Tajemný předmět touhy

Oscar za scénář? Však je to pouhý výsměch Pierre Louÿsovi a všem dalším verzím, které jsou tu jen opětovně mimoděk a mechanicky převedeny do Buñuelova sebestředného pojetí. Určitě není náhodou, že tento velký pozér ukončil své dílo právě zastavením nad rozmary provokatérky Conchity, ale nechme vás dál snít váš naivní sen o Luisově originalitě. Já si jdu ještě zkontrolovat verzi s Bardotkou a zůstávám si spokojeně mnoucí ruce nad požitkem von Sternberga a jeho masocha upřeného na božskou Marlene. (14.03.2013)

Lahodně pikantní tragikomedie o vášni s Fernando Reyem v hlavní roli. Minimálně ve svých posledních filmech dovedl být slavný režisér Buñuel hodně zábavný, i navzdory otevírání vážných témat jsem vnímal z větší části humornou podívanou. Zde navíc vývoj příběhu drží diváka díky retrospektivnímu vyprávění pořád v jistém napětí. Vono to totiž není jen tak, když někdo před očima desítek kolem hledících oblije z vlaku mladou dámu vědrem plným vody! :o) Zhlédněte si a poctivě poslechněte osobité vyprávění hereckého aristokrata se španělskou krví, určeno pro náhodné spolucestující všeho vzrostu, minimálně v samotném závěru budete svědkem nečekané pointy. Ale ono stojí za to i veškeré dění mezi tím. K originalitě filmu navíc dodává obsazení dvou různých hereček do jedné a té samé role, což netradičním (a možná neplánovaným?) způsobem podtrhlo měnící se nálady sličné Conchity ve vztahu k postaršímu Mathieuovi. Velice milé a skvělé vyvrcholení spolupráce velkého režiséra s velkým hercem. 85% (18.11.2019)

S Buñuelem mám trochu zvláštní filmovou zkušenost - kdysi jsem viděl jeho kultovní filmový debut z r. 1929 Andaluský pes, a nyní jsem se po letech dostal k jeho filmu poslednímu - Ten tajemný předmět touhy z r. 1977. To je úplně jiný Buñuel než ten ze 20. let! První a poslední Buñuelův film, co mají asi společného... Každopádně: Ten tajemný předmět touhy si mě získal od první minuty a už nepustil, srdeční záležitost z blíže neurčených důvodů, a strhující pojednání o jednom nezvyklém vztahu mezi mužem a ženou. Nenapadá mě film, který by se tomuto podobal. (18.04.2011)

Bolo by ladné interpretovať Buňuelov epitaf ako schematickú mozaiku s jasnou štruktúrou, pretože sám svoj vnútený štýl interpeluje k rôznym interpretáciám. A najpravdepodobnejšou z variant bude to, že ide o kombináciu jeho celoživotných umeleckých leitmotívov s tými, ktoré charakterizovali "jeho" obraz spoločnosti, ktorú tak náramne a nápadito vo svojich dielach rozdroboval. Jeho posledný film je ohromnou ukážkou ľahkosti a vážnosti témy s ironizujúcim nadhľadom, ako vystrihnutý pre Reya a jeho stareckým dobiedzaním po mladom mäsku. Každý osobitý pohľad, každá scéna je mimoriadne čitateľná pre výslednú významotvornosť symbolík, z ktorých Buňuel vychádza. A neodolateľná Sevilla je kapitola sama o sebe. (23.06.2018)

Jedna svůdná, druhá chladná, dvě tváře jedné (?) ženy. Půlrole je nepochybně zajímavý nápad, jen mě mrzí, že ten kontrast nebyl ještě větší. Kdybych o té režisérské taškařici nevěděla, nejsem si jista, zda bych ji postřehla. Rey jako vždy noblesní, dokonce i při fackování Conchity neztrácí nic ze své grácie. Buñuelův humor se nezapře, především jeho závěrečné spojení levice s pravicí je velmi překvapivým vyústěním (ne)milostného dramatu. (13.08.2021)