Tři veteráni

Můj první film v kině, navíc vesnickým. Byly mi čtyři nebo snad pět a šli jsme tam dva kiláky pěšky (s tátou a partou kluků ze vsi do sousední vesnice). Naprosto mě okouzlil, a navíc jsem si zamiloval kino, což mi vydrželo dodneška. A jsem rád, že poprvé to byl Zdeněk Svěrák (a Werich a Lipský), protože lepší už to bejt nemohlo. Od tý doby jsem Bimbáce, Pankráce a Serváce viděl aspoň desetkrát, a doufám, že aspoň ještě desetkrát uvidím. Je to asi moje nejoblíbenější pohádka, rozhodně nejlepší česká, dokonce lepší než původní psaná ( a skvělá) verze Jana Wericha. Všimli jste si, že tam není jediná přiblblá scéna, kterých je v ostatních novějších pohádkách tu víc, tu míň, ale vždycky až moc (myslím tím nesmyslný pitvoření, bezdůvodný štulce a kopance, ukřičenost...), který maj za úkol rozesmát co nejvíc dětí. Tahle pohádka si to neusnadňuje, když už se křičí, tak je to třeba, každá její scéna má smysl a přestože z ní plyne spousta poučení, vůbec to nevyznívá otravně, ale naopak naprosto samozřejmě, a proto z toho nakonec nemůžou mít špatnej pocit ani děti, ani dospělí. Myslím, že dokáže bavit nejmenší, větší i největší diváky, každýho svým způsobem, a přitom žádnýho z nich nebude nudit. To se o moc filmech říct nedá. I proto jsou Veteráni naprostá klasika. (17.11.2006)

Skvělý Werichův základ se snad ani nedá pokazit, ale dostalo se mu důstojného zpracování v režii Oldřicha Lipského s famózním obsazením. "Volá Německo, jestli k nim nepřestaneme strkat rypák, vyhlásí nám válku." "Já sleduji mezinárodní situaci a podle ní buď lijeme z kulí písmena nebo z písmen kule." "Čekají tě napínavé zážitky." "Trojka štěnice, dvojka bez štěnic, jednička bez štěnic a s ramínkama." (29.10.2005)

Na Třech veteránech mi odjakživa z některých věcí trnou zuby, ale není jednoduché je pojmenovat. Nejspíš to bude souviset s tím, jak si Svěrák na Werichovu lyrickou a docela temnou povídku navěsil své lidové humory a proklamativní „moudra“ zjednodušená až k úplnému vyprázdnění (on je rozdíl mít srdce a nenudit se navzdory chudobě a krachům, anebo jásavě vykřikovat, že jedno vadí a druhé ne), a pak taky s pocitem jakéhosi zálibného alibistického rochnění v malosti, lenosti, křiváctví a stádnosti „těch druhých“. A je to snad jediný film, kde jindy precizní Čepek podle mě hraje hluboko pod své možnosti. (29.08.2015)

Říkám to furt: zlatí komunisti; kdo nevěří, pro toho mám jen jedno slovo: „s velbloudééém“. Proto všemu, co je v tomto filmu kultuhodné, budiž na Bílé Hoře vztyčena socha zlatého velblouda v rudém cylindru. Tři veteráni jsou prvotřídním dokladem, že ať Svěrák tou svou laskavěhumornou lidskostí páchne sebenasládleji, přece téměř vše, na co kdy sáhl, patří do čítanek jakožto kultovní slovesně-kulturní artefakt postfáze národního obrození (ale abych neurazil božstvo: původcem Tří veteránů je národní modla Werich). Hvězdičku bych arci ubrat měl (ani mě nenapadne): sem tam slabší moment, sem tam tlačení na pilu lidové humanity (aby bylo jasno: když se na pilu tlačí, zadrhne se a neřeže); na vině je jak Svěrák, tak všichni tři představitelé titulních postav, což však nic nemění na geniálnosti jejich obsazení; stáří dvou z nich sice působí poněkud nepatřičně, ale vadí? Nevadí. K tomu Lasica a Satinský se Skalskou, Gerendáš (v chacha „životní roli“) i sám Svěrák naprosto dokonalí v tomto království s línými pavouky i obyvateli, jehož vladařská rodina dobře ví, zač je v Pardubicích perník, z nějž nos andělské mrchy vyráží na své famózní Europa tour, to vše pod šťastnou taktovkou velikána české filmové parodie Lipského; jeho bratr v roli trpaslíka solidně ucházející, je to však štramák Kopecký, kdo své doslova pidipostavě věnoval sólo hodné této báječné pohádky; o Uhlířově vkladu věru není nutno ztrácet slov. Abychom nepřehlédli urklasičnost: cesta z války tam a zase zpátky a zase zpátky tam a málem tam zpátky a zpět. Přes zasněžené hory a obratiště je pod frňákovníkem. Ještě při předposledním zhlédnutí jsem neměl valného pochopení pro finální adoraci flašinetu, nástroje podbízení se dětem, či spíše tomu, jak by je dospělí chtěli mít: veselé a hravé vděčné protosubjekty, na nichž lze páchat dobro. Ale nyní, o rok dospělejší, pochopil jsem konečně, že navázat a znovu začít nebylo možno jinde než tam, kde cesta začala, a naprosto ne jinak než vylovením oné osudné kliky. Jo a s humanitou by to nebylo tak zlé, kdyby byl do role sedláka obsazen Smoljak; i symetrie díla by tím dosáhla dokonalosti. (15.02.2012)

Nestárnoucí filmová adaptace Werichovy ryze autorské pohádky je jedním z vrcholů postmoderního přístupu k tomuto žánru. Cenné jsou hlavně všechny ty gagy a nezaměnitelná cimrmanovská poetika. Mimo to, že jde o nadčasovou pohádku, vtělili Zdeněk Svěrák s Oldřichem Lipským do filmové verze hlubší zprávu o fenoménu globalizace...to globalizované balkánské království, kde se na rakouský valčík tancuje břišní tanec, je obrazem dnešního světa... (24.12.2017)