Tár

Veľmi dobre pripravený „nepravdivý bio-pic“, napísaný priamo pre herečku Cate Blanchet. Avšak režisér Field nedokáže tých posedných cca 20 minúť držať pohromade tak, ako tých predchádzajúcich cca 120 minút. V podstate jediným (veľkým) problémom je ten prepálený záver (ktorý nemá ani ten potrebný „big“ moment), pretože inak zachytenie postupného (nielen mentálneho) rozkladu človeka, ktorý je geniálny vo svojom oboru, je nadpriemerne vydarený. A nielen to. Cate je vynikajúca! (To, že nakoniec svoju ďalšiu nomináciu Oscara nepremenila, by som nekomentoval.) Osobné hodnotenie: 85% (****) (16.05.2023)

Akože takto - film to nie je zlý. Dokonca vačšinu času je dobrý lebo na prvýkrát nenudí. A človek je zvedavý kam až ten postupný a pomalý rozklad osobnosti dospeje. Preto som väčšinu času počas sledovania filmu myslel na 4*. Dopomáhala tomu vskutku úžasná Cate Blanchett, i keď na jej postavu som si musel chvíľu zvykať. Mimochodom tá už získala za túto rolu Zlatý Glóbus, BAFTU, cenu v Benátkach a suveréjne si ide po Oscara. Avšak...avšak dávam nakoniec len 3*, pretože záver je triviálny a tak trošku zbabelý (chápem, presne ako hlavná postava), zároveň je film neadekvátne dlhý a hlavne - všetko v celom filme skončí na polceste - proste mi chýbal moment prekvapenia, alebo nejaká scéna, kde by som si povedal, že "wow". A pritom si to režisér tak krásne rozohral - stačilo to nezahrať do autu. Niekedy vyhráme práve tým, že riskujeme prehru a nie tým, že hráme na istotu. Toto nie je ten prípad bohužiaľ. Je to škoda, lebo je to tým pádom film len na jedno pozretie. Napriek úžasnej Cate Blanchett. (23.02.2023)

Lydia Tár je považována za jednu z největších žijících dirigentek. Je na absolutním vrcholu. Na veřejnosti působí velmi sebejistě, avšak pod touto rouškou je velmi zranitelná. Uvnitř bojuje s vlastními démony, které musí porazit. Nakonec však přichází obrovský šok, jedna z jejích studentek spáchá sebevraždu, v níž může mít prsty i Tár. Přichází pozvolný pád.   Tár není film určený běžnému divákovi a domnívám se, že většině lidem se líbit nebude, není k tomu ani koncipován. Provokativní začátek filmu - přes tři minuty dlouhé (závěrečné) titulky doplněné o dětský zpěv - je výstražným bodem, který ihned poukazuje na to, nebude to jen tak, tento film není pro všechny! Není, doopravdy ne. Stopáž 160 minut je hodně, ale Tár to bravurně utáhne. Utáhne to především díky úžasné Cate Blanchett, jejíž výkon lze označit za jeden z nejlepších ženských hereckých výkonů posledních let, ne-li úplně nejlepší. Cate jako kdyby byla zrozena k tomu, aby se stala Tár, jako kdyby byla skutečnou dirigentkou. Bravurně zahrané. One(wo)man show! Minimalismus je pro film klíčový - ať už se jedná o drobný titul před úvodními titulky nebo o kameru jako takovou nebo i hudbu, působí to jako pastva na oči. Perfektní zvuk! Další ozdoba na tomto pomyslném filmovém stromečku. Při orchestrálních pasážích mi běhala husí kůže po zádech. Silné basy a nijak neztrácející se výšky a přitom úžasně srozumitelné monology/dialogy, to vše je perfektní zvuk! Přechody mezi scénami nejsou nějak zběsilé, díky úžasnému střihu jsou velmi plynulé jako ladné pohyby Lydie Tár. Hudby od mé nejoblíbenější skladatelky Hildur Guðnadóttir si možná někdo vůbec nevšimne, ale je tam. Dramatické scény doplňuje hlubokým tónem, nic jiného. A je to kouzelné. Samotné scény, kdy hraje orchestr, jsou úžasné díky tomu, že v orchestru jsou skuteční hudebníci nikoli herci. Jde to vidět a je to další bod navíc. Tár je skvěle provedeným dramatickým kusem, který ve zlomovém okamžiku začne být skutečným dramatem, které vás díky úžasné atmosféře zcela zasáhne jako přímý průstřel šípem do srdce. Někomu to přijde jako úmorné kecání, mně jako dokonale napsané drama, které jistojistě překvapí! (24.02.2023)

Absolutní herecký koncert Cate Blanchett! (12.05.2024)

