Sladký film

Podle začátku, volby miss, to vypadalo, že to nebude mít chybu. Rozjivená babka (jak kdyby ju tam natlačil David Lynch), gynekologická prohlídka live, ty kecy a všechno tomu naznačovalo. Pak se to začlo zhoršovat a smích mě přešel. Rušivě působily zpívající scény (aspoň mě to sralo) a nepochopil jsem, proč se tam motá tolik cizích jazyků nebo proč do toho pletou masakr v Katyni. Co se tam dělá dál: šuká, šuká na veřejnosti, blije, sere, chčije, dělají tam ze sebe dementy a hovada. Obzvlášťě tam vyniká nadržená pedofilní komunistka nenormální Anna Planeta, která láká dětičky na sladkosti. Asi to mělo nějak šokovat, ale já se u toho skoro nezasmál... smysl mi unikl, akorát možná chtěli říct, že na začátku byla ta Miss Canada čistá a na konci tak špinavá. Ale nevim, proč by nám to řikali. Asi se pletu. Jo a některé scény mi přišly i celkem hezké (válení v cukru, v čokoládě, nakonec i ten striptýz pro ty děti). Je to prostě ujetost největšího kalibru a su rád, že jsem to viděl, ale asi už na to koukat nikdy nebudu, protože nemám důvod. (27.11.2009)

Slepenec šílených, krásných a zvrácených scének, které mají spojitost s city, láskou, krásou, fekáliemi, sexem, přirozeností. Střídají se záběry krásy i hrůzy, které dokáže udělat člověk člověku. Krásná byla ukázka dospělého člověka, který je stále v jádru dítě i když má tolik dospělých problémů. Nejraději by každý z nás byl zase dítě. Dítě bez problémů, duševních poruch a stresu - jen sát mléko a být milován. Finální scéna s čokoládovou lázní je krásná i naznačující smrt. Odvážných záběrů dostatek, některé směšné, jiné mají v sobě něco víc než snahu šokovat. (11.02.2011)

Chuť je subjektivní, jistě, ale tohle sladká rozhodně nebyla. Makavejev konfrontačním Sladkým filmem, který by se snad dal nazvat svéráznou politickou deklamací, kdo ví, testuje naší odolnost. Za užití kolážovité metody (prokládání hraných záběrů neméně drzými záběry dokumentárními, např. z Katyňského lesa) jde daleko za hranici toho, co je považováno za „normální“ a „pěkné“. Kulminačním - kam dál ještě zajít - bodem pro mne byla scéna orgií, jejichž účastníci příliš nerozlišovali mezi tím jídlem, které zatím neprošlo jejich trávicím traktem (ne nutně od začátku až do konce) a tím, které již ano. Sex, politika a sladkosti. A zřejmě i Freud, koprofilie a pedofilie, raději nepátrat. Po skončení jsem ovšem byl zmatený a hladový (mám rád sladké), spíše než znechucený. Pro všechny vizuální laskominy mi zřejmě unikl smysl toho všeho. Možná nakonec není podstatné, metá-li pan režisér z plátna exkrementy na komunisty, fašisty, kapitalisty nebo jednoduše na všechny, kdo se dívají. Dokáže zasáhnout a vyprovokovat, to je podstatné. Ale… není to málo? 65% (16.10.2011)

Yuppie kultura je v současnosti přesně v momentě, kdy je úplně out – nebyla zahrnutá v retro vlně, protože nebyla čistě hippie a zatím není taková situace, aby se k ní někdo vracel pro tu deziluzi a dekadenci. Samozřejmě jsou výjimky – Pink Flamingos jsou tak bizarní a hnusní, že se o nich prostě dozvíte (klip Čoko voko…). Sweet movie vidím spíš jako nástupce Dovidenia v pekle, priatelia. Dovidenia má ale tu obrovskou přednost jednoho z mála filmů dodělávaných po 20.letech - odstup, zmoudření i ten efekt zestárlých tváří. V Sweet movie najdete mimoděk hafo „skandálních“ situací – tehdy asi ještě nebylo tabu explicitní šukání s dětmi za zvůků pravoslavné modlitby. Účastní se toho alespoň pro mě typicky pokleslý herec (rozuměj: pokleslý osudem, teorií života, dekadent v praxi, zmýlený „revolucionář") Pierre Clémenti – poté, co jsem ho viděl v Buñuelech a Pacifistce, nemůžu se zbavit dojmu, jak moc to bylo u něj NA PŮL CESTY. A v tom vidím i omyl Sweet movie – je to všechno možné, je to pravda, není to tu tak samoúčelné jako Flamingos, ale nic z toho nevyplývá- z deklarování revoluce revoluci neuděláte, ani když si ostříháte páčo. Sedmikrásky neměly důvod to syntetizovat – byly zakládající čin. Idioti od Triera to hezky zopakovali, ale řešení nabídli jen ornamentální. Třeba to řešení nemá. Třeba to nějak zhodnotí ti, co se k tomu vrátí příště. (02.03.2012)

Chutě rozeznáváme čtyři: sladká, slaná, kyselá a hořká. A Dušan Makavejev se na "sladkou" rozhodně neomezuje. Naopak přidává ještě (další) vizuální chutě z pomezí estetiky krásy a ošklivosti. Nicméně má jeho film dvě tváře: politickou a muzikálovou. Tu první popisuje Umberto Eco jako editor Dějin ošklivosti: "O tom, co je hezké a co ošklivé čato rozhodují kritéria nikoli estetická, ale politická a společenská." A dále: "Nietzsche: Ošklivost je chápána jako symptom degenerace... Co tedy člověk nenávidí? Není o tom pochyb - soumrak svého druhu." (Disparátní uvedení Katyňského masakru je zdůvodnitelné snad pouze z tohoto pohledu.) Muzikálové osvěžení je naopak veskrze příjemné. Myslím, že je to jediný muzikál, který jsem viděl až do konce.... Neodolám a přidám ještě jednu citaci z "Moci obrazu" Wiléma Flussera: "Sartre mluví o hrnci medu, do něhož jsme ponořeni a kde si pochutnáváme tak dlouho, dokud se nás nezmocní ošklivost z medu i nás samých a začneme se vyprošťovat. Tento pocit znechucení, který nás vytrhává ze skladkého zvyku do děsu, který artikujule naši prázdnostu v protikladu k příliš velké plnosti kýče, je právě tím, co značujeme jako "bytí člověka"". (05.04.2019)