Ukikusa
Floating Weeds
Režie:
Jasudžiró OzuKamera:
Kazuo MijagawaHudba:
Takanobu SaitôHrají:
Gandžiró Nakamura, Mačiko Kjó, Ajako Wakao, Hiroshi Kawaguchi, Haruko Sugimura, Čišú Rjú, Hitomi Nozoe, Haruo Tanaka, Kódži Micui, Hikaru Hoši, Mantaró Ušio (více)Obsahy(1)
Kočovné divadlo se na lodi přesouvá do příští destinace. Šéf souboru má mladou přítelkyni, ale v městě, kam přijíždějí, žije jeho stará láska a vychovává jeho syna. Syn to ovšem neví a považuje otce za strýce. Vše se dozví divadelníkova přítelkyně a ze žárlivosti zosnuje pomstu. Je do ní zapletena jedna mladá krásná herečka a všem tato událost změní životy. Zároveň jsou citlivě zachyceny charaktery jednotlivých herců souboru a naznačen jejich nelehký úděl. (Foma)
(více)Recenze (15)
Ozu pro mě zůstává nečitelný. Příběhy založené na emocích a lidskosti zprostředkované úzkostlivě mechanicky sebestřednou režií, která na sebe neustále strhává pozornost svou chladností a "objektivitou". Ještě víc než úzkostně dokonalé kompozice mě ze zážitku vytrhává robotický střih dialogů a často nepřirozeně rozjařená hudba evokující konstruovanost. Ozuovi filmy jsou pro mě absolutně nevtahující, kombinací filmových prostředků pro mě nevzniká ani přesvědčivý prostor, ani příběh, ani nálada, ale jen exhibice. ()
Pre mna zatial asi najslabší Ozuov film, čo spôsobili síce viac prejavené, niekedy až netradične expresívne (násilie na ženách) emócie, ale v konečnom dôsledku trochu menej divácky účinné, ako v Príbehu z Tokia alebo Kvete rovnodennosti. Asi je to tým, že život "obyčajného" človeka, spájajúceho ho s jedným miestom je nám bližší, ako ten kočovný. Určite verím, že Ozu má život divadelníkov perfektne zmapovaný a asi to takto nejak medzi nimi vyzeralo. Generačné a sociálne rozdiely sa museli vo vzťahoch nutne prejavovať. Je zaujímavé, že pravdu tu má tá mladšia generácia a potom ženy všeobecne, nie sme svedkami otrockého zastávania sa starých hodnôt. Jedna hviezda navyše (doceniť sa to myslím na prvý krát nedá) za tú krásnu mladú Japonku (nespomínam si momentálne na žiadnu krajšiu), o ktorú by som bojoval rovnako horlivo, ako jej milenec. Očakával som ako záver nejaké emocionálne silné divadelné vystúpenie, riešilo sa však užehlovanie vzťahov a asi je to dobre. ()
V ospalom prímorskom mestečku, kdesi v južnej časti Japonska, sa čochvíľa vylodí istá herecká (rozumej - divadelná) spoločnosť pod taktovkou - renomovaného Komadžura "Majstra" Arašia, aby zrovna na tomto mieste odprezentovali niekoľko staromódnych predstavení, teda aspoň snáď dovtedy, pokým sa im šťastena celkom chrbtom neobráti ...? • No, ale určite neostanem s týmto mimoriadne podareným súborom len v tesnej blízkosti javiska, to by bolo skrátka na tohto režiséra asi príliš jednoduchou záležitosťou, aby sa čisto uspokojil iba s divadelným prostredím, i keď zase nemožno podceniť týchto všetkých umelcov pod jednou strechou, a so vskutku naprosto rozličnými záujmami, čo by v podstate vystačilo samo o sebe na celý tento Ozuov kinematografický počin z roku 1959, no našťastie to nie je iba o nich, aj keď väčšia časť z nich, sú bezpochyby hodne zaujímavými figúrkami, a to predovšetkým sám protagonista, spomínaný už o pár riadkov vyššie, ktorý disponuje hodne premenlivou povahou . • Divák si pravdepodobne domyslí, čo má tým recenzent práve teraz na mysli? Áno, samozrejme, že nebudeme skúmať len to, či je Komadžuro absolútnym cholerikom, ale zároveň sa bude k tomu tento príbeh i postupne systematicky prelínať, čo sa konkrétne týka domácich obyvateľov vedľa tohto ich pôsobiska, vďaka čomu som si začal uvedomovať, že »kočovní umelci« s »obyčajnými