Po stopách krve

Schulhoffův třetí noir (ale z těch českých asi ten nejprvnější) zastíní kdejakou americkou klasiku tohoto žánru. Nejde jen o kriminální drama zasazené do skličujícího bezčasí vyšinutého světa, ale nad ně – právě o tento svět sám. Příběhem prochází jen málo postav (a možná vůbec žádná!), která by nebyla více či méně osamocená – a právě takový je i vyšetřovatel. Vražděné osamělé děti, osamělý psychopatický vrah, žijící v roztříštěných vztazích s podobně odstředěnými lidmi, vzbuzujícími svým žalem respekt i hrůzu, osamělá vesnická kráska zabřednuvší v kalný vztah s nezralým ženáčem ze sousední vsi, rovněž vrženým v život spíše proti své vůli, vyděděný sígr z polepšovny předurčený k otročině a sebeužírání ve všeobecném opovržení (zvláště tyrany navyklými na přetvářku, kterou pokládají za život) a řada lékařů, tiše evidujících a diagnostikujících povrchové rány života a smrti… Kalašova osamocenost přitom zvláště zneklidňuje: obestírá ji mlčení, známka koncentrace i pozorného bezeslovného dialogu s vyjevujícími se skutečnostmi. To ticho neobklopuje vír nezkrotitelných myšlenek, o nichž bychom se mohli něco dozvědět: naplňuje se jím naprosté noření se ve věci, v záhadné, nesrozumitelné, ale k cíli vedoucí. Ale i věci umějí klamat a z důvěry v jejich lež se rodí to nejskutečnější drama: nezodpovídají naléhavé otázky, ale vtahují do svých hlubin, jako by jim chyběla milostná blízkost zaujatého zraku. Kalašovo vyšetřování je mystériem – a mohlo by být iniciací, rozšířeno o další postavu, jinošského detektivního eléva, o což se pokusil pozdější, aktualizovaný kalašovský příběh Na kolejích čeká vrah. Ten však drama odstínil (účinným) humorem a převedl je do jiného světa i vědomí. (12.01.2018)

"Cikáni obyčejně nevraždí děti vlastního kmene. Na to nejsou dost civilizovaní." Takže ty děti vraždí cikán, pedofil, homosexuální sadista nebo fanoušek Benfiky Lisabon? Tohle je zkrátka zapeklitej případ a major Kalaš na dovolený si celkem zavařil mozkový závity. Já jsem se s ním po stopách krve vydal již poněkolikátý, takže už jsem měl menší náskok, ale ta hrozivá hudba mě stejně nenechávala klidným. Tohle prostě má atmosféru a použití fotopasti již před půl stoletím mě docela zaskočilo. (08.05.2018)

Doufejme, že film nebude zakázán pro explicitní rasismus, protože všechny postavy včetně majora Kalaše používají v promluvách politicky nekorektní pojmenování "cikáni". I v tomto díle se snaží Schulhoff o dokumentární pohled, takže vidíme socialismus v plné nahotě - prázdné a zanedbané byty či chalupy, a v nich lidé, co pijí jako duha, podvádí se, nenávidí se a vraždí. Příběh je sice jednoduchý a vrah se dá brzy uhodnout,ale atmosféra houstne tak rychle, že divák nemá čas vydechnout. Kriminálka světové úrovně. (08.09.2010)

Dobře napsaná kriminálka, kde divák často těká mezi podezřelými a říká si, že teď už je to přece jasné, kdo to udělal, aby se za chvíli ukázalo, že tam pořád zůstává strašně moc pochybností. Samozřejmě tu exceluje Hrušínský s tím lehce podmračeným výrazem a občas nějakým náznakem humoru. Tichým hercem je tu zbídačená a polorozpadlá severočeská vesnice, ve které všechny ty místní podivné existence fungují - obyvatelé cikánské osady, samotářský podivín s domkem u lesa nebo čerstvě propuštěný chovanec pasťáku. Ale vlastně i všichni ti "normální". (19.04.2020)

Kriminálkám zrovna neholduju a už vůbec né českým či československým. Důvody proč jsem to riskl byly tři. V bedně nic nešlo, případ sexuálné úchylného vraha dětí zněl slibně a navíc v tom hraje Rudla Hrušinský. Tohle moje první setkání (možná že né poslední ) s majorem Kalašem nedopadlo vůbec špatně. R. Hrušinský zahrál svou roli výborně, příběh taky zaujal. Na druhou stranu se nedá říct že bych z toho byl zas nějak extra vodvařenej. Za mě je to slušnej průměr....PS: Pobavila mě hned jedna z prvních vět - Kávu ? Děkuji už jsem snídal. (19.04.2020)