Camille Claudel
Režie:
Bruno NuyttenKamera:
Pierre LhommeHudba:
Gabriel YaredHrají:
Isabelle Adjani, Gérard Depardieu, Alain Cuny, Madeleine Robinson, Maxime Leroux, Katrine Boorman, Roger Planchon, François Berléand, Danièle Lebrun (více)Obsahy(2)
V Paříži na konci devatenáctého století se snaží prorazit spousta umělců. Pravidlem bývá, že to jsou jen muži, nadané ženy to mají mnohem těžší. Společnost je jako umělkyně zatím moc neuznává. Camille Claudelová měla to štěstí, že ji v jejím snu podporoval otec. Jejím druhým, zdánlivým štěstím bylo setkání se sochařským mistrem Augustem Rodinem. Talentovaný umělec jí učaroval. Jako učitel i jako muž. Vášeň které propadla se odrazila i v jejím díle. Rodin sice nebyl ženatý, ale měl stálou partnerku, o které si veřejnost myslela, že je jeho ženou. Camille otěhotněla a dala Rodinovi na vybranou. Buď ona, nebo Rose. Rodin se nechce vzdát ani jedné z nich. Jedna je pro něj jistota a druhá vášnivá múza. Rose na jejich románek přišla a Camille navštívila. Vrhla se na ni, vyhrožovala jí a poranila jí ruce. Camille zanedlouho potratila a stáhla se do ústraní. Rodin se jí i tak snaží pomáhat. Zajistí jí objednávky na busty, její dílo je na známkách, ale Camille jeho pomoc odmítá. Propadá depresím, pochybuje o svém nadání a utápí se v žalu... (TV Barrandov)
(více)Recenze (34)
Camille: „Všetko si ukradol! Moju mladosť, moju prácu! Všetko!“ Krásna Isabelle Adjani (Camille) a Gérard Depardieu (Rodin). Na rozdiel od Rodina, ktorého diela sú všeobecne známe, život a tvorba Camille Claudel unikla mojej pozornosti. Ak sa človek nevie v niečom zorientovať, dnes nie je problém si informácie dodatočne nájsť. Prekvapilo ma, že tých diel po Camille zase nie je až toľko... Dozviete sa prečo. K samotnému filmu – žena sochárka v tých časoch bola zriedkavým zjavom. Krásna, mladá, citlivá. On slávny a známy. Oceňujem aj to, že filmové zábery ich práce vyzerajú vierohodne. Film má síce tri hodiny, ale ak si ho pozriete rozdelený na polovicu, neunaví vás to a zápletka nestratí na intenzite. Filmu by sa dalo vyčítať, že závažný koniec filmu mohol byť spracovaný detailnejšie. Subjektívne hodnotím, že sa ma film vnútorne hlboko dotkol. ()
Mimořádný Film. ()
možná se to mělo jmenovat spíš Camille Claudell a Auguste Rodin, protože se film soustředí zejména na jejich vztah a vliv, který na sebe oba měli...ale to je tak jediná, zcela nepatrná výhrada, kterou můžu k tomuhle filmu vznést...jinak herecké výkony obou hlavních představitelů byly strhující, hudba působivá...a to, jak občas (zejména při jejich poslední hádce v Camillině ateliéru) hrály důležitou mimoslovní roli i sochy, stojící němě mezi nimi... ()
Tak jako vždycky. Filmy o umělcích jsou ale také o sukničkářích, ožralech a bláznech. Umělkyně jsou ale navíc do těch umělců zamilované. Mně to nebaví. Stačí vidět jeden Příběh Adély H. a ačkoli ani umělkyně nebyla, je to prototyp všech. Proč by se pak člověk třeba díval na jinou variaci Camille Claudel 1915? Snad jedině Séraphine… Sice také skončila v ústavu between ecstasy and mental illness, died friendless and alone… ale aspoň nebyla zamilovaná! Byla svá. Ale jinak Camille Claudel jako šílená kočičí dáma bezva :) A na Rodinovu bránu se příležitostně v Paříži zase půjdu podívat. ()
Nedávno jsem viděl i snímek "Camille Claudel 1915", který se, jak už název napovídá soustředí na její život v blázinci. Tento, v hlavní roli s vynikající Isabelle Adjani, se soustředí na její tvůrčí období a to až do osudného roku 1913. Samozřejmě, že tento životopisný film je lepší. Dozvídáme se o její posedlosti sochařinou, lásce a nenávisti k Rodinovi, o jejím problematickém vztahu k matce a bratrovi a milujícím otci, o jejích úspěších a pádech atd. Zkrátka o všem, co má dobrý životopisný film mít. Klidně doporučím vyhledat si o této ženě další články na netu, protože její život byl skutečně nesmírně zajímavý. ()
