L'albero degli zoccoli
L'Arbre aux sabots
Strom na dreváky
The Tree of Wooden Clogs
The Tree of Wooden Clogs
The Tree of Wooden Clogs
Režie:
Ermanno OlmiScénář:
Ermanno OlmiKamera:
Ermanno OlmiHrají:
Luigi Ornaghi, Francesca Moriggi, Omar Brignoli, Antonio Ferrari, Teresa Brescianini, Giuseppe Brignoli, Carlo Rota, Pasqualina Brolis, Massimo Fratus (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Filmová poéma evokující život několika rodin bezzemků, žijících v kraji kolem Bergama na konci 19. století. Základem širokého epického toku jsou vzpomínky a úvahy Olmiho babičky. Hrdinkou je utrápená vdova, která se svým otcem vychovává šest dětí. Každodenní život se rekonstruuje s důrazem na drobné detaily, prostá gesta a dobové reálie; zachyceny jsou přípravy na oslavu Vánoc, tragédie vdovy, které onemocní kráva jakožto jediný zdroj obživy, vztah mladé Magdalény a plachého Stefana, který vrcholí svatbou a svatební cestou do Milána, tragédie Batistiho, který je propuštěný ze statku spolu se ženou a třemi dětmi. Film je rovněž filozofickou úvahou o věčně platných hodnotách, jakými jsou víra, pokora a láska. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (99)
Pocta italskému venkovu a jeho lidem. 1) Svět řádu, víry a lásky představuje 47letý Ermanno Olmi (režie, scénář, kamera, střih). 2) Nabízí se srovnání s Boženou Němcovou. Pravda, jsme v Lombardsku o pár desítek let později a na rozdíl od poněkud barvotiskového vylíčení nejznámější ze všech českých babiček Olmiho dílo připomíná spíš didaktický věcný dokument. Ale ta zemitá pohoda navzdory všem strázním života je tu patrná. 3) Víra a náboženský život jsou organickou součástí života. Lidé vědí, kam patří. Nesnaží se utéci ba ani násilně měnit svůj život. Jsou zakořeněni. 4) Neherci i bergamský dialekt jen umocňují autenticitu díla. 5) Škoda, že takový film musím sledovat pouze v televizi. Vychutnal bych si ho daleko více v IMAXu ve formátu 3D. A kdyby pan Olmi trochu hbitěji zapracoval na střihu, byl by můj divácký zážitek úplný. 6) Zasvěcený koment: Lavran*****, Aidan*****. ()
7/10 ()
Filmová báseň, zážitek, kdy teprve vůbec člověku dochází, jaký to krásy byl svědkem. Fantastický neherci, zajímavý osudy, klid a zároveň velký drama života prosycený hlubokou láskou, k člověku, životu, Bohu. Děkuju Olmimu a Zóně! ()
Téměř všechny recenze vyzdvihují Olmiho film jako poetickou rekonstrukci toho, co tu všude kdysi bylo a nikdy už nebude. Vydělávat si na život prací (a drobnými podfuky, o kterých víme, že sice nejsou dobré, ale jsou prospěšné) je hudbou minulosti. A tak ještě něco k hudbě; Kulmon píše: "Nutno říci, že tento obraz není tolik odlišný od Ladových obrázků či Jiráskových románů". V tom má pravdu, ale ani hudba a písně, které tu zpívají, se příliš neliší od našich horňáckých. A navíc, kdo by necítil sympatie s malým školáčkem, uvážlivou rodičkou nebo rajčatovým dědou. A ještě navíc je tu pohyb; žádný špacírgang, ale co nejefektivnější přesun z jednoho místa na druhé. Pohyb který odděluje jednu práci od druhé, pohyb nutný, ale je to jen vložka, zdržení mezi dvěma nutnostmi, ať už při cestě do školy nebo do chléva. Zvláštnost v naší době, kdy je "procházkám" vyhrazena nezaměnitelná hodnota. Film hodnotím vysoce i jako "projekt". Pro jeho zařazení do filmového myšlení doporučuji komentář: Lavran *****. ()
ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Morálne hodnoty' ◘◘◘◘ MFF Cannes 1978 - Zlatá Palma ()
Pokora, víra, láska, smíření s Bohem i se svým lidským údělem-o těchto abstraktních pojmech vypráví režisér Olmi poctivě, neokázale, se stejnou prostotou, s níž otec vyrobí pro svého syna ony v titulu uvedené dřeváky. ()
