Karaoke blues

Chce se mi říct, že Kaurismäki je konečně zpátky, jenže se to nedá říct stoprocentně. Karaoke blues je sice takové, jak se dá od Akiho čekat, ale zároveň je krapet zaměnitelný. Což není zrovna dobré znamení, když Kaurismäki natočil tolik filmů na stejné téma a přitom každé působí odlišně. Nejblíže je to Stínům v ráji, ze kterých si to bere překvapivě dost (ale ne doslova) a asi hlavně díky tomu působí Karaoke blues přesně takovým, ne až tak výrazným dojmem. Ve výsledku to ale je fuk. Je to průměr, ale jen v rámci jeho tvorby, takže obecně je to pořád solidní nadprůměr. Jinak mi Kaurismäki zase dokázal, že v něm ještě něco je a po dvou slabých pohádkách přišel zase s tím, co mu jde nejlíp - specifickým komediálním dramatem ze života outsiderů, které vypadá, že v něm nikdo nemá emoce ani charakter, ale opak je pravdou, mnoho je ukázáno a celé je to skutečně propracované - a hlavně s nečernobílými postavami. Vyloženě mě potěšilo, že i ta nejmenší dějová linka tu má své uzavření a i přes pár divných náhod, na kterých gradace děje stojí, to je funkčnější než se může zdát. Má to i tu Akiho typickou atmosféru a příběh a typické rámování obrazů, které mě na jeho tvorbě vždycky dokáže pohltit, stejně tak jako jeho místy patrný a místo naprosto nepatrný finský humor. A naprosto stejně pracuje Takže je Karaoke blues opravdu tam, kde naposledy Světla v soumraku, jen se to na jeho nejlepší filmy rozhodně nechytá, ale podstatné je, že to v něm pořád je, pořád ví, co dělá a že nezesenilněl. Toho jsem se (obzvlášť po) Druhé straně naděje bál nejvíc. Ale i k tomuhle filmu má stále blízko, když tu na něj párkrát přímo odkáže skrze jeho hlavní postavu, která se zde v pár scénách objeví. A odkazů je tu btw víc než dost, hlavně skrze plakáty u kina. Jen mě teda zarazilo, že když už tu nějaký film přímo ukáže, tak jsou to Mrtví neumírají od Jarmusche. Asi chápu, že se to Akimu hodně líbilo a odkaz na Jarmusche mě potěšil, ale byl bych radši, kdyby na něj odkázal jinak, než přes jeho nejhorší film. Třeba Patersonem. Nicméně, další případný Akiho film tak může vypadat jakkoli, jen záleží, kterým směrem by se vydal. Osobně bych byl radši, kdyby tím, jaký je v Karaoke blues. Btw nechápal jsem, proč tam má tolik odkazů na válku na Ukrajině. Asi kvůli tomu, že je to kousek od něj a víc se ho to dotýká? Stejně jsem ale čekal, že to tam bude mít hlubší smysl, protože takhle to nemá jiný účel, než aby Aki světu sdělil, že ví, co se v současnosti děje. (Kino Art, Brno) 4* (21.11.2023)

(5,5/10). Karaoke Blues vkládám do šuplíčku s nápisem - "festivalovky, které nejsou pro mě". Finský film je ryze autorským filmem, který vzdává hold filmům a dává to najevo nepřeberným množstvím pomrknutí. Režisér Aki Kaurismäki byl pro mě naprostou neznámou a do této chvíle jsem neviděl ani jeden z jeho filmů. Po zhlédnutí jeho posledního počinu Karaoke Blues se obávám, že to byl první a zároveň poslední film, který jsem od tohoto svojského režiséra viděl. Ten suchý finský humor pro mě nebyl úplně ideálním šálkem kávy. Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já jsem ve výsledku opravdu rád, že jsem měl možnost tento snímek vidět. Ukázalo mi to, že někdy vám styly režisérů nemusí sednout a to je vlastně na filmovém průmyslu to nejkrásnější. Máme tady filmy, které se líbí většině diváckého publika - "mainstream filmy". Potom jsou tady však filmy pro náročnější diváky, u kterých jdete do značnějšího rizika. Buď si tento film zamilujete díky jeho unikátnímu stylu a odlišnosti, nebo se po skončení filmu budete cítit jako zpráskaný pes. V mém případě bylo Karaoke Blues ten druhý případ, ale to vůbec nevadí. Film si i beze mě najde diváky, které osloví a oni ocení jeho kvality, které jsou nezpochybnitelné. Je to melancholické svědectví o tom, že člověk může najít lásku i v pokročilém věku. Nikdy to však nepůjde bez obětí na jedné, nebo druhé straně. Bez toho by láska neměla žádnou váhu a lidé by si jí poté tolik nepovažovali. Nezbývá nic jiného, než si vážit lidí, kteří nám do života vlévají tuto aktivní sílu člověka, bez které bychom tu vlastně ani nebyli. "My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won’t take a drunk. - And I don’t take orders." (29.03.2024)

Zabudnite na letné lásky... začína padať lístie. Optimizmus a pesimizmus, šťastie a smola, nádej a skepsa – si dávajú rande v tomto helsinskom lokáli. V Karaoke Blues baví Aki Kaurismäki predovšetkým svojich priaznivcov, ale vo svojej aktuálnej sviežej forme je prístupný aj nováčikom, ktorí vedia oceniť absurdný humor a minimalizmus. Svojou nezameniteľnou smutno-veselou optikou rozpráva pod záštitou humanizmu jednoduchý ľudský príbeh zasadený do sociálneho realizmu. Je to svet, kde si môžete dať šieste „druhé“ pivo, alebo kde hrá Fínsko vo finále MS vo futbale proti Brazílii. Je len na vás, aký prístup (k životu) zvolíte. Nádej, humor a tolerancia sú cesta. Moja recenzia. (06.11.2023)

Kdyby tenhle námět natočil téměř kdokoliv jiný, tak bych se o hlavní hrdiny bál a fandil jim. Takhle jsem jen věděl, že spolu buď skončí, nebo ne, a bylo mi to tak nějak jedno. Přitom jsou oba sympaťáci, i když třískaní životem a trochu smolaři. Přísahal bych, že jsem tyhle postavy už v jeho filmech potkal. Pro Kaurismäkiho je to typické, protože neustále opakuje ty samé motivy, až na výjimky v téměř stejných kulisách lehce zmodernizovaných 70. let. Občas mu to funguje líp, občas hůř. Tady to vyšlo na slabší čtyři hvězdičky - z části i díky příjemné krátkosti snímku. (27.01.2024)

Dva hnojaři, co nevedou smysluplnou debatu každý den, ale věří v dobro lidstva a míru na zemi, jsou komicky tragičtí, ve všech norem života. Finové jsou jinačí bojleři, a takovou největší romantiku jsem neviděl od dob Hříšného tance, a neměl zároveň nutkání pustit si rádio Blaník. Černo absurdní love story, Finsko je můj nový crush ❤️ (10.04.2024)