Nylonový mesiac

Ústřední herecká dvojice mi byla sympatická už od začátku filmu, protože Helena Smihulova vypadala jako francouzská herečka Catherine Deneuve a František Velecký svojí vizáží připomínal D'Artagnana. Čekal jsem psychologické drama s temnou, ponurou hudbou, ale místo toho jsem slyšel hudbu z bigbítového období á la Beatles, což pro mě samotného bylo velké zklamání. Myslím, že depresivní hudba by tomuhle filmu hodně prospěla, ale asi to každý vidí jinak. Taková hudba ke snímku Drak se vrací od Ilji Zeljenky, to je jiná káva. Abych pořád nekritizoval. Ve snímku se našlo pár úsměvných momentů. Třeba hned úvodní scéna filmu, v níž pán, když uslyšel, že dítě svou hračkou narušuje program ceremoniálu, mu ji vzal a a zahodil do křoví, mě hodně rozesmála, ale to bylo na dlouhou dobu naposledy co jsem měl úsměv na tváři. Dalším momentem, který se mi líbil, byla fotka Františka Veleckého na poličce, se skloněnou hlavou na ní z dálky vypadal jako Ježíš.Závěrečná scéna se záběrem na děti, které se snaží vzít do rukou Nylonový mesiac byla skvělá. "Súdruh profesor, ako sa Vám to páčilo? - Bolo to strašné." Já říkám, že to bylo dobré ... (12.11.2014)

Film o rozcestí, vedoucí do dvou ulic. V jedné se střetává osamocený milovník klasiky a pořádku s toulavým psem a druhá je plná rozvášněných mladých muzikantů, tanečníků a hlavně kuřáků. Na rozcestí stojí pozorovatel a takový prostředník mezi těmito dvěma světy, které navzájem tvoří generační rozkol gigantických rozměrů. Hudba na úkor fyziky, pracovní ocenění na úkor ztráty životní lásky či čekání na cit, který je rozdáván jinde. Ale také stylový pohled na vztah muže a ženy, Wandě by odolal asi málokdo, nebo výborný popis hierarchie lidstva z období středověku podle Zoši. Sesterská dvojice vůbec dodává snímku takový půvab. Františka Veleckého jsem doteď znal jen jako Mikoláše z Vláčilova veledíla, zde mě jako "člověk" mile překvapil, a utvrdil ve svých hereckých kvalitách. Eduard Grečner si svou, nepochybně experimentální, režií získává můj obdiv a pozornost. Ukázková "reklama" (když to napíšu blbě), na 60.léta. (27.05.2013)

Opäť som si pozrel tento nepodarený film, lebo som si už nepamätal, čo ma na ňom tak iritovalo. Takto deklamované dialógy som schopný akceptovať vo vystúpeniach Radošinského naivného divadla a nie vo filme, ktorý sa tvári, ako by chcel reflektovať atmosféru šesťdesiatych rokov. Je to všetko nesmierne falošné, neprirodzené a keď chce niekto v tom hľadať umenie, symboly, paralely nech sa páči. Ale film, na ktorom diváci obdivujú hudobné vsuvky Beatmenov, kratučký záber na L+S a zábery vtedajšej Bratislavy, si nezaslúži ani tri hviezdičky (20.10.2018)

jedno z vrcholných diel slovenskej (filmovej) novej vlny, podľa jednej z najlepších noviel slovenskej modernej (po druhej svetovej vojne) prózy... tá kamera je podmanivá, mizanscény nabité a navrstvené po okraj únosnosti a dialógy (napriek tomu, že dnešnému slovákovi môžu znieť trochu smiešne skrz svoju archaickosť a štylizovanosť) sú diamanty. (20.10.2020)

„Vando? Vando, miláčku, musím tě vidět, a mám na tebe jednu docela mimořádnou prosbu…pomůžeš mi ztratit psa.“ Jde o takové odlehčené drama, vcelku uvolněné a bezstarostné. Jednak je to dáno dobou a její atmosférou, která na člověka dýchá takřka z každého záběru, svoje samozřejmě dělá hudba (resp. generační střet 2 stylů; pobavilo mě afektované publikum na koncertě, které bláznilo snad víc, než kdyby dorazili samotní „Brouci“). A za druhé, a to hlavně, vztahem Andreje a Vandy. Člověku je sice docela jasné, jak to asi s titulní dvojicí dopadne, ale baví ho sledovat ten postupný vývoj, oťukávání, první překážky a čím dál víc obláčků, které nabývají na důležitosti (a nic na tom nemění ani fakt, že mužský hrdina není tak zkostnatělý jako ostatní jeho kolegové či vrstevníci). Nicméně, mě osobně Vanda brzy začala štvát (a postupně mi imponovala tak maximálně její chutí k jídlu), Drahuše, jakkoliv dostala minimum prostoru, mi byla podstatně sympatičtější. A bavil mě humor filmu, takový trochu škodolibý, se sem tam nějakou narážkou na společnost (drby, morálka, kariérní postup). Nejde sice o žádné veledílo, ale film člověku rychle uběhne, usmívá se u něj a konec taky není špatný (i když je řádně hořký), takže za mě to budou slušné 4*. „Necpi se pořád chlebíčkama, ty jsou pro hosty. Běž za dědou a zeptej se ho na včeličky, nemá společníka.“ – „Tak co, dědo, ještě pěstujete tu havěť?“ (29.03.2015)