Velké nic

Poměrně trefná a překvapivě ne úplně zábavná mozaika doby, kdy se svět zastavil a lidstvo zešílelo. Vít Klusák společně s Marikou Pecháčkovou zvolili originální černobílý formát, který všemu dodává dost osobité kouzlo a specifickou atmosféru a velmi správně se rozhodli, že politiku nechají úplně stranou a budou se věnovat jen dopadům na obyčejné lidi. Nejsilnější jsou rozhodně záběry prázdné Prahy beze slov, které výborně ilustrují tehdejší situaci a absurditu doby a samy o sobě jsou hodně působivé, protože takhle je drtivá většina národa viděla asi poprvé v životě. Snímek asi nemá úplně držet pohromadě a jakýmsi pojítkem jsou tři výraznější postavy, které pochází z úplně jiného světa a každá má svůj pohled na svět. Zatímco u jednoho z prvních pacientů, který touží jen po tom vrátit se domů z nemocnice, a u operní pěvkyně, která trpí u poslechu hudby v supermarketu, jde o docela laskavé a mnohdy tragikomické zpovědi, u později odsouzené dezinformátorky Peterkové jde až o děsivou podívanou toho, kam můžou dospět nepodložené konspirační teorie. Snímek graduje v samotném závěru, kdy prostříhavá úryvky z operního představení s rozsáhlými demonstracemi, na nichž zachycuje bublající agresivitu lidí, která nemá jak jít ven a čeká na první možnost konfliktu. Klusák tentokráte nepotřebuje své postavy zesměšňovat, protože to úplně nejde, neboť první dva není proč a konspirátoři to nepotřebují, neboť se zesměšňují sami. Výsledek asi mohl být o něco výraznější a s přibývající stopáží mu chybí časové zařazení, protože po pár letech od covidu divák bude těžko vědět, zda sleduje první vlnu, druhou vlnu, nebo nějakou další. Celkově to ale moc nevadí, protože o to asi ani tvůrci neusilovali a chtěli jen zachytit momentální společenskou náladu a dát tak nějak prostor všem možným pohledům na jednu pandemii, která nás navždy změnila. 60 % (03.03.2023)

Nejlepší Klusák od dob, kdy to ještě táhl s Remundou. Čistý, autentický, výstižný, vtipný i hořký zároveň. Ta pachuť na patře z celé té pandemické taškařice je zde zachycena se vší parádou. Palec nahoru za užitou techniku, ten film totiž opravdu vypadá jak ze žurnálu. A díky panu režisérovi za zajímavou předpremiérovou besedu v ostravském Minikině, byl to moc fajn večer. Naštěstí bez respirátorů. (06.03.2023)

Vít Klusák společně s Marikou Pecháčkovou natočil zdařilou pandemickou reflexi. Není tak vtipná, jak se snaží tvářit propagační materiály, a na rozdíl od některých předchozích Klusákových snímků neobsahuje ani jednoznačné poselství – právě díky tomu nám ale umožňuje takové zamyšlení, jakého jsme s nevelkým odstupem času schopni. Více zde. (24.03.2023)

Výborný dokument, který ještě s příbývajícími roky bude nabírat na významu, až budeme postupně zapomínat, jak šílená to byla doba. Spousta jemného humoru. Jediná výtka je, že některé méně zajímavé osoby jsou tam zbytečně dlouho (hlavně tedy Vachek, 20 let se úspěšně vyhýbám jeho filmům a pak mi ho Klusák propašuje sem :( ) (26.03.2023)

Film, na který jsem čekal od Nošovic napadení. Soustředěná, bystrá observační dokumentaristika, kde se režiséři nederou před kameru, zbytečně nemanipulují, uměle neinscenují problémy a naopak hledají zvláštní logiku doby, v níž přestaly platit tradiční řetězce příčin a následků. Je v tom empatie a pochopení, jemná ironie i snaha pojmenovat, v čem Covid změnil vše a v čem naopak nezměnil nic. Měl bych drobné výhrady k dramaturgii, možná to mohlo být o pár minut kratší a v závěru méně sázet na operu / masky (což je krok předem odhadnutelný), ale drželo mě to ve střehu celou dobu a silně to evokovalo ten pocit bezčasí a vykloubenosti existence. Navíc cením, že Peterková není další Daliborek. Kandidát na český film roku bez debat. Všechnu moc Vachkovi! (13.03.2023)