Adjaniová byla skvělá, ale Rodin mi celou dobu připadal, že to byl Depardieu - a on to byl Depardieu! Film byl režijně zvládnut na výbornou, a to i po herecké stránce, něco jsme se dozvěděli o části Rodinova života a o Camille Claudelové, o níž jsem, přiznám, nevěděl zhola nic (ať mi to odborníci odpustí). Tragický osud nadané sochařky se prolíná s profesní žárlivostí jejího učitele a milence Augusta Rodina, který se pozdě snaží přesvědčit Camillu, že si jí skutečně váží; ta se stává psychopatkou, která má pocit zneuznání, za něž obviňuje Rodina a jeho přátele... Děj sice zůstává dost přehledný, ale nadměrná délka filmu mi způsobila kolísání pozornosti. Ne, takhle dlouhé filmy by se nemusely točit, proto jedna hvězdička dolů. ()
Výkon Adjaniové prostě strhující! Její proměna z něžné dívenky až ve stárnoucí paranoidní alkoholičku je neuvěřitelná. O to neuvěřitelnější, že herečce nepomáhalo žádné zvláštní maskování. Jinak - v obecné rovině - opět příběh o tom, jak důležité je umět prohrávat. Camille byla talentovaná, silná, cílevědomá, pracovitá - a přece ji svým způsobem zlomilo vaz právě to, že se nedokázala vyrovnat s několika vážnými prohrami. ()
Zajímavý film o ještě zajímavější osobnosti s pohnutým životním osudem je silnější tam, kde se snaží zobrazit sochařčino umělecké a milostné souznění s Augustem Rodinem a proces tvorby, méně tam, kde se zaplétá do tenat rodinných peripetií, interpretací a dezinterpretací, kterým se vzhledem ke zvolené předloze lze jen těžko vyhnout. Cenami ověnčený herecký výkon Isabelle Adjani roste během filmu: coby svébytná umělkyně není na začátku zas tak přesvědčivá, o to lépe však hraje Camillinu rozervanost ve vztahu k Rodinovi (v bezchybném podání Depardieuho) i následný duševní rozpad. Pěkně vykreslená je rozporuplná role sochařčina bratra, známého katolického básníka a diplomata Paula Claudela. ()
Slabší než film z roku 2015, ale drží dohromady, i když je zbytečně dlouhý. ()
Jedno ze zpracování kusu života této pozoruhodné ženy žijící ve stínu velkého Rodina.Nejlepší tradice francouzské filmařiny.Depardieu živočišný jako v mnoha svých rolích. ()
Tenhle životopisný film o skvělé spolupracovnici Rodina (který se zde spíš mihne) nepotřebuje komentář. Je soustředěn na sochařskou práci, ve které ženy neměly hlavní slovo, a na život s obsesí. Mně by se líbilo i rozpracování osudu samotné Camille v rovině čistě osobní a ženské. Neuvěřitelně dlouhý snímek, který ale nenudí, závěr života výtvarnice zprostředkovává jen několika dopisy, z nichž je zřejmé, jak rodina zanevřela na svou černou ovci. Camille se sama neuměla vyrovnat s těžkou životní zkouškou, léčila ji alkoholem a samotou. Od výstředností, psychických poruch a antisociálnosti byl jen krok k izolaci v léčebně. Bohužel tragédie tím neskončila, naopak v podstatě začala. Po vyléčení ani bratr, ani matka nedovolili Camille opustit blázinec, byť se za ni přimlouvali lékaři (i dopisy formulovala jako zdravý člověk). Film tak často jen lehce naťukává řadu závažných problémů. První spatřuji v nekonečném boji umění proti pragmatikům, které zde zosobňuje právě Camilliina matka (je jí líto peněz za studia umění, stydí se za dceru, která se hrabe v hlíně). Pak je zde otázka úspěchu, zda žít jen ve stínu někoho, kdo je považován za velkého, obětovat vlastní hrdost, nebo se postavit na vlastní nohy i za cenu nepochopení. (Je úspěch už jen tvořit nebo až tvořením dosáhnout uznání?!) Zda se bouřit proti konvencím a společenským zvykům, především proti roli ženy, jež byla do začátku 20. století spatřována právě v pragmatické rovině (role matky, ochranitelky rodinného krbu, pokorné služebnice pánů tvorstva), jíž přímo protiřečí egoismus, tvořivost a vlastní rozhodnost sebevědomé tvůrkyně. Zde navíc umělecké zklamání pokorné spolutvůrkyně prohlubuje zrada milostná, především partnerská (potrat). Dalším problémem je tedy empatie, složitost mezilidských vztahů (Rodinův trojúhelník) a nepřipravenost společnosti na zádrhele moderního věku, např. psychické choroby (neschopnost rodiny účinně pomoci na počátku nemoci, následné nepochopení, zhnusení a odmítání odpuštění). Zcela nepochybně silný příběh, silný film, Isabellou Adjani moc dobře zahraný. ()
Tento film jsem viděl asi před 10.lety na ct2..a od té doby jsem na něj bohužel nikde nenarazil..ale ten zážitek,který v mých vzpomínkách je,je pořád strhující.. fantastická I.Adjani a neméně skvělý G.Depardieu jako sochař A.Rodin.Doufám,že si tento film ještě někdy vychutnám..Už 10.let nic..Tak snad někdy ()