civilistami« , majú toho oveľa viacej spoločného, než by som vôbec na prvý pohľad mohol pripustiť. • Dalo by sa tiež podotknúť i to, že s príchodom "komadžurovcov" , sa sem priniesla nielen kultúra kabuki, ale súčasne sa strhla i poriadna lavína medziľudských vzťahov, ktorá sa bude normálne otriasať v samých základoch, až som si občas pomyslel, že nastali nejaké, »vzťahové zemetrasenia« , tak bývala táto atmosféra do samej krajnosti vybičovaná, čiže, tým pádom by som sa chcel za to týmto tvorcom pekne poďakovať, aj keď iba symbolickým spôsobom . • Mimochodom, zaujala ma ďalšia japonská herečka - Mačiko Kjóová, ktorá sa najprv zaskvela v Rašomónovi, ale ja osobne si ju najlepšie pamätám z predchádzajúceho Mizogučiho filmového zázraku s pôvabným titulom Ugecu monogatari, kedy stvárnila mysterióznu postavu ... V Ukikuse dostávajú herecký priestor viacerí japonskí herci, a tak to nie je »závislé« len od jednej strany mince, pričom i tá druhá strana je rovnako veľmi podnetnou, to znamená, že sa obidve vzájomne dopĺňajú. • Režisérsky matador vytvoril pomerne vierohodnú líniu nastávajúcich udalostí, pri ktorých som sa vonkoncom nenudil, pretože ma neustále čímsi zamestnával, že som sa iba zriedkakedy ("raz") pozrel na hodinky, koľko ešte ostáva do konca? Jasudžiróovi napokon udeľujem chválitebnú známku na jeho filmovom vysvedčení, za ktorú sa nemusí v žiadnom prípade hanbiť, skôr presne naopak . ()
Jednoduchý príbeh zabalený do roztomilej poetiky obrazov a hudby. Brzdou je však prepálená stopáž. ()
Dokonale barevně sladěné záběry. Ozuův vizuálně nejkrásnější film. ()
Čo to bolo? Komédia, romantický snímok, slzopudná rodinná dráma? Určite to ale nebol kaiju. Japonci sa však mali tohto populárneho katastrofického žánru v rokoch 50. a 60. držať čo najviac a neprodukovať snímky, ktoré niesu ani humorné, ani opojné, ani dojemné. Takže teda radšej šľapot od Gojiri, ako toto. ()
Áno, Ozu je bezpochyby najpovolanejší pozorovateľ života, ale najmä vytvoril kolobeh, okolo ktorého sa táto rodinná dráma môže v takomto prostredí a na takých úrovniach odohrávať. Kabuki života alebo život pod záštitou Kabuki. Dôraz je kladený na výtvarnú stránku, kde sa Mijagawove schopnosti rozrastú z inak typicky čiernobieleho tieňovania na zosnovanie typizovaných atmosfér. Výborné je aj zvolenie počasia v rušných momentoch (metafory). Proste Ozu vie pospájať fragmenty akýchkoľvek úrovní v efektívnu dramatickú os a nezabudne na najrôznejšie odtiene emócií, ktoré sú tu prítomné aj za rohmi. A odprostil sa nemalo od typického statického snímania a skúša aj nové veci, vyvíja sa aj jeho kameramanské oko, v čom má u mňa ako u stredoeurópana výrazné plus. ()
Už jen to, jak je tenhle snímek krásně barevný, je potěchou pro oči. Právě oči jsou primárně smysl, který je při sledování tohoto filmu využíván. I když je zvukově malebný, v tomhle smyslu až tak nevyniká a bude to právě obrazový dojem, který ve vás zůstane, a to i s poslední scénou. Krásné, vtipné a tragické bez toho, aby se jednotlivé roviny navzájem nulovaly. ()
Zdá se, že přece jen Ozu v poslední fázi dal více prostoru emocím, nebo alespoň je expresivněji ukazoval na plátně. V tomle filmu je jich rozhodně na Ozua nadprůměr, ale vůbec to nevadí. Je to pořád on, důslednej pozorovatel života. A klasických záběrů do uliček, na domy, šumění větru atd. se samozřejmě dočkáme. Krásný jsou oba nenásilný happyendy, ke kterým film dospěje. ()
Po prvej polhodine, ktorá je veľmi nudná, sa to rozbehne dobre, osudy hlavných postáv vás budú zaujímať a o vyhrotené emócie nie je núdza. Ale herecké výkony sú strašné - meravé, toporné, ako keby ich hrali herci-amatéri. Koniec filmu je čudný. Hodnotenie: 55% ()
