Suna no onna
Piesočná žena
Woman of the Dunes
Woman in the Dunes
Obsahy(1)
V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (Letní filmová škola)
Recenze (86)
K literární předloze Kobo Abeho jsem se ještě nedostala, takže nevím co je v čem "lepší" nebo "horší" nebo jak je ta kniha adaptována v tomto filmu, ale filmová verze Písečné ženy se vyznačuje hlavně velmi tísnivou a beznadějnou atmosférou, která je navíc podtrhována jen tichem nebo tajemně strašidelným hudebním doprovodem. Hned v prvních záběrech, kdy hlavní hrdina putuje pískem, hudba vytváří stejný dojem jako například v Planetě opic, kdy se ještě celá posádka vesmírné lodi snaží dostat přes poušť a hory. Když se nakonec dostane do "domácího vězení" na dně písečné díry, tak zkouší v zoufalství cokoli, aby se dostal ven, ale nakonec dopadne asi jinak než by sám čekal, jenže spousta scén je taková trošku vleklá, tak to třeba bude na pětku až po přečtení knížky nebo po druhém kouknutí. ()
Oscar 1 nominace (1965): Cizojazyčný film + 1 nominace (1966): Režie . . . . . . . . Zlatá Palma - výběr ()
Skvělý a napínavý nápad s uvězněním v dosti originálním obydlí se podle mě nedočkal důstojného vyvrcholení. Ano atmosféra tu je a minimalistická, svíravá hudba je perfektní. Také se mi líbilo vykreslení postav. Vždy, když jsem o tomhle filmu někde četl, představoval jsem si písečnou ženu jako megasvini. Ale opak je pravdou ona je obětí a je to dobrácká strašně prostinká a naivní osůbka. Vědec je zase klasický pan "vše lze řešit rozumem a chladnou hlavou." Bohužel je ten film na mě moc dlouhý (moje verze nemá 123 minut zde psaných, ale 2 hodiny 26 minut). Nevadilo by mi to, kdyby v něm bylo více scén s takovým nábojem, jako je například pokus o znásilnění za přihlížení celé vesnice. Ale ono to pak jaksi jen skončí a ono poselství (jak zde píše hirnlego) mi zůstalo utajeno. ()
Výrazné hudební motivy, obrazy věčně plynoucího písku, člověk z města, nacházející v těch neklidných zrnkách sebe samého. Po zhlédnutí tohohle zajímavě poeticky vyprávěného snímku je hned jasné, proč ho tolik obdivoval Andrej Tarkovskij. ()
Zkuste si ležet doma v posteli a dvě a půl hodiny sledovat chlapa, co je uvězněn v písku. Nic lákavého. ()
Působivý námět proměněný v efektivní podobenství. Navíc krásný film na pohled. Písečná žena je opravdu dokonalý film.Místy mi přišla trochu chladná a nedotažená k extrému, který by její dokonalost mohl narušit, ale zato zvýšit intenzitu, ale rozhodl jsem se to nepovažovat za výtku, protože tu pořád je ta dokonalost. ()
(1001) Tohle se stane, když jste uvrženi do života. A nebo jenom poté, co napíchnete mravkolva na špendlík. (?) Zajímavou hlavu zavařující úvahu jsem navštívila v momentě, když hlavní muž (podle anglických titulků) pronese souvětí: "Men aren't dogs, you can't put them on a leash." Ve své hlavě jsem si to automaticky přeložila jako: Muži nejsou psi, nemůžete je uvázat na vodítko." Ale co když tím myslel "lidé", ha?! Podle krátkého slovníkového průzkumu japonština nerozlišuje mezi termíny muž a člověk, má pro oboje jedno slovo (otoko), ale muži (hitobito) a lidé (hito) už se liší. Jenže ani zaboha nejsem schopná poznat, co z toho, jestli vůbec něco, tam ten chudáček říká. A posouvám se dál: I jinak ho nechápu. Když ho napadne, že může udělat žebřík, proč neudělá žebřík? Ale to je samozřejmě moje polemika s lidskou povahou, nikoliv výčitka k filmu. Možná nejsem člověk? Možná nejsem muž. ()
Člověk ubitý zběsilým tempem současnosti u filmů odpočívá. Nehledá zrcadlo, ani pokřivené... chce nejraději hollywoodské pohádky o životě, jaký nikdy nebyl a není. V tomto filmu... dojde k čelnímu nárazu na realitu... upadnete do pasti, z které není úniku... a vidíte, že to je vlastně váš život, na který se valí písek z okolí, a musíte hrabat a hrabat a hrabat... ()
