Hodina pravdy

Rodina je základ státu, anebo něco na ten způsob. Bobby De Niro se spolu s Jamesem Francem snaží hodně, ale přeci jenom filmu z lehkého nadprůměru nepomáhají. Feťácký rozbor vztahu otce s jeho vlastním otcem (retrospektivně), otce se svým poloztraceným synem, a nakonec i tak trochu s vnukem. Prostředí zdecimované Long Beach pochmurné atmosféře ještě přidává. (20.05.2014)

Robert de Niro je dost velký borec, aby se díky svým hereckým zkušenostem nemusel spoléhat na režii, což se ale nedá říct o Jamesi Franco, který je sice talent, ale v této roli se poněkud plácá a taky by oba herci jako otec a syn měli být víc tým. Žánrově se tenhle film, což kladu rovněž na vrub režisérovi, taky pohybuje od zdi ke zdi mezi psychologickou detektivkou a rodinným melodramatem. Finální výlevy + děda s vnoučkem na pláži je konec klasicky přitažený za vlasy. (06.01.2005)

Jeho otce popravili za vraždu, jeho syn nyní spáchal stejný zločin. Ač jsou oba činy odlišné, proces obtížného vyrovnávání se s nimi zůstává. Obzvlášť náročný je pro zarputilého poldu, který stojí mezi oběma zločiny. Navíc po synkovi jdou nejen jiní poldové, ale i pomstychtivý dealer. Prý se to tak nějak skutečně stalo. Detektivku ale nečekejte, výsledek je spíš polopatickým dramatem o zodpovědnosti od skrz naskrz průměrného režiséra s několika solidními hereckými výkony. Tempo mdlé. (08.06.2018)

Jasný, je to težkej obyčej, kterej je ničím nepřekvapující a standartně natočenej... Ale na druhou stranu tenhle flák pěkně odsejpá, neuráží a má v hlavní roli bejka v zápřahu De Nira, kterej si to díky svojí kvalitě odkroutí naprosto v klidu a v suchým triku sám. I když to není film na doporučení, dá se na něj jednou, možná dvakrát kouknout. 60% (28.11.2020)

Uvažuji, jestli se na filmovém poli dá hovořit o "charismatickém filmu". A asi by to jít mělo, protože jsou filmy, které mají jaksi všechno a stejně jim všude něco chybí. Robert De Niro je extratřída, herec, kterého vynáším do nebes, ať už hraje drsného buzíka (Hvězdný prach) nebo měkkého mafiána (Casino). A přesto mi z nějakýho důvodu byl v Hodině pravdy naprosto ukradenej a mám dojem, že to nebude jen kvůli horšímu vzhledu (pár kilo navíc a delší vlasy). Dál tu máme děj filmu, který na první pohled nevypadá o nic hůř než Nelítostný souboj nebo Příběh z Bronxu, ale stejně z něj odvaření nebudete. A jako číslo tři, je to "last but not least" režie. Řeknete si, že Caton-Jones neudělal žádnou chybu, a asi budete mít pravdu. Jenže ničím neokouzlujícího dojmu se přesto nezbavíte. Nevím proč, ale teď, téměř ve dvě v noci, se mi pořád vybavuje srovnání s Nelítostným soubojem. Scéna v restauraci, závěrečná scéna nedaleko letiště... Ten "náboj" filmu. Chvíle, kdy se vám roztluče srdce, nemůžete spustit oči z obrazovky. Michael Mann tohle v Nelítosném souboji dokázal. Povedlo se to i Scorsesemu v Casinu, Matthewu Vaughnovi v Hvězdém prachu, Robertu De Nirovi v Příběhu z Bronxu. Michael Caton-Jones pro mě zatím tohle zvláštní "filmové charisma" neobjevil. Třeba se mu v budoucnu bude dařit víc. (23.03.2008)