Mám ráda francouzské filmy o umělcích, tohle je jeden z nich, který považuji za povedený. Nevadí ani jeho délka, pořád je na co koukat. Příběh je velmi smutný a ukazuje cestu jedné geniální duše, která neunesla sebe sama. O Camille Claudel jsem předtím neslyšela, tento film mi odhalil krásu, kterou vytvořila, stejně jako mě nutí k zamyšlení, proč geniální umělci jsou nepochopene a proč si sami hází klacky pod nohy a nejsou schopni bojovat se svými děsy. ()
O filmu jsem si poprvé přečetla před dávnými lety v časopisu 100+1. Už nevím, co mě v dětsví na něm tolik zaujalo, jestli ta odhodlanost Isabelle Adjani, aby film vznikl, nebo Gerard Depardieu, na fotce z filmu téměř k nepoznání a mně doposud známý především z bláznivých komedií s Pierrem Richardem. Film jsem viděla pochopitelně až o mnoho let později. Cesta k tomuto snímku byla poměrně trnitá a příprava trvala několik let. Když si Isabelle Adjani přečetla knížku „Camille Claudel“, kterou napsala sochařčina praneteř Reine-Marie Paris, věděla, že je to role jako stvořená pro ni. Adjani nejdříve musela přemluvit potomstvo Camillina bratra Paula Claudela, aby jí prodalo filmová práva, přimět svého bývalého partnera Bruna Nuyttena k režii, (i když doposud se věnoval pouze kameře), přesvědčit Gerarda Depardieu, aby si zahrál Rodina a ještě na to sehnat peníze. Úsilí se rozhodně vyplatilo a snímek byl po zásluze ohodnocen několika Césary, dvěma nominacemi na Oscara a rovněž tak Stříbrným medvědem v Berlíně za hlavní roli. Dílo Camille Claudel určitě není pro širokou veřejnost tolik známé, jako sochy Rodinovy a tento film poskytl divákům nejenom pohled do sochařčina nitra, ale zároveň seznámil i s její pozoruhodnou prací. Camille měla nesporný talent, srovnatelný s Rodinových, avšak nikdy neměla prostředky, aby mohla vytvářet sochy takových monumentálních rozměrů jako Rodin. Jednalo se spíše o sochy drobnější, ale o to více byly nadány osobním až intimním nábojem. Camille byla pro Rodina žačkou, múzou, modelkou, spolupracovnicí i milenkou, soupeřem i nepřítelem. Vybrala si nelehkou cestu, protože ve své době byla žena – umělkyně stále ještě jevem ne tolik obvyklým. Svým odhodláním stát se sochařkou dělala těžkou hlavu především své matce, která rozhodně její počínání neschvalovala. Její matka viděla úlohu ženy stále pouze v manželství, mateřství a domáckých pracích. Z rodiny jí ponejvíce podporoval otec a z počátku i bratr, pozdější diplomat a básník. Camille bohužel nebyla obdařena pouze velikým talentem, ale také komplikovanou povahou a především sklony k psychické poruše. Rozchod s Rodinem a další události v jejím životě jí přivedly k alkoholismu, do stavů nepříčetnosti, či naopak do letargie, kdy žila osamocená, bez komunikace se světem, obklopená nepořádkem a kočkami. Bratr Paul zařídil její nechtěnou hospitalizaci v ústavu, kde zůstala až do své smrti. I když se její stav zlepšil a zřejmě by mohla fungovat mimo ústav, rodina odmítla vzít si jí zpět a tudíž setrvala v blázinci do konce života, obklopená mentálně retardovanými spolupacientkami. Film Camille Claudel je velmi povedené dílo. Bruno Nuytten se role režiséra zhostil výborně, rovněž kamera je úžasná a vše působí hodně autenticky. Nejdůležitější jsou ovšem herecké výkony. Gerard Depardieu hraje rád, hraje hodně a úroveň jeho výkonů je řekněme proměnlivá. Každopádně role Rodina mu perfektně sedla a předvedl svůj herecký talent v plném lesku. Pokud se sejdou sebevíce talentovaní herci a nefunguje mezi nimi chemie, je pak ztracen celý film. Zde mezi hlavními představiteli fungovala na jedničku. Srdcem celého filmu je Isabelle Adjani, která zde podává nesmírně emocionálně silný a intenzivní výkon. Ztělesňuje Camille zhruba v rozmezí čtvrt století, od dvacetileté, tvrdohlavé, nadšené sochařky plné života, až po zcela zlomenou a vyhořelou ženu. Ve všech fázích je vynikající. Fascinující je rovněž její práce s hlasem. V době Camillina mládí zní příjemně a svěže, v opilosti hrubě a chraplavě, v době, kdy se projevila její duševní porucha naplno, jakoby kovově a dutě, no a v momentě kdy na Rodina křičí v amoku „Rodiiin“ a převrací mu před domem popelnice, tak až tuhne krev v žilách. Pokud si Isabelle Adjani onehdy v osmdesátých letech kladla za cíl svojí rolí oživit zájem o téměř zapomenutou umělkyni, tak se jí to rozhodně (alespoň v mém případě) podařilo. () (méně) (více)