The Return of the Prodigal Son
The Return of the Prodigal Son
Režie:
Evald SchormScénář:
Evald SchormKamera:
František UldrichHudba:
Jan KlusákHrají:
Jan Kačer, Jana Brejchová, Jiří Menzel, Milan Morávek, Dana Medřická, Anna Lebedová, Antonín Lebeda, Jiřina Třebická, Jiří Kylián, Nina Divíšková (více)VOD (1)
Obsahy(1)
O člověku, který postupně začal v životě ztrácet sebezáchovnou imunitu proti všemu nepravému, nemravnému, polocharakternímu, co se tváří tak nevinně, samozřejmě a normálně; začal si to připouštět právě jako nepravé, nemravné a znehodnocující lidský život. Přestal to považovat za normální - a v tom okamžiku se ocitnul v konfliktu se sebou samým a se světem všech "normálních" lidí okolo sebe. Modelovost prostředí a situací, alegoričnost záměru i řada scén je zdánlivě popřena dokumentaristickou věrohodností obrazového zpracování. V rovině podobenství se pohybují stylizované postavy, pojmenované křestními jmény herců. Odloučení a uzavřenost zdůrazňují převažující interiéry, záběry pozorování světa přes sklo, symbolika oken. Z jemných náznaků gest a pohybu, často i z existenciálně křečovité herecké akce se dozvídáme o myšlenkách a duševním stavu hrdinů, o jejich osamocenosti a existenciální úzkosti, neschopnosti živé, upřímné mezilidské komunikace. Svět Evalda Schorma hledá dobro, lidskost, pochopení a toleranci. Ve filmu debutoval vynikající český kameraman František Uldrich. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (71)
Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90% ()
Návrat ztraceného syna mě svým zpracováním vůbec nezaujal. Nějaké scény byly zajímavé, ale Schormovi se příště raději vyhnu. ()
Nabubřelé československé plkání ve vrcholné formě. Neschopnost vyprávění kompenzovaná "uměleckým" provedením . Kačerovo nesnesitelné mručení. Černé brýle. A Bohnice před padesáti lety, za to však hvězdy nedávám. ()
I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. ()
Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou." ()
"Můžeš pro mě z lásky něco udělat ?? Udělej stojku !!" ()
Scénář : Evald Schorm a Sergej Machonin. Kamera : František Uldrich. Svět Evalda Schorma hledá dobro, lidskost, pochopení a toleranci....................... ()
Vnútorne silný film, ktorý sa oplatí vidieť. Jeho spracovanie je však v kontraste s tým, čo ponúka, je to totiž typický štýl tých rokov, navyše nezaujímavý, nedivácky, avšak so silným posolstvom, teda skôr polemikou. Výborne obsah popísal užívateľ Andreas, takže už priam ani niet čo dodať. Emocionálni a rozumní ľudia to majú v živote ťažké. ()
Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět." ()
Ano, jsou tam satirické prvky, nicméně stále je to především dušezpytná sonda. Kdyby film natočil Jaroslav Papoušek, mohla to být komedie ve stylu Homolkových, velmi třeskutá, až na hranici parodie. Mně v hlavě uvízla tato - pro ten film typická hláška, která by mohla být mottem každého "poctivého" Čecha: "Dokud nejsme přežraný, tak není žádná neděle." Přesto mě ten film tolik nebaví, a zdaleka ne tolik jako Schormův debut. ()
Další Schormův pozoruhodný přenos tématu "rozhněvaného mladého muže" do našich podmínek, tentokrát s velmi silným napojeným na existencialistické pozadí. Intelektuálně náročný snímek, i co se týče ztvárnění hlavní postav, mě však tolik neoslovil jako předchozí snímek Každý den odvahu, prosycený charakteristickou absurditou života, jež zde vystrkuje růžky spíše útržkovitě. ()
Nina Divíšková nosila dlouhé vlasy? To bylo pro mě největší překvapení tohoto filmu. Já ji znám pouze s krátkým sestřihem a nebo s parukou, kterou měla při natáčení. Dana Madeřická by mi jako Kačerová manželka seděla mnohem víc. Brejchová mi přišla totiž příliš mladá. Přiznám se, že tvorba Evalda Schorma není zrovna můj šálek kávy. Není pro mě ničím přitažlivá. Prostě se jeho filmům nedokážu otevřít a sledovat je z čistou myslí. ()
