Můj nejmilejší bar

:) . Tak tohle mě fakt bavilo. Civilní, subtilní, křehký, citlivý film o skutečných lidech. Buscemi mě v průběhu své kariéry už mnohokrát zklamal, ale tohle byl naopak jeho profesní majstrštyk, nebo minimálně jeden z nich. Smekám před jeho schopností dokonale vykreslit "prostý lid". Mám za to, že jeho osobní životní styl bude přece jen vypadat poněkud odlišně. Přesto z těch postav udělal lidi z masa a kostí. Platí to přitom o každé jedné z nich. Původně jsem tomu chtěl dát o hvězdičku méně s odůvodněním, že to bylo všechno prima, ale celkově o ničem. Podobně zdánlivým NIC ale žije 99,5 procenta lidí na světě. A o tom zbylém půl procentu se točí většina filmů. Vzniká tak dojem, že se ve filmech musí nutně stát něco dramatického, šokantního, přelomového... Můj nemilejší bar je jedním z jasných důkazů, že dobrý film může fungovat i bez toho. Naopak jsem si od všech těch vypjatých ústředních motivů většiny ostatních bijáků rád odpočinul. (09.09.2014)

Znáte to, někdy se na vás všechno tak valí, že už nemáte sílu s tím bojovat. A právě v takové chvíli je bar jako Trees Lounge tím správným místem, ve kterém se můžete opít do němoty a všechny starosti nechat tam venku, kam vlastně také patří. Režijní debut Steva Buscemiho je přesně o takových věcech, o bezcílném opíjení se, které je tím nejjednodušším řešením a zároveň nevyřešitelným problémem. Film kombinuje trpké okamžiky s těmi úsměvnými, ale ta nahořklá pachuť je tam cítit stále. Výborná ukázka nezávislé filmařiny. 9/10 (21.07.2009)

Sympatická na tomhle malém snímku je jeho neambicióznost. Steve Buscemi nemá potřebu sdělovat velké myšlenky zabalené do pestrého hávu, chce jen spřízněně mrknout na štamgasty a ztroskotance, kteří uvízli a nemají šanci nebo se nechtějí ze svých trablů vymanit. Jeho Tommy se pohybuje mezi hospodou a průsery, jejichž kalibr se začíná lehce stupňovat. Kdo by odolal Chloe Sevigny... :) (29.12.2011)

Steve Buscemi není Woody Allen a ze tří klíčových filmových aktivit „hraní, psaní, režírování“ by měl obstarávat maximálně dvě, protože když si naloží vše dohromady, spíše mu to nesvědčí. Pak je totiž úplně jedno, že manifestuje vochmeláckou indie sféru na předměstí, že variuje Štamgasta / Faktótum a že se zřetelně přimyká k romantické kultuře vytvářené geniálním jedincem pro elitu kvůli vyšším ideálům humanity a morálky, protože součinností všech tří aktivit nad sebou tvůrce zpravidla ztrácí kontrolu, a potvrdilo se to i tady. A beztak v tomhle filmu vidím jistý pokrytectví, protože Buscemi je za prvý součástí mainstreamové kinematografie a k těmhle svým autorským projektům si v zásadě v mezidobích vždy pouze odskočí, a za druhý se podobný nezávisláky většinou neodehrávají ve městech, ačkoliv na ně paradoxně lidé z měst chodí, a naopak diváci z periférie povětšinou na podobný kvazi-existenciální zpovědi nejsou zvědaví a namísto nich sáhnou po Rambovi nebo novém Stathamovi. ____ Jestliže film nabádá k lidské sounáležitosti, nabízí tím ozřejmění fráze „jsme na jedné lodi“. Totiž každá lod svazuje posádku stejným osudem, a proto nevyhnutelně i vzájemně sobě podobným názorem. Metafora lodi je tak velkolepou alegorií vzájemnosti a kolektivu. Snad i proto se určité části středověkých katedrál nazývají lodě. Chrámová loď je hmatatelným a teritoriálním symbolem lidské pospolitosti, závazku ve víře a v důvěru vzájemných ekonomických vazeb. Chrámová loď a hospoda jedno a to samé jest, to tvrdí Buscemi a to tvrdím i já. (15.12.2008)

Fantasticky odkoukané charaktery rezignovaných výpitků, kterým kraluje obecně povědomý Mark Boone Junior. Příběh nepříběh z maloměsta, kde se všichni znají a navzájem si pomáhají v nesnadných situacích, nicméně protagonistovi již podali někdy ruku všichni, zato on nikdy nikomu, protože ani neměl jak. Když v jednom předlouhém záběru na začátku filmu sledujeme statického, životem zřízeného starého alkoholika, napadne nás, jak se do tohoto neutěšeného stavu asi dostal. A nakonec zjistíme, že se díváme na jeho příběh. Komedii bych zde moc nehledal, vlastně se objevuje jen ve dvou running vtipech o chlapci, co si neúspěšně snaží koupit zmrzlinu a neustále unikající čáře koksu protagonisty. Chloë jako vždy opanuje veškerou scénu, kde se nachází. Femme fatale zaplivané Ameriky. (08.11.2020)