Režie:
Oldřich LipskýKamera:
Jiří MacákHudba:
Jaroslav UhlířHrají:
Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Josef Somr, Vida Neuwirthová, Július Satinský, Zdeněk Svěrák, Miloš Kopecký, Lubomír Lipský st., Jiří Kaftan, Milan Lasica (více)Obsahy(1)
Dělostřelec Pankrác, dragoun Bimbác a kuchař Servác jsou váleční vysloužilci, kteří dostanou od skřítků tři kouzelné dary: klobouk, schopný vyčarovat jakýkoliv předmět, bezedný váček se zlaťáky a harfičku, přivolávající libovolný počet sloužících. Zatímco Pankrác by chtěl jít na ryby a Servác odpočívat, Bimbác si přeje navštívit všechna místa, kde bojovali. Když hodlá na poli, kde už oráč obdělává půdu, zopakovat bitvu, rozhodnou se kamarádi, že ho ožení, aby přišel na jiné myšlenky. Nápad by to byl dobrý, jen kdyby se Bimbác nezamiloval do zlé princezny Bosany z království Monte Albo, která se svým otcem veterány o jejich kouzelné předměty okrade. A tak zase nemají nic a musí spoléhat jen na sebe. Jsou sice tak mazaní, aby kouzelné předměty získali zpátky, a ještě nenechavou princeznu i jejího otce vytrestali, co je ale důležitější, poznají, co je v životě důležité a co naopak vůbec ne, co vadí a co nevadí. (TV Nova)
(více)Videa (1)
Recenze (587)
Můj první film v kině, navíc vesnickým. Byly mi čtyři nebo snad pět a šli jsme tam dva kiláky pěšky (s tátou a partou kluků ze vsi do sousední vesnice). Naprosto mě okouzlil, a navíc jsem si zamiloval kino, což mi vydrželo dodneška. A jsem rád, že poprvé to byl Zdeněk Svěrák (a Werich a Lipský), protože lepší už to bejt nemohlo. Od tý doby jsem Bimbáce, Pankráce a Serváce viděl aspoň desetkrát, a doufám, že aspoň ještě desetkrát uvidím. Je to asi moje nejoblíbenější pohádka, rozhodně nejlepší česká, dokonce lepší než původní psaná ( a skvělá) verze Jana Wericha. Všimli jste si, že tam není jediná přiblblá scéna, kterých je v ostatních novějších pohádkách tu víc, tu míň, ale vždycky až moc (myslím tím nesmyslný pitvoření, bezdůvodný štulce a kopance, ukřičenost...), který maj za úkol rozesmát co nejvíc dětí. Tahle pohádka si to neusnadňuje, když už se křičí, tak je to třeba, každá její scéna má smysl a přestože z ní plyne spousta poučení, vůbec to nevyznívá otravně, ale naopak naprosto samozřejmě, a proto z toho nakonec nemůžou mít špatnej pocit ani děti, ani dospělí. Myslím, že dokáže bavit nejmenší, větší i největší diváky, každýho svým způsobem, a přitom žádnýho z nich nebude nudit. To se o moc filmech říct nedá. I proto jsou Veteráni naprostá klasika. ()
Skvělý Werichův základ se snad ani nedá pokazit, ale dostalo se mu důstojného zpracování v režii Oldřicha Lipského s famózním obsazením. "Volá Německo, jestli k nim nepřestaneme strkat rypák, vyhlásí nám válku." "Já sleduji mezinárodní situaci a podle ní buď lijeme z kulí písmena nebo z písmen kule." "Čekají tě napínavé zážitky." "Trojka štěnice, dvojka bez štěnic, jednička bez štěnic a s ramínkama." ()
Na Třech veteránech mi odjakživa z některých věcí trnou zuby, ale není jednoduché je pojmenovat. Nejspíš to bude souviset s tím, jak si Svěrák na Werichovu lyrickou a docela temnou povídku navěsil své lidové humory a proklamativní „moudra“ zjednodušená až k úplnému vyprázdnění (on je rozdíl mít srdce a nenudit se navzdory chudobě a krachům, anebo jásavě vykřikovat, že jedno vadí a druhé ne), a pak taky s pocitem jakéhosi zálibného alibistického rochnění v malosti, lenosti, křiváctví a stádnosti „těch druhých“. A je to snad jediný film, kde jindy precizní Čepek podle mě hraje hluboko pod své možnosti. ()
