Pinocchio

Robert Zemeckis se i díky režii trilogie Návrat do budoucnosti, Falešné hry s králíkem Rogerem nebo Forresta Gumpa zapsal do paměti jako jeden z nejlepších audiovizuálních vypravěčů své doby, kdy by měl být každý jeho film povinně vyhlížen, protože se dalo snadno počítat s tím, že dorazí plnohodnotný filmový zážitek. A někdy po Trosečníkovi se to začalo lámat. Zemeckis téměř dekádu své kariéry věnoval experimentování s motion capture, kdy vznikla trojice filmů Polární expres, Beowulf a Vánoční koleda. Následně se Zemeckis pokoušel realizovat nějaké ty životopisné příběhy jako v případě filmů Let, Muž na laně či Vítejte v Marwenu, už svým posledním filmem Čarodějnice ovšem ukázal, že by se rád vracel k námětům, které by ještě více otevíráli dveře k audiovizuální hravosti. Jedno je jisté - kdyby zhruba někdy v 90. letech bylo oznámeno, že se hraná adaptace Pinocchia od studia Disney chopí Robert Zemeckis, bylo by snadné studiu po takovém filmu utrhnout ruce. Jaká je ovšem konfrontace s realitou a především s Robertem Zemeckisem v roce 2022? Pinocchio od Carla Collodiho se dočkal již mnoha adaptací, kdy to celé dává smysl i proto, že na něm vyrostlo několik generací dětí a na podobném námětu se dá vystavět strhující filmové dobrodružství. Zemeckisův film se poté i výtvarnou stránkou snaží víceméně věrně držet původního animáku od studia Disney z roku 1940, kdy už zde možná dochází ke kamenu úrazu. Pinocchio, představitel jeho svědomí Jémine Cvrček, lišák poctivec John a jeho kocouří partner Gideon či loutkář Stromboli se vizuálním pojetím snaží o co největší podobu vůči svým animovaným předobrazům. Platí to ovšem i vzhledu rybičky Cleo, kocoura Figara či samotného řezbáře Geppeta v podání Toma Hankse, výraznějí se snad odlišuje jen vozka v podání Lukea Evanse. Zemeckis se tak velmi snaží čerpat z původního animáku a ne vždy je to úplně šťastná volba. Zvláště v momentech, kdy se CGI efekty setkávají se svými limity a ukazuje se, že snaha přiblížit se originálu nepřináší to nejlepší ovoce. Zemeckisův Pinocchio má ovšem štěstí neštěstí v tom, že původně vznikal jako film pro kina, kdy nakonec ovšem bylo rozhodnuto, že se z filmu stane exkluzivita pro Disney+. I díky původním plánům ovšem Zemeckisův Pinocchio vypadá velkolepě a draze, přesně jako to ideální dobrodružství, které by dokázalo sály naplnit rodinami. Problém je ovšem opět v oné snaze, aby šlo vizuální pojetí ruku v ruce s původním animákem z roku 1940. Právě kouzlo původního animáku se ovšem hranému Pinocchiovi nikdy vykrást nepovede, například skrze snahu o realističtější vyobrazení fungování loutkového divadla se kouzlo naopak částečně vytrácí. Měl by to být přitom právě Zemeckis, který by měl překvapovat audiovizuálními nápady a především ukázat, že na to pořad má. V jeho rukou tak poté Pinocchio sice působí jako schopně uchopená podívaná, která navíc naštěstí není 50:50 kopií vůči původnímu animáku a v jistých ohledech se naštěstí vydává vlastním směrem, potenciál přesto zůstává tak trochu nenaplněn. Můžou potěšit poměrně hravé odkazy na ostatní disneyovky, přidaná hudební čísla jsou ovšem prakticky k ničemu. Nesází na dvakrát zajímavou melodii ani doprovodnou choreografii, k vyznění příběhu nepřidávají dvakrát nic nového a v jistých momentech se Zemeckisův Pinocchio vydává poměrně zkratkovitou cestou. A i díky tomu například závěr nemá takovou emocionální váhu jako v případě původního animáku. S Pinocchiem od Zemeckise to přeci jen budou mít těžší především ti, kteří mnoho momentů z animovaného Pinocchia mají