Tak já to konečně viděl a dokonce na velkém plátně! A teď už mi z DVD od Zóny zbývá jen Metropolis a Krásná hašteřilka (přičemž v tomhle pořadí to asi dám; byť Krásnou hašteřilku mám na DVD a Metropolis ne) a mám to komplet. Tady jsem se těšil na opravdu velkolepý poetický film a taky jsem ho dostal, jenže mi ne vždy sedl. Respektive takhle, sedl by mi naprosto přesně, ale musel by být tak o hodinu kratší. U některých scén jsem radši přemýšlel nad tím, co budu dělat pak a kolik uteklo času, než abych byl pohlcený, což by se dít prostě nemělo a i objektivně mi přijde, že si to svoji tříhodinovou stopáž obhajuje jen obtížně. V tomhle extrémně pomalém podání to mohlo mít klidně i 10 hodin a výsledek by asi zůstal stejný. Jsou to zajímavé výjevy z každodenního života několika rodin bezzemků, některé scény jsou obzvlášť povedené (hlavně ta, podle které je celý film pojmenovaný, ale dostaly mě i dvě noční, které díky nasvícení scény ve stylu tehdejších možností svícení dostávají až mystickou formu), zvuková složka je zde naprosto dokonalá a pro každou scénu podstatná a místy mě to opravdu fascinovalo tak, jak jsem si přál, ale místy mě to zase míjelo a nechápal jsem, proč některé scény sleduji (třeba tu na pouti). V širším kontextu chápu, to tam není a nebylo by zbytečné nic, ale nebudu lhát, někdy ta poetika na mě nefungovala. A tohle je vyloženě poetický film, některými označovaný jako hraný dokument, ale já ten pojem nemám zrovna rád a pro mě to jsou poetická vystižení určitého času a prostoru. Strom na dřeváky tohle je, obdiv si bezesporu zaslouží, místy se mi líbil opravdu hodně, ale nedokážu si představit, že bych ty tři hodiny s chutí u toho strávil znova. Není to ani tak detailní mezi řádky ve vykreslení doby a psychiky postav, jako třeba Kristus se zastavil v Eboli. Ano, do určité míry ano, ale jen do určité míry - dialogy tu vlastně nehrají až takovou roli. Jinak jsem chtěl komentář začít ve stylu, že kdybych byl hodně hnusný, tak řeknu, že to je jako kdyby někdo zfilmoval Mollyiny historky o ztracené žluté voskovce a vidění psa na ulici, protože stejně tak zajímavé některé historky jsou podobně epické, ale nakonec to tu nechám jen jako poznámku pod čarou, vzhledem k tomu, že to má nějaký konec, který opravdu vypadá jako závěr. Silné 3* ()
A to som si myslel ze tito obycajni taliani ziju niekde v okoli vecneho mesta Rima. Hovno, teda pardon, som sa pomylil a chcel napisat. Bergamo je talianske mesto pri Milane, na severe v Padskej nizine. Hned som si vsimol - jakozto clovek venujuci sa filmovej praxi namiesto teorie - ze Olmi ako reziser mal uvolnenu strukturu vypravania, nema tu ani jedneho slavneho herca, naopak film obsadil nehercami, obycajnymi Talianmi. Film nema uceleny dej, skor je to sled volnych asociacii- rocne obdobia sa striedaju, sem tam nejaka ta zabijacka, svadba a trhy. Nudny namet na film, najma ked ma 3 hodiny. Suhlasim s tym, co pise Pierre, abych si film uzil, musel by mat o polovicu menej minut, no a za seba dodam ze aj plechovu prdel : 50 % ()
Rozhodně silný film, z něhož všeobecná láska k člověku vyloženě odkapává. - Podle mně jde totiž o upřímnou oslavu člověka a jeho údělu(ů)... Bohužel Olmi oslavuje nějak moc dlouho, jak by nevěděl, kdy skončit a tak se poslední hodina zdá vcelku zbytečná. Nejhůř podle mě dopadla scéna návštěvy novomanželů v Miláně, který v jinak syrovém, jednoduchém filmu působí vykonstruovaně a která ve svém závěru změní v jakousi zvrhlou náboženskou agitku. První dvě hodiny jsou ale vynikajícím pohledem na život jako takový. ()
