Kaurismäki opět nezklamal. Výborná hudba, herci...Je ten jednostranný idealizovaný pohádkový pohled na uprchlíky si mohl na stará kolena odpustit. (21.10.2018)

Príklad, ako možno autorsky reagovať na aktuálnu spoločenskú problematiku, a to na minimálnom naračnom priestore a s gráciou humornej absurdnosti. Nemusíme nijako akcentovať, že Kaurismäki je jeden z mála súčasných európskych tvorcov, ktorý svojou nezameniteľnou, smutno-veselou optikou úprimne reflektuje životy ľudí na okraji spoločnosti. Smútok a radosť idú neraz absurdne ruka v ruke, a aj keď v Akiho snímkach často víťazí optimizmus a divák si odnáša záverečný „feel good“ pocit, táto nádej nie je nikdy falošná. (13.10.2023)