Želary

Kdybychom každý rok natočili aspoň jeden takový snímek, tak by se naše kinematografie neměla za co stydět. Bohužel takový film přijde tak jednou za tři roky. Nevyčerpatelná tématika let druhé světové války opět přinesla nádherný příběh o Hanulce, která se musí ukrýt do slovenských hor, aby ji gestapo nenašlo. I ve světě tak na sebe upozornila Aňa Geislerová, kterou náš divák dobře zná. Koprodukce přináší vždy i nějaký ten zahraniční objev. Tím je pro tento film Maďar György Cserhalmi. Casting vyšel ale celkově zcela na jedničku - Ivan Trojan, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek a filmoví historici si přijdou na své, neboť se s filmem v Želarech rozloučily dvě legendy předválečného filmu – Zita Kabátová a Svatopluk Beneš, po jehož smrti Kabátová prohlásila, že hrál již velmi špatně a velká část jeho epizodní roličky nebyla použita. Napočítal jsem mu dvě krátké větičky, ale aspoň něco. (08.05.2009)

První hodinu jsem se u tohohle filmu docela trápila (nějak mě to nebralo), ale postupně mě příběh o sbližování dvou naprosto odlišných lidí pohltil - značná předvídatelnost na tom nic nezměnila. Příjemná hudba, malebné prostředí hor a jednotlivé epizody ze života vesničanů, to vše podpořené solidními hereckými výkony (ikdyž některým jsem ten přízvuk teda vůbec nežrala:-)), nabídly příjemný zážitek (pro mě rozdělený na 3 večery). Zajímavých postaviček bylo dost a vcelku zamrzí nepropracovanost většiny z nich. Z "Želar" by se dal v klidu udělat seriál, co by poskytl všem těm lidským charakterům a příběhům více zaslouženého prostoru, větší hloubku. SPOILER: Trošičku mě zarazil ten nepravděpodobný závěr, kdy se z nepřátel i přes množství prolité krve na obou stranách stanou "druzjá", nemyslím, že by střelba do osvoboditelů prošla bez následků (svedli to snad na fašisty, když se okolo neválel jediný germán?). Zřejmě zasáhla snaha o politickou korektnost. "Želary" nejsou dokonalý film, ovšem v rámci české kinematografie jde jednoznačně o nadprůměrný počin. 80% (23.03.2009)

Technicky špatné v mnoha směrech (především nelogický zbytečný střih). Nominaci na oskara na jednu stranu chápu (válečné příběhy, zvláště ty tragické, prostě v akademii frčely, frčí a frčet budou), na druhou se skoro stydím, že byl tento snímek nominovaný. Nic proti příběhu jako takovému - ale po filmové stránce... (19.08.2006)

Želary jsou obrovské české filmové dílko. Rozmáchlá až ohromující výpravná stránka, příroda a lidské příběhy z konce světa, na kterém není obživa a starost o rodinu žádnou procházkou růžovou zahradou. Vedlejší role si nezaslouží nic menšího než velké uznání a jsou jednoznačným kladem Želar, jenže je tu ono známé "ale". Když už připustím, že mě rudovlasá divoženka Anna svým hereckým výkonem přesvědčila o reálnosti přerodu "městského dítěte" v životem zk(o)ušenou horalku hluboce milující toho svého drsňáka s dobrým srdcem, pořád nemůžu přejít ten konec, který je jako z Angeliky. Nemyslím ono konečně uším a očím široké veřejnosti přednesené "slovo o pluku Igorově" - to je třeba ocenit, i když ne jako novum nebo nedejbože bourání nějakých tabu. Jde mi o osud té pro film stěžejní lásky...to pardon, ale co je moc, to je moc. Ve srovnání s tím co předcházelo je to sice část malá, ale nemůžu s čistým svědomím jít přes sebe samého a přes 70%. (07.10.2006)

Po prvním zhlédnutí jsme nebyli úplní kamarádi. Pár chybek jsem našel, na něco (vlastně úplně zbytečně) upozorňoval. Dnes asi po čtvrté náhodné televizní projekci považuji Želary za jedno z nejlepších českých dramat posledních let. Těch odehrávajících se na pozadí druhé světové války možná vůbec nejlepší. Trojan debutoval hned po revoluci, pak producentsky uvedl v život několik velmi kvalitních kousků kamaráda Jana Hřebejka, a na režisérskou stoličku se vrátil až po dlouhých letech. Léta páně 2003 to ale stálo za to. Začíná to jako stylové protektorátní retro, končí jako silná romance z nehostinné doby vyzrálého tvůrce. Prostě tak to vnímám já. On, nevzdělaný venkovan, se vedle ní stává rovnocenným partnerem, ona, rozmazlený fracek, se naučí vyrovnat se všemi šrámy a začne myslet i na druhé. Svět horských Želar je díky tvůrcům barvitý i živelný zároveň, díky castingu tu máme hned několik výtečných partů (vyjma spontánního ústředního dua třeba dětské postavy i Donutila, naopak škoda, že pole rychle vyklidí režisérův bratr Ivan nebo Jan Hrušínský). A Ostrouchova hudba? Ta se jen tak neoposlouchá. (23.06.2014)