[3,5*] Vizuálne nádherné dielo (skvelá kamera Kazua Mijagawu) s nostalgickou náladou, ktoré sa zaoberá pre Ozua tradičnými témami, ako sú rodinné vzťahy, hodnotový rozpor medzi mladou a staršou generáciou, konflikt medzi tradíciou a modernosťou. Príbeh ma celkom zaujal, ale na druhej strane ma pomerne často iritovala toporná teatrálnosť v hereckých prejavoch a aj v dialógoch. Vyzdvihnúť musím neobvykle krásnu Japonku Ajako Wakao v role mladej Kayo. Vo filme je trochu cítiť západný vplyv, hlavne tá hudba je ako z nejakého francúzskeho filmu. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. "Are you angry now? Serves you right. The world is a wheel. You can't always be lucky. I want you to remember that!" ()
,,Žádné zprávy, špatné zprávy.“ ,,Strašné.“ Plovoucími stébly mě Ozu trochu zaskočil. Narozdíl od předchozích dvou filmů, které jsem od něj viděl se v tomto nachází více vyhrocených scén, víc emocí a dokonce i fyzické násilí. To jsem od mistra klidných až relaxačních kompozicí vůbec nečekal. Nicméně jinak je tento film plný jednoduchých dialogů, lidskosti a příjemné hudby. Prostředí japonského divadla příběh trochu ozvláštňuje, zbytek je poměrně obyčejný příběh vztahů v jedné zvláštní rodině. Ten mě bohužel příliš nezaujal, asi to bylo způsobeno i ne příliš sympatickými postavami v čele s šéfem divadelního spolku. Naprosto úchvatné jsou ale drobné detaily z japonského života, např. v průběhu filmu pojídají zvláštní červené želé v misce. Těchto malých drobností jsem si užíval dosyta. ()
On si vsune do úst cigaretu, hledá sirky. Ona k němu přijde, ze své krabičky jednu vytáhne, škrtne a čeká, až si o ní muž svoji cigaretu zápalí. Ten ji ignoruje a hledá dál. Sirka dohoří, žena zápalí další a čeká. Když už sirka dohořívá, tak se k ní muž nakloní a cigaretu si zápalí. A v ten moment víme, že všechno dobře dopadne. Nejkrásnější a nejsubtilnější scéna smíření, jakou jsem kdy ve filmu viděl. Ozuovi se podařilo krásně zachytit prchavý svět japonských kočovných herců, kteří jako traviny ve větru nikdy nezůstanou v klidu a jejichž vykořeněnost byla tradičně jak zdrojem opovržení tak touhy uniknout z pravidly svázané a na místo vázané společnosti, která neustále vyžaduje, sleduje, dohlíží. Principálův výbuch vzteku, když se jeho nepřiznaný syn zamiluje do jedné z jeho hereček, je toho skvělou ilustrací. On někam patří, ona ne, on se může stát respektovaným členem komunity, ona kromě zbytku souboru nikoho nemá. Je poznamenaná a pro tak důležitou instituci, jakou je manželství, kde jde více o status než o lásku, zcela nevhodná. Další z Ozuových pokusů naposledy zachytit zlomek mizejícího tradičního Japonska, které svou jinakostí, citlivostí a lyričností nepřestává okouzlovat ani dnes. ()
Střídmé titulky na režné tkanině ohlašují starého Mistra, jednoho z nemnoha, kterým bylo dáno umět se zjednodušit. Už první záběr - pobřežní krajinka, vlastně zátiší s lahví a majákem - působí jako léčivé kouzlo. Idyla ovšem klame : ony dva symboly spolu s dalšími, kupříkladu cigaretami (ve filmu se kouří ostošest, bez rozdílu pohlaví) nás uvádějí do světa mužovlády, kde příroda čím dál víc ustupuje geometrii měst a kolejí a kde čím dál víc platí, že "jedinou jistotou je změna". Ozuova smutnoveselohra, která má v sobě něco z Čechova nebo našeho Šrámka, směřuje od rozmarného léta k tesknému podzimu ; přemítá se o stárnutí a překážkách, které člověk věčně klade bližním i sobě samému. Doslovný překlad názvu : "Okřehek" - neboli volněji "Chmýří ve větru". Podnětné příspěvky : KRISTUSAZAPAD a DOUTAS. ()