Entomolog se dostává při své výpravě do blíže nespecifikovaného místa v dunách, kde se rozhodne přenocovat. Využije nabídku místních a důvěřivě přenocuje u ženy, která bydlí v jámě obklopené všudypřítomným pískem. A již brzo poznává, že tento nocleh nebude jediný. Obydlí se pro něj stane krutou pastí, z níž není východu. Teshigahara již od prvních minut černobílým obrazem a krkolomně lahodnou hudbou evokuje niterné pocity, které jsou umocněny precizně zvládnutou vizuální stránkou a hereckými výkony obou zúčastněných. Mezi mužem a ženou vzniká podivně přátelský vztah, pro oba však notně odlišný. Žena nevidí východisko ze svého osudu, smiřuje se s bytím, jaké je jí určeno. Muž se naopak toužebně a všemi možnými způsoby chce dostat pryč, chce ještě v životě něco dokázat. Deprimující těsnost je cítit z každého záběru. Brilantně zvládnutá psychologická linie postav umožňuje naplno proniknout do konání hlavních hrdinů. Škoda jen, že konec působí moc vykalkulovaně a - s přihlédnutím k předcházejícímu ději - stroze. ()
Keď padneš na samé dno, môžeš ísť len nahor. A je úplne fuk, či pád si spôsobíš sám, alebo Ťa na dno hodia iní. Metafora života, neustále sa pokúšajúceho prekonávať dané limity. Niečím zmyselným, erotickým, násilným i nezmyselným. Nestálosť, neukotvenosť v danom obmedzení/ limitovaní priestorom. Piesok. V očiach, v hlavách samý piesok, sny sa končia. ()
Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) ()
Omračujúci director´s cut je v istom zmysle aj metaforou človeka, ktorý sa piesočnatým svahom hrabe na pyramídu Maslowovej hierarchie potrieb. Pritom to najzákladnejšie, čo by mu možno na celý naplnený život stačilo, má samozrejme úplne dole. Ak vylezie nahor, nájde sebarealizáciu. Môže oboznámiť svet s novým systémom kondenzačnej studne, možno po ňom pomenujú chrobáka. Ale dole je žena, ku ktorej síce prišiel ako slepé kura k zrnu, lenže to neznižuje veľkosť a dôležitosť tohto nálezu. K sledovaniu si nezabudnite vziať fľašu vody. Vojnové bubny v čase od druhej hodiny privodzujú tranz. All inclusive filmový zážitok. ()
Filmové adaptace knižních předloh obvykle nepředčí knihy a bývají zklamáním. V případě Písečné ženy se ale adaptace rovná knize. Naprosto dokonalé zfilmování s úžasnou kamerou a trefně zachycenou vypjatou atmosférou. Písek dodává jak knize, tak filmu, velice neobvyklý rozměr. ()
Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj. ()
prsvl: ... v knize to bylo samozřejmě líp vykreslený no. Booker: S knihou jdi do prdele! ()
Velice zajímavé téma „uvěznění“ - kritiky režimů omezujících svobodu člověka. Celkový dojem ovšem značně sráží zbytečně dlouhá stopáž. Kdyby byl film tak o tři čtvrtě hodinky kratší (viděl jsem dvou a půl hodinovou verzi), tak s plným počtem neváhám! ()
Srovnávat Písečnou ženu s Onibabou není příliš vhodné, vzhledem k tomu že na rozdíl od ní nejde o snímek do značné míry hororový, ale naopak spíše o psycho-thriller se solidní myšlenkou i atmosférou. Byť je to film, samozřejmě, z pohledu dnešního diváka už značně průhledný. 8/10 ()
Ach ten všetko pohlcujúci piesok, všade sa dostane a nedá sa ho zbaviť. Ale ľudia prežijú, musia a vydržia.... Viacvýznamový, hĺbavý film, ktorý sa síce odohráva väčšinou len v malom domčeku, no povie toho veľmi veľa. Hlavne o človeku a ľudských túžbach, hodnotách... kde tou najvyššou sa ukazuje byť láska. Film ma svojou atmosférou a dejom pohltil hneď od začiatku a už nepustil, pričom hudba mnohé podčiarkla. Výborná, dumavá záležitosť. 80/100 ()
Pre filmového kritika povinných 5*. Ten film je perfektne natočený, audiovizuálna žranica a nenudí. Lenže - som len malý horrible - mám rád povrchné veci, pekné baby, peknú hudbu, príšery. A za dve a pol hodiny piesku som už malinko strácal pozornosť. Ale len pre tú stopáž, inak mi to prišlo až prekvapivo zábavné, hlavne v porovnaní s Tešigaharovým debutom, ktorý bol … no skrátka debut. ()