zaškatulkované, například mrazivou scénu s přeměnou v osla, která kdekdomu mohla v dětském věku přivodit noční můry, nic takového se zde ovšem pravděpodobně konat nebude. V tomto ohledu opět zamrzí, že právě Zemeckise by kdekdo 30 let nazpátek pasoval na toho pravého loutkaře ideálního pro adaptování tohoto příběhu, rázem se ovšem Zemeckis skutečně profiluje pouze jako schopný řemeslník, kterému ovšem chybí ta správná invence. Tom Hanks sice může jako Geppetto sebevíc dokazovat, že snad skutečně zahraje všechno a Zemeckisův dvorní skladatel Alan Silvestri může sebevíc dokazovat, že ještě nepatří do starého železa, mnohem víc by ovšem kdekdo nejspíš potěšilo, kdyby Zemeckis hranému Pinocchiovi dodal něco navíc. Sázka na to, že to celé dokáže uspokojit svou cílovku, bude to mít sympatickou atmosféru čerpající už z původního animáku, pěkné barvy a výrazný rozpočet bude poznat v nejedné trikové sekvenci je přeci jen tak trochu líná. Kouzlo prapůvodního příběhu o Pinocchiovi navíc vždy tkvělo v tom, že vlastně nejde o kdovíjak velkolepý příběh, Collodiho původní příběh skrýval nějaká ta morální poučení. Poučení o tom, že dřevěná loutka toužící po statusu člověka se nejdřív musí naučit, co to vlastně je lidství, naučit se rozeznávat dobro od zla a i skrze natahovací nos pochopitelné poselství o tom, že se s poctivostí někam dojde. V Zemeckisově filmu poté tato morální rovina funguje tak napůl, horší je to s pokusy o humor pro starší diváky, kdy je jejich primární problém v tom, že vůbec nejsou vtipné. Největší handicap je přesto v tom, že tak barevný a velkolepý film krapet působí jako by byl bez života. A opět to zabolí především při vzpomínání na Zemeckise v jeho nejlepší formě. A i když se na jednu stranu musí ocenit, že Zemeckisův Pinocchio skutečně není 50:50 remakem animáku z roku 1940, ten vlastní směr je do jisté míry zavádějící a krapet ničí nejen kouzlo původního animáku, ale i Collodiho předlohy. A jestli někoho štve, že Modrou vílu hraje Cynthia Erivo, právě ta je tím nejmenším problémem, který urazí maximálně ty, kteří za vším musí vidět Woke. K zeblití poté není fakt, že Modrou vílu hraje černá Afroameričanka, ale primitivní reakce, které problémy hledají přesně na místech, kde vůbec nejsou. Je snad nakonec největší háček v tom, že adaptací příběhu o nejslavnější loutce všech dob vzniklo až příliš? To se nám ještě letos pokusí vyvrátit Guillermo del Toro se svým stop-motion animovaným Pinocchiem. Dá se ovšem minimálně očekávat, že na rozdíl od Zemeckise Toro svého Pinocchia obalí i zde chybějící invencí a i díky zasazení do období fašistické Itálie svěžest. Když si člověk vzpomene na to, jak se Guy Ritchie popasoval s hraným pojetím Aladina či Jon Favreau s hraným pojetím Knihy džunglí, Zemeckis v rámci současných live-action předělávek od Disneyho jednoduše prohrál. I díky jeho největším zásluhám je pořád těžké nad ním lámat hůl, jeho Pinocchio ovšem mohl být filmem, který připomene jeho nejlepší časy. Při vzpomínání na největší Zemeckisovy pecky Pinocchio i přes své řemeslné kvality jednoduše bolí. Pobrukování si ikonické „When You Wish Upon a Star“ po Zemeckisově Pinocchiovi vyvolá spíše melancholii. Stesk po Zemeckisově vrcholné formě, která by z Pinocchia mohla udělat i něco víc než solidní řemeslnou podívanou, která dokáže uspokojit rodinu na jeden večer a pak rychle zapadne v katalogu Disney+. Zemeckisovi by bylo snadné přát na stará kolena ještě nějakou pecku, po Pinocchiovi je ovšem těžké říct, zda na to vlastně v jádru duše stále má.... (08.09.2022) (méně) (více)