Evaldovi filmy jsou hodně osobité a lehce rozeznatelné. Takhle filmy svým zpracovaním, látkou, či symbolikou nikdo točit nedokázal. Evald Schorm byl vyjímečná osobnost a umělecký člověk s geniálním intelektem. Moc si ho vážím za vše, co pro film udělal. Návrat ztraceného syna je ukázkou jeho vytříbeného charakteru. A obsazení Jany Brejchové do role Jany - manželky hlavního hrdiny Jana - bylo na celém snímku nejlepší. Jana Brejchová je ta pravá Femme fatale!! ()
Smutná studie nešťastného člověka, co je neustále vězněn ať už je doma nebo jinde a snaží se o svobodu, avšak pouze sebevražda vypadá jako jediná správná cesta k ní. Ještě dlouho mi utkví úvodní scéna, kde je Kačer zpovídán ohledně svého činu a kamera se zabývá snímáním střídavě interiérů a exteriérů, snad předměty nepozorné, utíkající Kačerovy mysli, hlavně nesnímá prvotní rozhovor a předznamenává celkovou frustraci ze snímku. Celý film jsem Kačerovi přál dobrej konec. ()
Úvaha o věčné tíze nicoty v režii filosofa nové vlny Evalda Schorma. Jan Kačer v hlavní roli zdánlivě spokojeného inženýra Šebka, jenž se jednoho dne pokusí o sebevraždu, předvádí psychologický koncert, téměř úkaz vnitřní herecké práce. Schormův scénář (zvláštním způsobem převracející biblické podobenství "návratu ztraceného syna") je náklonný k detailům charakteru. Za skly tmavých brýlí se skrývá postava křehká, morálně nevyrovnaná, milovaná i samotinká, bloudící z jednoho břehu na druhý, hledající pevnou zem, která však v souladu s pravidly existenciálního pátrání skutečně neexistuje (viz. závěrečná sekvence lidové naháňky a hrdinova uštvání). Klasikovi českého divadla i filmu zde skvěle sekunduje Jana Brejchová v roli manželky Jany, jež však od manžela odbíhá za rodinným přítelem Jiřím (Menzel), stejně jako Dana Medřická coby žena Šebkova ošetřujícího lékaře. ()
Nevim jestli mám být zklamaný ze sebe nebo ze Schorma. Ten film a já jsou ( nebo aspon včera byly ) úplný mimoběžky. Až na pár momentů, konkrétně promluv ve stylu "Všichni chtějí jen brát a nikdo dávat", mě to VŮBEC nechytlo. Obyčejně mám k takovým filmům docela blízko, tak nevim co si o sobě/Schormovi myslet... Po filmařské stránce to bylo úplně sterilní a ty ochotníci tam - škoda slov. ()
Navrat Ztraceneho Syna ma nijak extra nezaujal. Napisem otvorene, ze nejake sceny boli na urovni, to jo, ale rezisersky nic moc. Akurat moja oblubena Jana Brejchova /Pod jezevci Skalou/ to trochu zachranovala .....videl som aj prijemnu pani Ninu Diviskovu /Prodavac Humoru/. 50 % ()
Máme vše a přesto nám něco chybí. Vždy se najde něco, co nám chybí. Někdo TO stále hledá, někdo to vzdal a páchá sebevraždu. Všichni jsme částečně duševne vyšinutí a tváříme se jako normální ( snažíme se tak tvářit ). Film vyprávi o člověku, který ztratil smysl života / chuť do života a je společenstvím brán jako blázen. Zajímavá je hlavně reakce okolí ve filmu = typické hlášky vševědoucích lidí. Kačer i Brejchová opět dobře živelně sehraní, ale nejlepší se mi zdála Dana Medřická - je ve věku, kdy hodnotí svůj život a nebaví jí úloha manželky psychiatra, který je citově chladný = chce zase žít, ale již nemá s kým. ()
..............Samota je sotva překonatelná,dá se překonat nepochopitelnou věcí - láskou.Dává dvěma lidem zvláštní šanci beztrestně být přirozený k tomu jedinému člověku ze všech lidí................ ()
Zdravý, nemocný. Svobodný, vězněný. Stále nevíme, co hledat, co nalézt. Bloudíme, opouštíme, unikáme. Jsme na křižovatce cest, která nás může navést, která nás může splést. Nesnesitelná "učesanost" bytí jest, kterou už dále v sobě nemůžeme nést. ()