Slunce, seno, erotika

Jedna hvězda s každým dílem dolů. Tak to prostě je, ale pořád to bude televize s železnou pravidelností reprízovat, protože diváctvo se těší. A místy právem. Druhému a třetímu pokračování mimo jiné hodně láme vaz skutečnost, že jsou co do délky přemrštěné. Přičemž nápadité venkovské zábavy už je poskrovnu. Stále ovšem spolu se Škopkovou a dalšími přicházejí momenty, které nostalgicky připomenou nesmrtelné gagy a dialogy z jedničky. A přidají další. „Co si o nás ty Italové pomyslej?“ – „No co, že tady žijem v hovnech, no.“ (02.03.2017)

Před revolucí těch bobrů a klacků moc na plátně ukázat nemohli, o tom žádná. Stejně jako české kamery na západě. Ale zbytek je jen odvar z minulého dílu, který už tak byl mlácení prázdné slámy. Je to od Trošky velkorysé, ale potenciál jeho "lidového" humoru se už kompletně spotřeboval během pár facek. Ani Italové Dejdar s Kaiserem to nevytáhnou. (20.09.2018)

Poslední Troškův film, na kterej se dalo koukat a pobavit se. Pořád se jedná o stejnou zábavu, jako u předchozích dvou dílů, s porevolučním nádechem, kde se atmosféra oné doby perfektně promítla a ukázala cestu, jakou se snad všichni lidé tenkrát chtěli dát, zkrátka každej měl vidinu, že se po krachu komunistické strany všechno rychle zlepší a budeme si žít jako na západě. Jenže čas nejlíp ukázal, kam jsme se dostali. Závěrečná řeč Růžičkové je jasným důkazem, jak si každej představoval, že se vše rychle změní a budeme se mít všichni výborně. (31.08.2015)

Závěr kultovní série se úplně nepovedl. Italská linka zůstane hořkou vzpomínkou na nově nabytou svobodu, na kterou většina ještě nebyla připravena, ale Troška to s mírou vidláctví stejně přehání. Nudistický festival už nedává vůbec smysl. Při honbě za lofasy a bobry se navíc úplně zapomnělo na humor. Troškův krok do Evropy však patří k tomu lepšímu, co jeho filmografie nabízí. (18.04.2022)

Filmy (a obzvláště komedie) reflektující nástup kapitalismu do českých luhů a hájů nemám moc rád, tahle má alespoň místy dost dobrej humor a spoustu stále používaných hlášek. Má nejoblíbenější: "Jestli mi ho dáš do huby, tak už ti v životě nedám pusu". V poslední třetině už jde film trošku strměji do kopru a závěrečný proslov Růžičkové (opravdu šlo jen o bazén na zahradě, tři auta před garáží a telefon zavedenej do maštale? To mi moc revoluční teda nepřipadá. A o dvacet let to zní hodně nechutně) a hlavně ta závěrečná píseň jsou doslova tragické. (17.04.2009)