Tár ve mě i týden po druhém zhlédnutí vyvolává řadu nejasností. V prvé řadě otázku 'jak se dělá elita?' Protože Lydia Tár není dobrý umělec, i když přizpůsobila celý svůj život tomu, aby si to akademická i laická veřejnost (a skrze ně i ona sama) myslela. Nechá si říkat Maestro, aplikuje svoji reálnou moc, ničí životy, ale uvnitř je stále malý duch. (Je film o tom že lidé původem z nižších vrstev v sobě mají i po dosažení nejvyšších met zakořeněnou potřebu dokazovat svoji hodnotu skrze druhé?) Když slyšíme ukázku jejího velkého díla, opus magnum, je to pár jalových not napsaných jazykem devatenáctého století, které dokáže jen tak mezi řečí vylepšit mladá středně nadaná cellistka. Lydia má možná nakoukanou estetiku vznešeného, naučila se rozpoznat krásu a kvalitu, nedokáže ji ale sama vytvořit, jenom replikovat. Proto ten odpor k mladé generaci, která jde dál a už nechce poslouchat přednášky stavící na vrchol staré mistry. (26.11.2022)

Chladná žena bez tvůrčího talentu jako ambiciózní dirigentka. Cate Blanchett dobrá, ale odtažitá. Snad na Oscara ap,, ale jinak nic moc. (05.01.2023)

„Čas je vskutku mocná věc.“ // Začalo to jako nádherný hudební film, plný pozitivní naděje a skončilo jako depresivní ukázka toho jak lze vše ztratit. Na první pohled možná nic extra převratného to se však rázem změní, a možná právě proto, je to až neuvěřitelně poutavé, i navzdory poměrně dlouhé stopáži, která však ani na okamžik nevyvolá nudu. Dlouhé statické záběry, které utváří nádherný celek, a vzniká tak něco skoro až dokonalého. Cate Blanchett znovu předvádí svou dominanci stejně jako ve filmu Blue Jasmine, a stejně jako tehdy i dnes sklízí jednu cenu za druhou. A právem. 100 % (26.01.2023)

Dlho si nepamatam, kedy som videl film s tak zbytočne obludnou stopážou a tak rozdielnymi dvoma polovicami. Tú prvú, neskutočne užvanenú, nudnú s nábehom na "ja to vypínam!", chvalabohu strieda omnoho výživnejšia druhá, kde sa to na našu vynervovanú hrdinku sype jedna radosť, konečne to má ako taký flow a radu zapamätateľnych scén! Cate, hoc ju nijak zvlašť nemusím (najmä po jej neslávnych výrokoch ma metalovu muziku!), prajem Oscara. (02.02.2023)

Divácky hodně těžký film. A bohužel pro mě mě to nebavilo prakticky od začátku. Jediné, co tomu nemůžu upřít je herecký výkon Blanchett. Ta tu exceluje a neměl bych vůbec žádný problém, kdyby svou nominaci nakonec proměnila na Oscara, bohužel pro film Tár neproměnil ani jednu sošku. Rozklad Lydii postavy ztvárnila skvěle. Jenže tady nic jiného zajímavého nebylo. Pro mě dost možná nejzbytečnější film loňského roku. Dokoukáno s velkým sebezapřením. (29.06.2023)

Fascinující film, ze kterého bude divák u vytržení. Ale za podmínky, že je koncertním mistrem, členem filharmonie či alespoň fetišistickým fanouškem vážné hudby. Pro takového člověka to bude orgastická záležitost. Pro normálního smrtelníka je to užvaněná nuda. Dal bych dvě. Ale protože jsem z filmu poprvé v životě pochopil, jaká je ve skutečnosti role dirigenta (ne, není to jenom pošuk, co se divně kejve a random mává rukama), tak za tuto edukační lekci dávám o jednu navíc. (23.10.2023)

Cate Blanchett, Noémie Merlant, Nina Hoss - to budou patrně důvody, proč jsem to stáhnul, čekajíce nějaký strhující příběh (že bych si podle anotace představoval cosi jako Jasmíniny slzy??), a čeho se mi dostalo? Dvou a půl hodin mně povětšinou zhola nic neříkajících silně intelektuálních dialogů na téma klasických umělců, skladeb, dirigování a tak podobně. Lydia se neustále přesunuje odněkud někam, hned je tady, hned tam, já vlastně celou dobu nevěděl, kde a proč zrovna je, ve kterém bytě. Do toho vstupuje jako paní Colombová nějaká tajemná třetí ženská (kterou ovšem nikdo neuvidí), která si to hodila, nevíme proč vlastně, nevíme, co s ústřední dvojicí - nebo spíš trojicí - měla společného, tak nějak z toho vyplyne, že s ní něco společného měla Lydiina asistentka (N. Merlant), která - střih - náhle ze scény mizí. Další z mála věcí, které jsem poznal, bylo to, že Lydia asi slyšela i trávu růst, asi jí tak trochu foukalo pod tašky, bych řek. No a jelikož jsem moc nepobíral to předtím, tak posledních pár minut v podobě cesty do jakési asijské prdele a nějakého mešuge koncertu mi do toho světlo určitě nevneslo. Děkuju pěkně, opravdu smysluplně strávený čas. Jedna * za Cate, Noémie a Ninu. Větší nudu aby jeden pohledal. Jo a bylo to dlouhý. Dlouhý. A ještě jednou dlouhý. Na to, kolik se toho tam událo, strašně dlouhý. (14.02.2024)

