Obecná škola

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)

Už v prvních okamžicích je na zlatem zalitých záběrech vidět, že Svěrákova Obecná škola je menzelovštější, než pan Menzel sám. Jeho herecké cameo je geniální a určitě to není náhoda. Nevím proč, ale při pohledu na čůrky na záchodcích, jsem si vzpomněl na nejrozkošnější menzelovskou scénu s pivem (Postřižiny). Ovšem během filmu jsem viděl i jiné asociace. Při jízdě na kolech s miminem - E. T. (i s hudbou); pohled dětí za sklem školního okna, na němž se odráží zlatavé slunce - Říše slunce (čili další Spielberg). Na leteckých záběrech na lokomotivu jsou vidět menší zkušenosti a malý rozpočet (nebylo k dispozici patřičné technické vybavení - si troufám tvrdit), ale zde bych se svými postřehy skončil. Svěrákovský příběh je to nádherný. Dvojsmysl se čmelákem a květinkou jsem pochopil až dnes a stal se mojí novou nejoblíbenější scénou. PS: Už se těším na Vratné lahve. (27.01.2007)

Milá komedie to rozhodně je, ale čekal bych to propracovanější v oblasti scénáře, který mě svou naivitou až zarážel. Herci hrají vzorově, ale ty dětští byli lepší než dospělí, z nichž nejvíc vynikal Jan Tříska. Svěrákova režie nebyla rušivá a dokázala jít tam, kam se scénář nedokázal vypravit, uměla být v mnoha případech opravdovější, ale vázána na slabší scénář si to vždy napůl cesty rozmyslela. A tak je divák nejednou svědkem dosti nepravděpodobných situací a rovněž jistá nedotaženost panuje i u postavy učitele Igora Hnízda, která zřejmě měla působit mírně rozporuplně, ale nestalo se tak. Dospělé charaktery jsou zde vůbec nahozeny dost nahrubo a na rozdíl od těch dětských jim chybí větší ukotvení v ději. Film tak poměrně ztrácí na síle a jeho scenáristická propracovanost je slabší, a proto daleko lépe funguje jako ta úsměvná a milá komedie, která ale klidně mohla mít větší myšlenkový rozměr. 60% (24.11.2009)

Vzpomínky Zdeňka Svěráka z jeho klukovských let převedeny na plátno musí už sami o sobě být veselé. V režiji Jana se skvostným hereckým obsazením byl úspěch této komedie zaručen. Nic tu nedře, humor je lidský, milý vtipný a nenucený. Stejně jako Zděněk Svěrák. A jakou známku si film zaslouží? Pětku ! * * * * * (11.07.2012)

(2x) ,,Jmenuji se... Igor Hnízdo!" Zajímavý, odlehčený pohled (nejen) na poválečné školství v Čechách. Kde víc než opravdická škola kluky baví hra na střílení z tanku a víc než příroda je fascinují mimo jiné zbraně, není divu ani nad zhroucením učitelky. Film obsahuje od počátku mnohé dnes již zlidovělé hlášky, přesto však působil na mne první půlhodinu trochu rozvláčně, vše nastupuje do těch správně rozjetých kolejích až s příchodem Jana Třísky coby Igora Hnízda. Teprve jeho přítomnost coby učitele - bývalého válečného hrdinu posadila s otevřenou pusou nejen neposlušná děcka ve třídě, ale určitě i spoustu diváků. Stejně jako o rok starším Vracenkám nechybí filmu vedle historického aspektu i ten nadčasový, skrytý například v tvrdém výchovním režimu, kterého je přes všechny výhrady v krajných případech zapotřebí přece jenom i dodnes (ve filmu ho symbolizuje nejen nechvalně proslulá rákoska, ale sesilňuje ho i vojenská uniforma učitele Hnízda se skrytou pistolí v opasku), ale třeba i v poznání, že není radno vždy před dětmi mluvit o každém nebezpečí ve velkém (,,Jenom je na to upozorníte, chtějí si všechno vyzkoušet."). Ve filmu se rodí typická poetika Svěrákovych filmů, i když přece jenom teprve rodí a zpětně navazující film Po strništi bos mi přijde v tomhle směru mnhomem víc propracovaný. Ale uličnictví a toulky Edy Součka a spol. jsou z tohoto filmu vedle postavy Igora Hnízda rovněž nezapomenutelné. Na celovečerní debut vynikající kousek! (90%) (21.07.2018)