Zaužívalo sa hovorievať "sprostý sedlák". Tento film ukazuje ako to bolo naozaj. Že neboli o nič sprostejší ako "mestskí ľudia" Naopak. Boli múdri svojimi skúsenosťami, silní vo svojom presvedčení a zvykoch po stáročia dedených, Neskutočne pokorní, pobožní a zároveň poverčiví. Že nevedeli mnohí čítať alebo písať im nevadilo svoju kultúru a vedomosti si prenášali ústne . Film mne osobne priniesol mnoho spomienok na rozprávanie starých ľudí a z bývalej republiky , či konca storočia. Dole na juhu žili v takýchto majeroch - usadlostiach tzv bíreši. Pracujúci (lopotiaci na statkárových poliach od svitu do mrku. Nemali také "poschodové byty" ako vo filme, ale vôkol celého dvora v rade vystavané "byty" v poradí: komora - -kuchyňa - izba - mastaľ , a takto sa to vrúbilo okolo celého dvora na statku. A v takýchto bytových jednotkách bývali často so šiestimi ôsmimimi deťmi (moja svokra dokonca pochádzala z dvanástich deti) najstaršíi spávali v kuchyni male deti naprieč postele po troch :). Do školy sa chodilo len v zime (známa otázka nie "do ktorej triedy chodíš", ale "koľkú zimu chodíš do školy") . V lete sa robilo vratne detí pomáhali zbierať chrobač z cukrovej repy, alebo vypichovať pichliače z porastov jačmeňa. Kone sa nechovali to mali iba veľkí gazdovia bíreši mali kravku a ta slúžila na všetko na mlieko na odchov teľaťa aj na zvoz krmy z poli. Ked bola zabíjačka tak domáci si nechávali šunku, slaninu, masť a trocha kaše a kosti na kapustnicu vždy sa navaril kotol kaše a hurky a tie sa roznášali (naši až na osem miest) takto od predvianoc až do februára maca vždy o d niekoho prišlo so zabíjačky hurka , trochu kaše, oškvarky a trocha pečeného mäsa a vždy čerstvé. Svadby ? svadby bývali male a rozdelene zvlášť hostina bola u ženíchovej rodiny a zvlášť u nevesty.. každý podával čo mohol (keď sa vydávala babka mali perkelt z králikov a z kohúta polievku) na svadbu chodili pomáhať tetky každý niečim pomohol či trochou muky alebo sliepkou ci vajíčkami. Nevesta so ženichom bývali do polnoci doma , po polnoci šli svadbiť k ženíchovej rodine, kde už ostala natrvalo. Deti sa vždy tešili lebo zrazu bolo o jedného menej a bolo viac miesta na spanie :) Oj rozpísal som sa napriek dlhej chvíle filmu nebanujem a s milou spomienkou dávam plný počet bodov. ()
Dobrý boj víry. Prostý a opravdový, Natočeno bez manýr a zbytečného přesvědčování. ()
Nuda k posrání #135. Viz Osvícení. 10% ()
Asi jsem nikdy nevidel film, ktery by lepe dokumentoval zivot na venkove. Konkretne na konci 19. stoleti, nekde v okoli italskeho Bergama. Film zaujme uz faktem, ze nikdo z ucinkujicich neni herec a vsechny postavy jsou ztvarnene mistnim obyvatelstvem. Film o tezkem ziti v relativni chudobe, skromnosti a vire v boha. Prestoze filmu chybi nosnejsi pribeh, zaujme svou autenticitou, zpracovanim a hudbou (Bach, Mozart...). Vidno, Italove i davno po svem neorealismu umeli natocit socialni drama, ktere honosi cely svet dodnes. ()
Život v jednom talianskom regióne v 19. storočí opisuje bežné osudy viacerých rodín žijúcich na jednom mieste. Chudoba, hladné krky, zvyky, tradície a bežné problémy, ktorým čelí sociálne nižšia vrstva. Snaží sa pôsobiť autenticky, čo sa mu do istej miery darí, keďže využíva nehercov, ktorí dobre ovládajú rôzne remeslá. Má to však za následok aj to, že herecké výkony sú totálne toporné a dialógy sú skromnejšie. Dielo pôsobí dokumentárnym spôsobom, čo so sebou opäť nesie klady i zápory. Hlavnou nevýhodou však vidím v tom, že film postráda kontinuálny príbeh, ide väčšinou o zmes tradícií a zvykov ako svatba, dvorenie, zabíjačka, vyháňanie zimy, rozprávky a strašenie detí (tieto časti boli výborné), či rôznych trampôt so zvieratami alebo krádeže. Pri svatbe by som sa pozastavil, pretože tak chladná atmsoféra sa len tak nevidí a celá svatba pôsobí skôr ako kar, než ako radostaná udalosť. Druhým veľkým negatívom filmu je jeho obria stopáž. ()