Režisér po dlouhých 16 letech natočil další film. V hlavní roli Blanchett.Stopáž moc dlouhá ale, dalo se to . A jestli oscara herečka no uvidíme. Každopádně moc film nenadchl . Za mě 60% (18.12.2022)

Filmový opus, jehož stopáž oplývající tématem vážné hudby by mohla leckoho odradit. Nicméně by se ochudil o nekompromisní charakterovou studii podepřenou fascinujícím rozborem komplexních témat jako jsou posedlost, moc, identita, vášeň či pokrytectví. Můžeme oddělit dílo od autora? Lze v umění moralizovat a soudit? „Čas je to nejdůležitější, základní část interpretace. Beze mne nezačnete. Já začínám odpočet.“ (27.12.2022)

Jako 2,5 hodiny je dost, ale Cate to utáhla. (06.01.2023)

Herecký koncert Cate Blanchett! Pokud máte rádi oscarovou herečku Cate Blanchett a filmy z prostředí klasické hudby, nenechte si ujít film TÁR, příběh geniální (fiktivní) dirigentky a skladatelky Lydie Tár, která žije v Berlíně se svojí partnerkou a její dcerou a je šéfdirigentkou slavných Berlínských filharmoniků. Komplikované a kontroverzní Lydii, která právě zkouší na koncert a nahrávku Mahlerovu Pátou symfonii a Elgarův Violoncellový koncert s novou sólistkou, se v jedné chvíli rozpadne osobní život i kariéra... Film se kromě prostředí jednoho z nejlepších orchestrů světa zabývá aktuálními tématy cancel culture a #metoo. Není to film bezchybný, má zbytečně dlouhou stopáž (158 min) a ani po druhém zhlédnutí jsem některé poněkud záhadné scény nepochopil, ale je to jeden z nejzajímavějších filmů roku a hlavně kvůli Cate Blanchett, která doslova nesleze z plátna, to stojí za to. Herečka v jedné ze svých životních rolí už za film získala Volpiho pohár na festivalu v Benátkách a asi třicet dalších cen, má již nominaci na Zlatý glóbus a zdá se, že si vítězně kráčí pro třetího Oscara (první dva má za filmy Letec a Jasmíniny slzy); minimálně nominaci má jistou... Film natočil režisér, scenárista a herec Todd Field (*1964), který se prosadil dramaty V ložnici (2001) se Sissy Spacek a Jako malé děti (2006) s Kate Winslet, ale od té doby nic nerežíroval; TÁR je tedy jeho teprve třetím filmem. Roli Lydie napsal na tělo pro Cate Blanchett a prohlásil, že kdyby roli nepřijala, film by nenatočil. Cate je výjimečná herečka a utáhne celý film ve veliké roli naprosto v pohodě, a to bez zbytečného exhibicionismu, soustředěně a s mnoha výrazy a polohami. Kvůli filmu se musela naučit věrohodně dirigovat (natáčelo se v sále drážďanského Kulturpalast, který je podobný sálu Berlínské filharmonie, a ve filmu vystupují Drážďanští filharmonikové) a také si oživit hru na klavír a němčinu, které kdysi studovala ve škole; kromě toho v jedné groteskní scéně zpívá a hraje na akordeon. Protože skvělá Cate Blanchett je má milovaná herečka a navíc je tu prostředí klasiky, na film jsem se moc těšil a po pár dnech jsem ho viděl podruhé a jistě ne naposledy. A Cate budu držet palce s tím třetím Oscarem. (09.01.2023)

