Zlatí úhoři

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Pro mě osobně podobně slabé jako pozdější Smrt krásných srnců; obecně jsem tomu Kachyňovu stylu nikdy nepřišel moc chuť, ale chápu širokou popularitu těch filmů (podobně jako v případě tvorby J. Menzela). Ti "Němci" jsou tam vyloženě trapas, moc mi tam nesedl ani ten Menšík, a celkově se nemůžu ubránit dojmu, že se to jako adaptace moc nepovedlo, a je lepší sáhnout po knize. (07.03.2023)

Ve skutecnosti hodne tvrdej a smutnej film. O puvabnou cast se (krome poeticke rezie Kachyni) zasluhuje i pritomnost Slavky H. a Elisky B. (kterou jsem na prvni chvili vubec nepoznal :-)) Mnohokrat videno za ty roky, a vzdy mi to prislo (asi celkem logicky :-) ) velmi podobne jako Smrt krasnych srncu... (26.03.2013)

Na jednej strane krasny film, ktory ma kopu prijemnych chvil /chytanie ryb, krasnu prirodu, rybniky, rieky/ a kopu kvalitnych hercov ako Mensik /Spalovac Mrtvol/ a Rudolf Hrusinsky /Dobry Vojak Svejk, Spalovac Mrtvol/, a le popravde ludia ako Brzochudobny idu mimo mna. Doslova som tohto herca neznasal uz z normalizacie, a nemam ho rad doteraz. Prijemne chvilky sa striedaju s krutou drsnou vojenskou tematikou. Zaver bol dost optimisticky, takze vysokych 94 % (06.05.2014)

Od výrazných sportovních knižních reportáží (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) se Ota Pavel v druhé polovině šedesátých let posouval do pomyslných pater "vysokého umění". Půvab "Poberounčí" české "Medvědí řeky" mu učaroval již jako chlapci a jako kdysi Božena Němcová se i on v tušeném čase blížící se předčasné smrti se do tohoto svého "lusthauzu srdce" vracel, aby tu čerpal sílu pro vedení svého beznadějného boje. Vstoupil přitom - mimoděk a určitě neúmyslně - na nejvyšší piedestal české literatury a z údolí Berounky učinil další nesmrtelný kraj českého duchovního Panteonu. Filmové ztvárnění (Ota Pavel byl s Kachyňou spoluscénáristou filmu) to všechno dokázalo uchovat a navíc zživotnit prostřednictvím dvou velikánů české Thálie. Psát o jejich výkonech a snažit se postihnout jejich kvalitu unaví - také dělostřelba všech myslitelných superlativů dokáže vyčerpat posluchačovu či divákovu pozornost. Svět mládí, jeho nepomíjející svěžesti a čerstvosti postřehů z postupného objevování krás světa, je tu uchován ve svém dalším neopakovatelném ztvárnění. Zdá se, že nejen pro dobu svého vzniku. Je nepochopitelné, že jistý tip série např. NOSTALGIE zůstává doposud mimo zájem tvůrců DVD našeho národního hraného filmu. (30.12.2007)