Smrt v Benátkách

Ta italská kinematografie! Nejprve mě zklamal Antonioni, potom Rossellini a teď i Visconti. Byl jsem připraven na pomalejší tempo, ale tohle? Visconti nejspíš záměrně prodlužuje scény, které by jiný filmař úplně vyhodil. Nic proti tomu, ale když za celý film nejméně dvacetkrát najede na Gustavovu tvář a strašně dlouho na ní bez hlubšího smyslu setrvá, člověku se zavírají víčka. Stejnojmenná (skvělá!) novela Thomase Manna má jen asi 90 stran a film více než dvě hodiny. A je to přesně tak - film je nehorázně natažený. Zajímavé myšlenky jsou tu utopeny ve spoustě nesmyslů, sice hezky natočených, ale pořád nesmyslů (například ta nekonečná scéna s potulnými muzikanty). Nemám rád filmy, u kterých prosím, ať už skončí a nebudu říkat že jo jenom proto, že je to klasika... (28.11.2006)

Hudební nádhera zneužitá pro dějovou prázdnotu a táhlá kamera zabírající Benátky, Bogardeho a Andrésena. Visconti dělá přesně to, co u opěvovaných režisérských velikánů odsuzuji. Točí si pro sebe a divákovi posílá jen svůj potutelný úsměv. Formu odosobněnou na úkor příběhu nenávidím a proto bych byl pokrytec, kdybych hodnotil lépe. (11.04.2008)

Zvláštní film. Posedlost mladým chlapcem jakožto ztělesněním krásy, kterou hlavní hrdina-skladatel už přestal vidět v hudbě…poněkud perverzní, ale přitom ne zas až tak těžce pochopitelné. Před diváka je postaveno dilema, jestli má Gustavovi přát jeho bytostní naplnění nebo jím naopak pohrdat a odvracet se zhnusením, ale to už si musí každý rozhodnout sám. Já s ním soucítil, fandil mu do té míry, aby nebyl prozrazen a neztratil tak svůj poslední zbytek důstojnosti, kterou ještě disponoval. Zároveň mi bylo nabídnuto vychutnávat si příjemnou hudbu a hezké záběry kamery. A konec…co si víc přát než vidět v onu chvíli naprostou krásu (i když nedosažitelnou). Celkově to vidím na slabší 4*, svým způsobem velmi jímavý film. (14.06.2013)

Benátky sú vyhľadávanou multikultúrnou komunitou,kdesi na mieste hotela Lido pri pláži,tam prichádza rekreovať a načerpať pozitívnu energiu hudobný skladateľ Gustav Von Aschenbach,chlapík po 40,ktorého trápi nevydarený koncert,kde diváci nahlas pískali,ale najmä smrť dcérky,to všetko vidím vo flashbackoch podfarbených geniálnou kamerou a hudbou,vôbec celý snímok je o vytváraní intenzívneho vnímania obrazu,vďaka panoramatickej perfektnej kamere,ktorá zaberá všetko z diaľky a zase späť,Zoom,aký používal Kubrick v Barry Lyndon(inak aj si tu zahrala Marisa Berenson). Kamera je Alfa,Hudba je Beta,klasické zmysly človeka,ja vidím okom nádherné kamerové schopnosti kameramana Pasqualino De Santis,ktorý obdivuhodným obrazovým cítením sníma Benátky,do ktorých sa priženie cholera vzduchom,alebo bez dialógové zaberanie postav Gustava a mladého poľského chlapca Tadzia,ktorí nikdy na seba neprehovoria,len na seba čumia,no zabudol som spomenúť,že Gustava pochytilo neobyčajné vnuknutie,keď prvýkrát uvidel Tadzia,tak mu bol stále v pätách,sledoval ho,keď bol s rodinou sa najesť v reštike,tak aj Gusto,alebo keď sa hrali Poliaci na pláži,tak sa tam obšmietal aj milý Gusto...Tak Gustav sa platonicky zamiloval do Tadzia.Hudbu vnímam ako podstatnú časť zložky,bez ktorej by film nefungoval a v tomto prípade by som sa cítil ako mŕtva mačka vo vreci niekde na diaľnici.Kamera a Hudba sú maximálne jednoliate pôžitkárske zmysly.Výkon Dirka Bogardeho je fascinujúcim pohľadom na človeka,ktorý prežíva šialené obdobie,kde naň číha choroba,ktorej podľahne a Tadzio sa len z diaľky prizerá.Réžia Viscontiho ma zrazila ako auto 160 km rýchlosťou plnou silou,kde som letel desiatky metrov.Smrť v Benátkach je určite lepšia ako v Ružomberku,v tejto diere nechcem zomrieť...Gustav prežil dôstojný život umelca,prišiel na miesto,v ktorom neplánoval zomrieť,stalo sa,a ja vidím 2 hodinovú benátsku odyseu Luchina Viscontiho,kde podobne ako 2001:Vesmírna Odysea je extrémne pomalé tempo,tak sa vyžaduje,aby divák mal dostatočnú vnútornú energiu na pochopenie atypického dôležitého snímku kinematografie. (02.12.2014)

Mistrovský film, ale rozhodně ne pro mě. Proti Viscontiho precizní režii výhrad snad nemám, ale nacházet krásu v přestylizované secesní době, téměř androgynním secesním andělovi či záběrech na vyšňořené muzikanty nezvládám a to je kardinální chyba, kvůli které nemůžu mít z filmu dobrý pocit i přes aktivní diváctví. I samotný Mahler na mě většinou svých symfonií působí těžkopádně a zdlouhavě. Ale nezoufám, neboť stejně hodnotný zážitek filmové krásy nacházím u jiných děl. (09.10.2011)