70 %. Zasazení do prostředí klasické hudby je zde spíše berličkou, jelikož úplně stejně by podstata narativu a samotná pointa vyzněla ve sportovním, politickém nebo univerzitním prostředí. Akcentování ženskosti a všech souvislostí oproti řadě kritických hlasů nevnímám jako stereotypizaci – předsudečných výjevů (ať už myšlených zcela vážně nebo jako ironie či karikatura) zde nacházíme několik především mimo hlavní postavy (vykreslení charakteru a vlastností ruského umělce, imanentní zhroucení při neúspěchu, vnímání estetiky soudobé klasické hudby). V podstatě jde o hutnou sociodramatickou konverzačku s občasnými prvky snovosti, přičemž osvěžující byly některé řemeslné aspekty (počáteční titulky, snímání skrze mobilní displej). Katarze je však plytká, nepřekvapivá a snad i zbytečně moc prodlužovaná. Přesto nejsem úplně zklamán a za to jedno zhlédnutí na velkém plátně to stojí. Přísné hodnocení totiž vychází spíše z jisté znalosti kontextu, v němž se Cate Blanchett a její souputnice pohybují než ze zaujatosti vůči snímku jako takovému. Pravdou ale je, že ačkoliv může být laický divák mnohdy poučen, nezřídka se patrně ztratí v trefných (!) hudebních narážkách na Johna Cage, Glenna Goulda, atonalitu a jiné. (03.03.2023)

Disclaimer na úvod: Vážně nemám rád Cate Blanchett. Ten její studený čumák, nevýrazné rysy, ploché emoce. Galadriel je pro mě nejnudnější postava filmového LOtRu jen kvůli ní. Přesto jsem tomuto filmu chtěl dát šanci, vlastně jsem se na něj i těšil. A vážně jsem těch 160 předlouhých minut přetrpěl. Bolelo to hodně. Ale je to naprosto zbytečný film. Intelektuálské kecy, kterým snad nerozumí ani ti, kdo jsou skutečně z oboru; prapodivné chování všech postav, vyšumění všech (náznaků) dějových linií do ztracena. Musím se přiznat, že jsem to asi nepochopil - jaký Asperger? Kde? Z čeho ho vyvozujete? Jaký "rozpad osobnosti"? Já vidím ženskou, co prostě nezvládla složitější životní situaci, ale rozhodně ne rozpad osobnosti. Nevím, viděl jsem vůbec ten stejný film? (12.03.2023)

Výlučná pozice v atraktivním uměleckém oboru vyžaduje ambiciózní osobnost. Lydia Tár se jeví jako žena, která ví, co chce a jde si za tím. Nemusí tajit svou sexuální orientaci, taky ji netají. Že se postupně cítí jako zvíře v kleci čekající na šanci utéct někam hodně daleko právě proto, že se v osobním životě a potažmo v profesi nešťastně zaplétá, není ve filmu až tak výjimečné. Pokud režisér a scénárista v jednom potřeboval vystihnout vnitřní konflikt hlavní hrdinky, je nabíledni, že sáhl po výborné herečce. Na druhou stranu ovšem nevyužil hudební potenciál filmu. Dvě skvělá díla (Mahlerova Pátá symfonie a Elgarův violoncellový koncert e moll) zaznějí v pár úryvcích, aniž by měla šanci dojít k divákovi a ukázat svou emoční sílu. A to by myslím pomohlo, aby film nepůsobil tak studeně. Z tohohle důvodu nehodnotím více než 3*. (10.04.2023)

Blbý je, když nejzajímavějších a nejdramatičtějších je prvních pět minut filmu. A ve zbytku stopáže vás překvapí nejvíc to, že se vás scénář ani nepokusí překvapit. Pokud tedy nepočítáme epilog posledních patnácti minut. Což bychom raději neměli, protože ten byl hloupoučký. (22.04.2023)

Todd Field má rád výzvy. Zkombinovat psychologické životopisné drama s hororem a vše ještě vyšperkovat aktuálním sociálním komentářem, to se nejeví jako zrovna malá nálož, kór když je to jeho první film po asi patnácti letech. V mém případě uspěl v jednom ohledu takřka dokonale; ¾ stopáže jsem žil v domnění, že to je podle skutečných událostí, takže se můžu sám sobě zase jednou pěkně od plic zasmát. Lydia Tár je jednou z nejkomplexnějších a morálně nejméně jednoznačných postav, se kterými se na filmovém plátně potkáte. Zneužití moci v jejím pojetí má tak jemné nuance, až se nabízí otázka, jestli ji za to vůbec lze jednoznačně odsoudit. Jistě, občas nedělá úplně pěkné věci (respektive, je to pořád víceméně jedna a ta samá věc) a její chování zrovna nečpí empatií a soucitem k ostatním, ale... je to nakonec jenom člověk. A navíc toho člověka hraje Cate Blanchett, a jak už jsem si v minulosti ověřil, já ty její postavy prostě nedokážu nemít rád, i když to jsou sebevětší pindy. 80 % (02.08.2023)