Musíme si pomáhat

Jan Hřebejk tímhle filmem definitivně stvrdil, že česká kinematografie nemá jen Jan Svěráka a Filipa Renče, případně Petra Zelenku, ba naopak, že on sám v poslední době tvoří absolutní špičku českého filmu, a že dokáže natáčet opravdu bravurním způsobem nejen lehčí žánry, ale i hluboké lidské příběhy. Za to se mu klaním až k zemi. (24.09.2002)

Patrně nejlepší Hřebejkův film, což sice vzhledem k jeho klasicky českému "laskavému stylu" není žádná výhra, ale Musíme si pomáhat mezi jeho filmografií vyčnívá jako jednooký mezi slepými. Líbí se mi tu ale hlavně tři věci. Jedním z nich je nečernobílé vykreslení Čechů a Němců: ne všichni Němci jsou parchanti a ne všichni Češi oběti, bylo to daleko složitější a nakonec se Češi chovali jako stejnej dobytek. Kvůli tomu překousnu i fakt, že si nakonec "všichni pomáhají". Osobně takovou vírou v dobré lidstvo netrpím. Zadruhé mě nečekaně dostalo při prvním sledování napětí, jež mě většinu stopáže příjemně znervózňovalo: jak to bude s židovským klukem? Dozví se o něm Horst Prohaska dřív, nebo později? Co bude dál? Nějak jsem tomu uvěřil. A to bylo fajn. A za třetí mě bavili herci. Přestože - a to musím zdůraznit - přestože dost přehrávali, a to jak Jaroslav Dušek, tak Anička Šišková. Joo, tady byla ještě fajn milfka. Letos v létě jsem s ní dělal rozhovor pro Instinkt a ejhle. Věk nezastavíš, no. Oba jsou ve filmu výrazní, oba jsou přesvědčiví, ale zároveň je v jejich hraní obrovská porce ironie, kvůli které bych Českého lva Šiškové ten rok nedal... Což neplatí o Polívkovi, který je každým rokem lepší a vyzrálejší jako pravá valašská slivovice. I v jeho hraní ta ironie byla cítit, ale mnohem lidštěji než u zmiňovaných druhých. Naopak jestli bych něco vedle klišé a té hřejivé lidskosti (brr) vytkl, tak podivnou roztřesenou kameru (asi umělecký záměr, který jsem ovšem nepochopil), strašně nesympatického Kassaie, zbytečně dlouhou stopáž a takovou tu "českost". Ovšem jsou to vlastně maličkosti. (01.10.2018)

Poměrně velký skok Jana Hřebejka, z odlehčenějšího žánru, k hořkému dramatu. Tímhle skokem ale opět potvrdil, že je jedním z nejlepších českých tvůrců současnosti. Jeho film je vážnější a smutnější, přestože jde ještě svým způsobem o komediální žánr, i v něm se najde místo pro úsměv, ale spíše mrazivý. Bolek Polívka i Jaroslav Dušek dokazují, že jsou nejen skvělými komiky, ale skutečně výbornými charakterními herci. (08.03.2003)

Na pochopenie určitých filmov treba mať vedomosti. To som pochopil, keď som ešte o druhej svetovej nevedel nič a tento film mi nič nehovoril, možno preto ma odradil. Po opätovnom zhliadnutí a vedomí si všetkých hrôz páchaných na Židoch, mi tento film učaroval svojou drsnosťou a citovosťou, chladnosťou a jemnosťou, vážnosťou a krásnou nadľahčenosťou. Nádherný film, brutálne presne vsadené prvky tragickosti a komédie tak, aby filmu nechýbalo k dokonalosti proste nič. A Polívku nechápem, je tu proste úžasne božský. 100%. (15.06.2006)

Nejlepší Hřebejkův film, který dost možná dojel na očekavání "to budou zase nějaké Pelíšky". Jenže nejsou. Je to precizně natočená studie charakterů lidí v ohrožení života. Studie sounáležitosti a ochoty pomoci bližnímu, i když nasazuji vlastní krk. Figurky páně Jarchovského jsou napsané velmi plasticky a takový Horst Prohaszka v nezapomenutelně slizkém balení Jaroslava Duška náleží do Valhally slavných postav českého filmu. Skvělý výkon předvádí i "podělaný vlastenec" Jiří Pecha, který navzdory poměrně malému prostoru představuje jednu ze stěžejních postav. Ale absolutorium zaslouží "slušní" manželé v podání Polívky a Šiškové a samozřejmě také jejich židovský "schovanec" ztvárněný Csongorem Kassiem. Trocha humoru v tomhle filmu je, ale mnohem více je v něm tragiky, dramatičnosti a empatie, která charakterizovala i Pelíšky. Není to jen válečný film, je v něm něco univerzálního a nadčasového, co už zkrátka v dobrých filmech bývá... (30.01.2004)