Men

Alex Garland je mistr hororového napětí, první scéna s naháčem za oknem je naprostou lahůdkou. Ale ani za svět se nezaprodá žánrové škatulce. Jeho Men jsou fascinujícím halucinogenním tripem plným souvislostních otazníků, vystupujících z harmonické série znepokojivých až děsivých výjevů. LSD trip, ve kterém bloudí hlavní hrdinka, zmítaná devastujícími výčitkami svědomí. Otřesená tragickou událostí, zapříčiněnou komorním konfliktem bytosti z Venuše s bytostí z Marsu. Duševní trýzeň z neschopnosti pochopit něco, co chápat nejde. Že o tom natočí těžký psychologický film zrovna chlap bych nečekal, ale jako milovník atmosférických, filmařsky vybroušených nočních můr, které to divákovi nedělají lehké, jsem za to sakra rád. Garland je z jiné planety. (14.03.2023)

První půlka je brilantní set-up pro psychologický horor a funguje vizuálně, hudebně i celkovým budováním napětí. V druhé půli se to vše rozbředne do dlouhých monologů, metaforických scén a trýznivě dlouhých záběrů, u nichž se člověk pomalu modlí, ať už přijde nějaký ten konec - s vědomím, že odpovědí se nedočká. (30.12.2022)

Jak se vypořádat s pocitem viny, pokud si nejsem ani jistý, zda ho mám. Tohle si potřebuje vyřešit mladá žena, a tak se z Londýna vydá na anglický venkov, kde se zastavil čas. Zpočátku psychologické drama se postupně promění v meditativní a magické snění, takhle bych si představoval současný surrealistický film (a dojde i na oblíbený motiv opakované scény experimentálních snímků 60. - 70. let) a to se následně změní v mysteriózní drama vrcholící scénami z pagan a body hororů. V momentě, kdy se Harper objeví v tunelu, nastane zlom. Postava Zeleného muže je jedna z nejoblíbenějších v rámci anglické lidové slovesnosti. Naznačený koloběh života, s nímž souzní i symbolika semínka z pampelišky, dává divákovi na výběr, jak vnímat celkové vyznění snímku. Během filmu se mi jen tak mimovolně vybavovaly snímky - Melancholia, X-Tro či Umělcova smlouva. Osobně mám podobné magické a poetické filmy, co jsou jak báseň plná nespoutané fantazie, rád. Jinak jde o film pro menšinového diváka, a proto ho nelze hodnotit dle kritérií pro mainstreamové snímky. Je to stejné, jako když neznalý bude křičet na výstavě abstraktních obrazů Toyen a F. Kupky, že jsou to mazanice... (07.07.2022)

// Garland mě zase jednou nekompromisně sejmul, i když se mu to tentokrát povedlo de facto kombinací absurdity à la Kaufmanovo I'm Thinking of Ending Things, Aranofskyho symbolikou připomínající pár let starou matku! a teprve poté Garlandovým specifickým vizuálním stylem, kvůli kterému bylo posledních deset minut doslova jedním z nejbizarnějších filmových zážitků mého života. Desítkuju ale všechno, od konceptu, přes práci s hororovou atmosférou a jaký efekt na mě měla, až po ústřední dvojici herců, která tenhle famózní psychologický teror dovedla až do zdárného konce. Mňam. (06.07.2022)

Co k tomu říct? Filmy, které pouští do světa studio A24 jsou divácky náročné a hodně těžko stravitelné. S tím musí člověk počítat už ve chvíli, kdy vyráží do kina. Já osobně se většinou dostanu do stavu, kdy nejsem schopen jednoznačně říct, jestli se mi jejich nejnovější film líbil nebo ne. To však není příklad „mužů", kteří mi nesedli vůbec. Nemám problém jít na artovku, která je obskurní, ale má poselství a něco vám předá. Jenže tady je to pojetí tak nejednoznačné a podivně „formulované", že člověk po opuštění sálu nemá pocit, že dostal něco navíc. Přitom je to příjemně táhlé, místy zvrácené a krásně natočené. Běžný divák ale bude z kina odcházen rozladěn a mě překvapí, pokud nejnovější Garland vůbec něco vydělá... P.S.: Pokud po zhlédnutí netušíte, co to mělo všechno znamenat, zkuste pohledat nějaké rozbory. Nevysvětlí vám všechny podivnosti, ale částečně dokáží jednotlivé myšlenky trochu srovnat. (27.07.2022)