Rodokmen tlukotu srdcí života. Potírání posvátné půdy zakořeněným koloběhem obyčejů lidské kultury. ()
Film, o kterém budu dlouho přemýšlet a udržím jej v hlavě. Sonda do nejhlubšího koutku duše, důvod k zamyšlení, důležité dílo pro uvědomění si, co bylo za dob praprarodičů nejen na italském venkově. Krásné a poučné dílo. ()
Chápu, že se jedná o lyricky vyprávěný realityshow italskýho venkova předminulýho století ukazující těžkosti doby tj. chudoby, poddanosti statkářům apod., ve který je hlavním dějem spíš obraz, ale přepálit stopáž na tři hodiny, kde se neděje zhola nic zajímavýho? Rození dětí, dětský hry, zabijačky, stravování, kolotoče, nudný knírači meloucí hovna, nebo naopak retardovanej Stefan s jeho ženou, mlčící jako ryby v tůni - opravdu párek k pohledání a navíc jejich svatební průvod a především plavba do Milána je nejdepresivnější částí, ve který si nikdo s nikym nepovídá a jedinym zvukem je akorát čvachtání říční vody, což je zase na druhou stranu pozoruhodná sonda, neboť přesně tohle se může na svatbě stát klidně i dneska. Jinak je film nafutrován prací lidí na poli, v chlívku, nebo na dvorku, což můžu brát jako filmovou exkurzi skanzenem, jako dobrý, ale to se rovnou můžu na nějakej skanzen zajet provětrat a ne čučet tři hodiny na bednu a ještě se nudit, nebo si vystřihnu pasáže z Marečku, podejte mi pero, kde dělníci hákujou ve fabrice a vyjde to nastejno. Sorry, ale i Žena za pultem je zábavnější. 30% ()
Předně, pokud si to budete pouštět z DVD od Zóny, originální zvuková stopa je ta, co je označená jako italský dabing, a naopak (nějak se mi to nezdálo, i napsal jsem vydavateli, a prý je to opravdu prohozené a už jsme si toho za těch deset let všimli celí dva :-) ). A je to sakra rozdíl, dabing je sice udělaný pečlivě a originální zvuk taky nebude všude kontaktní, ale rozhodně je nesrovnatelně vrstevnatější, živější a působivější, i díky němu je evokace místa, doby a způsobu živobytí nejméně tak podařená jako ve Flahertyho Nanukovi a určitě stravitelnější než ve Viscontiho Chvějící se zemi – jako výlet v čase to nemá chybu, a pokud mě to nestrhlo až k plnému počtu, tak kvůli mému současnému zběsilejšímu životnímu rozpoložení, v kterém se mi špatně ladí na takto pomalý způsob existence (film sám je sestříhán docela dynamicky) a rezignovaná smířená pasivita nevolníků, byť svým způsobem obdivu- a možná i záviděníhodná, mi nedělá úplně dobře, na rozdíl od jejich vícehlasých zpěvů, ta specifická intonace a vedení hlasů mi zas jednou připomněla společné zpívání na rodinných oslavách z dětství, tenhle dávný pocit se mi tak silně vrátil naposled v Passerově Fádním odpoledni… ()
Skoro až dokumentární film z dob, kdy byl svět "ještě v pořádku". Ano, je to dlooouhé (mám dojem, že tak třetina lidí během promítání odešla nebo usnula), ale ne samoúčelně. Přepálenou stopáž naopak v tomto případě kvituji - dokonale ilustruje pomalé tempo života na vsi a některé scény ve vás zanechají silný dojem (osudnou výrobu dřeváku z březového polena za společné modlitby zdrávasu pořád dokola po několik minut fakt asi nikdy nezapomenu). A taky máte hodně času na přemýšlení - o hodnotách, přístupu k životu, krutosti i záviděníhodné prostotě života řídícího se střídáním ročních období. Sledujete epizody jak z jiného světa, a přitom přemýšlíte o tom dnešním. ()
Nevím na co jsem myslela, když jsem před léty viděla Strom na dřeváky poprvé, ale pamatuji se, že mě vůbec nebavil. Asi jsem měla nějaký problém s koncentrací...anebo jsem jen byla příliš mladá. Tentokrát mám úplně odlišné pocity, jsem okouzlená i dojatá a dlouhou stopáž jsem vlastně ani nepostřehla. ()