Železný dědek

Únorový komunistický převrat zcela převrátil dosavadní koncepci výroby celovečerních hraných filmů. Bylo ustanoveno šest výrobních skupin, v jejichž čele stanuli přední režiséři (Vávra, Steklý, Frič, Čáp a jiní) a vznikly tzv. tématické plány, které podporovaly pouze určité žánry (jasně privilegovaným se stal socialistický realismus). V letech 1948 až 1955 vznikla řada tzv. agitačních snímků, jejichž děj se z valné části odehrával na polích, v továrnách, dolech, na vesnici či podnikových rekreacích. Lidová veselohra režiséra Václava Kubáska Železný dědek se těmto zásadám víceméně vyhýbá. Prostředí dráhy má sice punc dělnické lokality, ovšem samotný dějový příběh je míněn spíše jako skromná pocta železničářskému řemeslu. V titulní roli se objevil Jaroslav Marvan, který se po válce téměř jako jediný předválečný umělec uplatnil i v nově zestátněné kinematografii. Stal se vyhledávaným představitelem bručovitých pedantů, procházejících povinnou proměnou v uvědomělé pracanty, což se z dnešního hlediska jeví jako šablona, ale Marvan je svým temperamentem a přirozeností povýšil na lidsky přijatelné figury. DĚDEK zároveň tvoří jakýsi most mezi pozdně protektorátními snímky s výchovnou tendencí a ranými socialistickými agitkami. Současný divák pak v závěrečném hodnocení volí zlatou střední cestu, bohužel často navzdory skutečným kvalitám. (28.01.2009)

Jasný príklad o tom aká bola doba. Herci zahodili žakety, fraky a vrhli sa do montérok opravovať lokomotívy. Hold budovanie novej budúcnosti aj niečo stojí. Príbeh Matysa a lokomotívy Lízy. Obaja boli odpísaný do šrotu, ale bojovali a nevzdali sa. Je zaujímavé, že tam hral aj Ľubomír Lipský, jeden z nemnohých , možno jediný čo sa dožil súčastnosti... Ale lokomotívy to boli parádne.... 45%. (13.10.2010)

Snad to bylo tím prostředím výtopen, železnice a krásných mašinek, ale na rozdíl od jiných brutek té doby mi železný dědek přijde celkem koukatelný. Ono to bude asi i tím, že se to odehrává za okupace. Máme tak možno vidět celkem běžné chránění lokomotiv před kotláři včasným zajetím do tunelu atd... Ta bouda opilců mi přišla jak z nějakého westernu. Samozřejmě se zde rozjuchaně buduje což je opepřeno krádežemi nářadí, ale jak říkám - dá se na to celkem pohodlně koukat. Navíc Marvan v hlavní roli... a nemyslete si, že ta postava milovníka vlaků je nějaká vymyšlená figurka. Takových milovníků železnice mezi námi běhá spousta Tři nýty. * * * (09.03.2016)

Šest dni po vpádu Třetí říše do Jugoslávie, v den kdy německá armáda obsadila Bělehrad, měla premiéru nenáročná veselohra Přednosta stanice s Jaroslavem Marvanem. V prosinci 1948, necelých deset měsíců po únorovém převratu si Marvan zahrál v další železničářské komedii. Asi nikdo by Přednostu stanice nezařadil mezi nacistickou propagandu, ovšem Železný dědek je umanutě označován jako budovatelský, i když postrádá všechny znaky typické pro tyto filmy. Bohužel také postrádá slušný scénář, střih a režii. Marvan všechno táhl sám a i když to nebyla úplně marná snaha, víc než průměr z toho nebude. Železný dědek je výjimečný jen díky kontrastu mezi protektorátní, i když první republiku připomínající kinematografií, a kinematografií poúnorovou, v tomto konkrétním případě však stále ještě nepolitickou. (25.04.2018)

Hmm, tak je to milé a hezké, ale nějak jsem od filmu s nálepkou přelomová poválečná agitka (a navíc tady ještě bez pozdějších povinných nánosů komunistické propagandy) očekával něco zajímavějšího a v souladu s uvedeným žánrem komedie alespoň zábavného. Jaroslav Marvan rok před tím na celé dvě dekády opustil své dlouhodobě pěstované role mužů zákona a začal být obsazován do rolí různých nerudných dědků a bručounů, ale po legendárním Posledním mohykánovi nemám pocit, že by zde ze sebe vydal vše. Zvyšní herci už za samostatnou zmínku taky příliš nestojí, pro zasvěcené snad jedině pohled na budoucího velikána českého divadla Otomara Krejču v jedné z prvních velkých rolí před kamerou. Hlavní postava "železného" dědka (jako člověka milujícího nade všechno na světě svou osudovou lokomotivu Lízu) zůstala kdesi na půlce tratě, stejně jako nevalně využitý potenciál filmu. Strojvůdce Matys i vyvolává lítost, vykouzlí nejednou úsměv, dívalo se mi na to celé příjemně... přesto najednou skončil film a měl jsem pocit, že se nic nestalo. Tragikomedie, která mne ani nerozesmála, ani neposkytla dramatický prožitek, ani nepředvedla něčím zajímavou filmařinu. 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (21.10.2019)