On se bojí

nepředvídatelný mindfuck, který naprosto maže rozdíly mezi subjektivní a objektivní realitou a divák si tak nikdy nemůže být jistý co je doopravdy a co je jen Beauova haluz. První dvě třetiny sem si Beau is Affraid opravdu užíval a docela mě zamrzelo, že v poslední třetině tomu trochu spadne řetěz a smrskne se to "jen" na toxický vztah matky a syna, kde je snad naprosto všechno špatně. Aster nicméně opět potvrdil, že je jedním z nejoriginálnější a nejosobitějších tvůrců, který má technickou stránku v malíčku a točí si věci jaké on chce a jak sám chce. Tímhle kouskem se nicméně dostal na velmi tenkou hranici mezi genialitou a Richardem Kellym a je otázka jestli jeho dalším filmem bude spíš Donnie Darko, nebo nějaká extrémně nabubřelá onanie typu Apokalypsy. Já věřím v první možnost...80% PS : mrzí mě nevyužitý potenciál českého názvu, protože "Bo se bojí" by k tomu docela hezky pasovalo... (27.06.2023)

Čoho sa Beau bojí? Najskôr všetkého a predovšetkým života samotného. Nový film Ariho Astera je pohlcujúcim zážitkom, spleťou nepríjemných halucinácií a bizarným mindfuckom s vysokou interpretačnou otvorenosťou, ktorý ľahko zamotá hlavu. Po vydarenom mrazivom debute Prekliate dedičstvo (2018) nás režisér o rok neskôr zaviedol na špeciálnu slávnosť slnovratu, aby sme si spoločne s hlavnou hrdinkou prešli desivým peklom – Midsommar (2019). Pevná réžia, žánrové presahy, zmysel pre detail, surrealizmus a cynický humor...iba 36-ročný Ari Aster dobre vie, čo robí a nebojí sa to robiť po svojom. Celkom iná je však jeho postava vo filme Beau is Afraid, ktorá odrazu musí čeliť všetkým svojím strachom a vydáva sa na šialenú púť, ktorá sa mení na životné dobrodružstvo. Hoci je Beau už dávno dospelý, je ako dieťa. Nesamostatné, závislé, zraniteľné. A Joaquin Pheonix, ktorý jeho krehkú povahu bravúrne stvárňuje, má túto zraniteľnosť doslova vypálenú v pohľade. Čo všetko môže spôsobiť podmienená láska rodiča a jeho citové vydieranie? Ako veľmi dokáže oklamať vlastný rozum? Kam až dokážu zájsť temné myšlienky ovplyvnené strachom, úzkosťou, fóbiami a paranojami? Čo z toho sa deje reálne a možno vôbec svojmu psychiatrovi dôverovať? Film už hneď v úvode naberie výborné dynamické tempo a tasí jednu pohlcujúcu scénu za druhou. Z dlhej 179 minútovej stopáže sa spočiatku ukrajuje naozaj rýchlo, originalita každým obrazom len tak kvitne. A hoci má cynický humor, vzhľadom na problémy nášho hrdinu, predsa len akýsi trpký dojazd, vo výsledku nemožno tvrdiť, že by skvelo nefungoval. Prvýkrát snímka výraznejšie utrpí pri „lesnej“ epizódke, kedy sa prudko zvoľní z tempa. A práve záverečná polhodinka, v rámci ktorej divák očakáva tú najväčšiu katarziu, je už celá akási neistá a myšlienkovo roztrieštená, ako samotné vnútro nášho nesvojprávneho hrdinu. On sa bojí je, skôr ako hororom, akousi psychologickou sondou s thrillerovou atmosférou. Ari Aster aj v tomto prípade zostáva verný svojmu osobitému štýlu a opätovne sa vracia k témam straty a smútku či dysfunkcie rodiny. Pokiaľ máte radi tvorbu Davida Lyncha, Kaufmanovky či matku! Darrena Aronofskeho, pravdepodobne si v kine prídete na svoje. Lesná hamletovská časť jemne pripomenie aj seriál Station Eleven. A hoci On sa bojí nie je až tak kompaktným dielom ako jeho predchodcovia, rozhodne stojí aj za opakované vzhliadnutie. Od Ariho čakám ešte veľké veci. (25.06.2023)

Zajímavé a velice působivé nahlédnutí do mysli psychicky narušeného či duševně nemocného človíčka, panický strach, všudypřítomná paranoia, sebetrýzeň pochybení, pocity viny, věčné omluvy... Ari Aster se s tím opravdu nemaže a diváka nešetří, místy jsem měla pocit, že filmové sousto, které mi předkládá, je k zešílení.. Joaquin Phoenix v roli psychotika vynikající, strhující, trpěla jsem i bála jsem se s ním.. Tohle nebude film pro každého... (19.06.2023)

Tříhodinový nesmysl, který drží výtvarná stránka, kameraman a Phoenix, podle toho, jak moc ho máte rádi. První čtvrtina slibuje zajímavý úzkostný koncept, který v druhé a poté znova ve třetí čtvrtině zahodí a vrhne se na jiný, aby závěrečnou částí navázala a uzavřela neuspokojivě první. Tohle bohužel není vypilovaný kousek, na který se bude vzpomínat. V Hereditary i Midsommar dokázal Aster vnést do hororových příběhů psychologickou hloubku, tísně a depresi a povýšit je na vyšší zážitek, v tomto filmu se bohužel psychologično objevuje obnažené bez žánrové škatulky a na divákovo potěšení to nestačí. Úmorná stopáž je bohužel další podpásovkou celku, jehož některé úryvky mají skvělý potenciál. (21.04.2023)

Nebudu lhát - byl bych radši, kdyby se Aster držel při zemi a měl svou novinku víc ukotvenou v realitě. Beau je bizarní mindfuck, na druhou stranu oceňuju - když už to muselo být - že se jedná o mindfuck toho typu, který NĚJAK chápete intuitivně, aniž byste si o něm museli číst kopec učených pojednání. Rozjezd je geniální, druhá čtvrtina velmi dobrá, ve třetí čtvrtině tomu trochu opadne tempo, závěrečná čtvrtá vyloženě rozpačitá. Hereditary i Midsommar na mě působily jako zcela soudržná díla, v nichž každý dílek zapadá do skládačky, u Beaua tento pocit nemám. Ba právě naopak, dokážu si představit, že určité sekvence mohly úplně chybět, závěrečná čtvrtina mohla být nahrazena něčím úplně jiným, a to aniž by se nějak zásadně změnilo vyznění či dojem celistvosti díla. I tak ale, film jako žádný jiný a je nutné jej vidět. (21.04.2023)