Říkám to furt: zlatí komunisti; kdo nevěří, pro toho mám jen jedno slovo: „s velbloudééém“. Proto všemu, co je v tomto filmu kultuhodné, budiž na Bílé Hoře vztyčena socha zlatého velblouda v rudém cylindru. Tři veteráni jsou prvotřídním dokladem, že ať Svěrák tou svou laskavěhumornou lidskostí páchne sebenasládleji, přece téměř vše, na co kdy sáhl, patří do čítanek jakožto kultovní slovesně-kulturní artefakt postfáze národního obrození (ale abych neurazil božstvo: původcem Tří veteránů je národní modla Werich). Hvězdičku bych arci ubrat měl (ani mě nenapadne): sem tam slabší moment, sem tam tlačení na pilu lidové humanity (aby bylo jasno: když se na pilu tlačí, zadrhne se a neřeže); na vině je jak Svěrák, tak všichni tři představitelé titulních postav, což však nic nemění na geniálnosti jejich obsazení; stáří dvou z nich sice působí poněkud nepatřičně, ale vadí? Nevadí. K tomu Lasica a Satinský se Skalskou, Gerendáš (v chacha „životní roli“) i sám Svěrák naprosto dokonalí v tomto království s línými pavouky i obyvateli, jehož vladařská rodina dobře ví, zač je v Pardubicích perník, z nějž nos andělské mrchy vyráží na své famózní Europa tour, to vše pod šťastnou taktovkou velikána české filmové parodie Lipského; jeho bratr v roli trpaslíka solidně ucházející, je to však štramák Kopecký, kdo své doslova pidipostavě věnoval sólo hodné této báječné pohádky; o Uhlířově vkladu věru není nutno ztrácet slov. Abychom nepřehlédli urklasičnost: cesta z války tam a zase zpátky a zase zpátky tam a málem tam zpátky a zpět. Přes zasněžené hory a obratiště je pod frňákovníkem. Ještě při předposledním zhlédnutí jsem neměl valného pochopení pro finální adoraci flašinetu, nástroje podbízení se dětem, či spíše tomu, jak by je dospělí chtěli mít: veselé a hravé vděčné protosubjekty, na nichž lze páchat dobro. Ale nyní, o rok dospělejší, pochopil jsem konečně, že navázat a znovu začít nebylo možno jinde než tam, kde cesta začala, a naprosto ne jinak než vylovením oné osudné kliky. Jo a s humanitou by to nebylo tak zlé, kdyby byl do role sedláka obsazen Smoljak; i symetrie díla by tím dosáhla dokonalosti. ()
Nestárnoucí filmová adaptace Werichovy ryze autorské pohádky je jedním z vrcholů postmoderního přístupu k tomuto žánru. Cenné jsou hlavně všechny ty gagy a nezaměnitelná cimrmanovská poetika. Mimo to, že jde o nadčasovou pohádku, vtělili Zdeněk Svěrák s Oldřichem Lipským do filmové verze hlubší zprávu o fenoménu globalizace...to globalizované balkánské království, kde se na rakouský valčík tancuje břišní tanec, je obrazem dnešního světa... ()
Galerie (27)
Zajímavosti (45)
- Rozprávka mala úspech aj v Nemecku. Uvádzala sa tam dokonca s dvoma rôznymi titulmi. Zatiaľ čo vo Východnom Nemecku ju uviedli pod názvom Prinzessin mit der langen Nase, v Západnom Nemecku dostala názov Ein verschenktes Glück. (Arsenal83)
- Když nos princezny Bosany (Vida Skalská) putuje přes Prahu, tak tam hrají lidovou písničku „Na tom Pražským mostě“ a při zpáteční cestě „Šly panenky silnicí“. Jedná se o stejné verše jako v komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky (1949). (hrnpol)
- Scenár k rozprávke pôvodne pripravoval Jiří Brdečka, ale po tom, čo náhle zomrel, sa k látke dostal Zdeněk Svěrák. (Raccoon.city)
Reklama