Smuteční slavnost

"Jsme bezmocní, ale i tak jsme vinní." Vyhnem sa prirovnaniu k podobenstvu alebo antickej tragédii - všetci vieme, že to je presne to, čo Smuteční slavnost silne evokuje. Sugestívny psychologický obraz komunistickej spoločnosti, produkujúcej politických vydedencov, utekajúcich pred systémom, proti ktorému nedokážu efektívne bojovať, je totalitnou metaforou Sofoklovej Antigony plnou nenávisti, odpierania, obrovskej moci v rukách chladných byrokratov ale aj oslavou nezlomnej ľudskej vôle a súdržnosti v ťažkých časoch. Tak som sa tomu nakoniec nevyhol, ostatne iným spôsobom sa na túto surovú látku, postavenú na dokonalých hercoch a s krajne nebezpečnou témou hľadieť nedá. Ale je to aj neprikrášlený pohľad na obyčajných ľudí - aj tú smrť mu niektorí závideli. K dokonalosti mi chýbali len o kúsok vycibrenejšie dialógy (ale to je možno aj predlohou) a o trochu dlhšia stopáž. 85% (19.05.2014)

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)

Film, ktorý evokuje Uhrove filmy 60tych rokov (svojou ponurou atmosférou) a zároveň (spolu s viacerými - i napr. Uhrovými Troma dcérami) "ohlasuje" jednu z tém nasledujúcej dekády - kritiku starostraníkov, kolektivizácie a osudy jej odporcov. Je tu však - oproti "nasledovníkom" jeden veľký rozdiel.Smútočná slávnosť sa neobmedzuje len na portrétovanie 40-50tych rokov za účelom ukázania, akí sú noví straníci úžasní a otvorení kritike svojich vlastných radov. Pekne odvíja líniu funkcionárov, ktorí boli, sú a (pravdepodobne) aj budú na svojich miestach bez ohľadu na ideologické vlny v rámci strany. Necháva však výrazne pocítiť jeden fakt: nech funkcionári jednajú z pozície sily ako chcú, ľudia si urobia po svojom, keď sa rozhodnú. Aj "§55" pochovajú v okrese, z ktorého bol vysťahovaný, a kde mu bol zoištátnený majetok. Zaujímavá je hlavná hrdinka - vdova, ktorá organizuje pohreb a o ktorej sa nedozvieme viac, než že to bola (je) dobrá žena a že ju mali (majú) ľudia radi. (25.04.2009)

Zdenek Sirový natočil opravdu syrový film. Atmosféru baladického snímku podtrhuje černobílá kamera i úchvatně ponuré obrazy zimní krajiny. I když se nakrátko objeví rozkvetlé stromy, na veselosti to snímku nepřidá. Při každém znovuzhlédnutí mě tenhle film dojímá stejně, jako vzbuzuje pocity mrazení a snad až nenávisti k režimu, jehož krutost neznala hranic. Vedle Rodáků jeden z nejlepších filmů o násilné kolektivizaci. Soudruzi měli jasno ještě před dokončením - tenhle snímek se mezi lidi nepustí! Po 20 letém čekání se ukázalo, že nadčasový náboj nevybledl, nýbrž je možná ještě silnější, než kdysi. (27.11.2010)

Tenhle film by se měl povině vysílat všem mladým, kteří by volili komunisty. Tahle syrová výpověď doby 50. let mluví za vše. Pro mě nejlepší trezorový film. Premiéru měl až 16.11.1989 na Filozofické fakultě v Praze. K filmu složil hudbu vynikající skladatel Jiří Kalach, která je tak pochmurná jako celej snímek. Matylda (Jaroslava Tichá) a Devera (Josef Somr) jsou perfektně obsazeni, stejně jako další herci i neherci. Neskutečná výpoveď tehdejší šílené doby. (10.02.2013)