Délka tohoto filmu je vražedná a to nikoli počtem (režisérských celkem únosných 147) minut. Vražedná nekonečností písečné masy, v níž se odehrává, vražedná navzdory překrásné estetice, s jakou je život na písku ztvárněn, navzdory nepolevující síle nálady (nálad), do níž nás vtahuje. Po celou dobu večeře nemluví obyvatelka jámy o ničem jiném, než o písku a hnilobě. Tvrdím, že horror ("hrůza") není určen smrtí a strachem, ale rozkladem, deformací a démoničnem. Film Písečná žena je zprvu příslibem horroru. V obyvatelce jámy tušíme písečného démona. (Sice mylně, jak se posléze ukáže, ale atmosféra tímto očekáváním vytvořená je integrální složkou tohoto filmu.) A neobáváme se přitom hrdinovy jakkoli hrůzné smrti, máme hrůzu z tušení jeho následného života. Dojem hrůzy neustupuje ani poté, co se objasní, že jde o prachobyčejné zajetí do otroctví, protože přeměna člověka v písečný hmyz je horror. Teprve po ujasnění poměrů v jámě a ohledání nové reality nám začíná být jasné, že nejde o horror a postupně začínáme vidět podobenství, aniž se změnilo téma: Proměna člověka v písečný hmyz. Jelikož jde ale o podobenství, nejde o proměnu, ale spíše o definici života člověka jakožto života písečného hmyzu. Spojníkem mezi horrorovým očekáváním a metaforickým vyústěním je právě písek, resp. tvořenost země pískem - není žádná pevná půda pod nohama, není kam stoupnout, život je uvězněn v sypké díře, vše je vždy nikoli v rozkladu, nýbrž vždy již dokonale rozloženo. Avšak i když podobenství patřičně dekódujeme, nelze hned tak (nebo aspoň není na místě) rozhodnout o adekvátním hodnocení. Některá možná se v přítomných komentářích objevují. Má být Písečná žena protestem proti totalitě? Proti vykořisťovatelskému kapitalismu? Má být příběhem odporu a degradace člověka? Nebo naopak obhajobou bezpečného zasazení do řádu věcí, nalezení omezeného, ale vlastního místa, nalezení intimní svobody v osvobození od svobody bezbřehé? Nebo zase naopak protestem proti takovémuto pojímání vlastního života? Schématem obecné soiální reality? Každý takový (či jiný podobný) výklad je možný, každý z nich sám o sobě ale působí nepatřičně. Jak rozhodnout, jestli měl muž v závěru filmu raději utéci nebo raději zůstat? A jestli zůstat, jak rozhodnout, jestli setrvání je pro něj dobrem, nebo zlem, jež se sluší kvůli něčemu, co je dobré, přijmout? Z nemožnosti zodpovědět tyto otázky, vnímáme-li film jako podobenství, nás nakonec obestírá hrůza. Přece jen tedy spatřujeme horror o člověku jako písečném hmyzu. Co zde říkám, chci podpořit jedním momentem z filmu: Když sledujeme hrdinův důmyslný pokus o útěk, považujeme tento akt za zcela správný, ba jediný možný správný. Jenže vzhledem ke všemu, k čemu už mezi ním a písečnou došlo a jak spolu nažívají, je tento akt náhle zpochybnitelný. Důležité ale je, že hrdina samozřejmě žádné takové dilema nepociťuje a není ani důvod to po něm chtít, že však toto dilema pociťuje divák (který jeho situaci řešit nemusí a nahlíží z hlediska sympatií k postavám a z hlediska toho, co už viděl). Už v této fázi totiž divák dávno nemůže písečnou ženu vnímat jinak než jako hrdinovu ženu, byť v totožném reálném příběhu by to bylo absurdní. Nejde o to, co je správné a co nesprávné, ale faktem zůstává, že muž útěkem už něco, někoho opouští. Únik už není pouze řešením problému a návratem, ale také zničením něčeho nově vznilého. Pro podobenství má tato skutečnost nesmírný význam jako ukazatel nemožnosti rozhodnout, co zde je tou žádoucí a co nežádoucí životní formou. Právě to je na filmu Písečná žena nejsilnější: Podobenství lidské životní situace předkládá ve velmi subtilní spletitosti, s nemožností určit, co je zde správné a co ne, vždy možnou krásu podkládá hrůzou života. A aby divák skutečně neměl úniku z písečné jámy, dozvídá se v závěru místo toho, zda se žena vrátí, pouze to, že mezi koncem filmu a závěrečnými titulky uběhne sedum let. Víme jen tolik, že ten, který chtěl zvěčnit své jméno nově objeveným druhem písečného hmyzu, přijímá posléze dobrovolně jeho život. Na divákově životním vkusu je ponecháno, zda je hodnotnější vědecky zdokumentovat nového brouka nebo oznámit nesmyslně existující vesnici objev vzlínání vody pískem do škopku. () (méně) (více)