Il posto
The Job
Režie:
Ermanno OlmiKamera:
Lamberto CaimiHudba:
Pier Emilio BassiHrají:
Sandro Panseri, Loredana Detto, Corrado Aprile, Guido Chiti, Tullio Kezich, Bice Melegari, Mara RevelVOD (1)
Obsahy(1)
Domenico (Sandro Panseri), mladík z malého města, přijíždí do Milána hledat práci. Je sice přijat u jednoho velkého severoitalského koncernu, ale musí se spokojit podle obecného mínění podřadnou prací poslíčka. předtím se ještě musí podrobit celé řadě směšných a nesmyslných přijímacích testů, které vlastně tvoří jádro této frašky kolem jeho nástupu do práce. Jde o druhý hranný film režiséra Ermanna Olmiho, pojatý téměř dokumentárním stylem se značným satiristickým ostřím.. (Karlos80)
(více)Recenze (18)
Příjemný závan tradic neorealismu, který Olmi tímhle a dalšími dvěma filmy na přelomu padesátých a šedesátých let v Itálii obstaral, může být pro českého diváka zajímavý i tím, že právě zde se ve svých začátcích hodně inspiroval pozdější velikán Miloš Forman. Místo navazuje na neorealismus hlavně využitím neherců, natáčením ve skutečných exteriérech a polodokumentárním přístupem, jenž vytváří autentický obraz tehdejší italské pracující třídy. Nejedná se o sociální kritiku, ale o pouhou reflexi nových možností vyvinutější byrokratické společnosti, a v tom ohledu mě trochu mrzí absence nosnější zápletky, do které bych se mohl ponořit, a společně s hlavní postavou tak příběh zúčastněně prožít. Formálně se jedná o špičkově sladěné dílo, ale dnešnímu publiku už zkrátka, na rozdíl od neorealistické bašty jako jsou Zloději kol, nic moc přínosného nesdělí. 75% ()
Len či by nebolo bývalo lepšie dokončiť tú školu a ísť potom na vysokú, ak by sa teda Domenico vzbúril a išiel si vlastnou cestou. Namiesto toho bude, zrejme, celý život zápasiť len o to, kedy skončí o tri stoly dopredu vo svojom, opäť zrejme, večnom zamestnaní. Komickosť snímky je dosť utlmená, nebudete sa trhať smiechom, ale absurdít je tu napriek tomu dosť, len skrátka nie sú prvoplánovo vtipné. By ma zaujímalo, akým spôsobom by táto fiktívna firma robila pohovory dnes, ten telocvik by už asi vylúčili... ()
Magali a Domenico se potkají na přijímačkách do práce a je z toho ještě krásnější Černý Petr, než je ten náš. Pan Ermanno Olmi mě chytil svou tvorbou za srdce, má hladké jméno a má rád Ježíška. K dílu Il Posto... No, to si člověk lehce vzpomene, když čekal třeba v tanečních na předvánočním večírku a ta jeho holka stále nepřicházela (nebyla jeho, ale pro něj byla jediná, na kterou chtěl čekat), nemohl ani jít tančit, než si uvědomil náhle mezi kroky waltzu smutnou melancholii, jíž má alespoň ze svého pocitu. Život takový je. ()
Zajímavý film, do kterého jsem se spočátku obtížněji dostával. Hlavní mladý (ne)hrdina tehdejší současnosti v průmyslném koncernu působí jako ňouma, který navzdory jasně určenému nevyhnutnému cílu (získat pracovní místo) zatím neví, co od života chtít nebo čekat a nejedna scéna (např. v poloprázdném sálu daleko od lidí za stolem) tu ještě více podtrhuje jeho vnitřní ztracenost uprostřed tohoto velkého světa. Nesleduje se to zrovna nejsnadněji, v souladu s realistickým ztvárněním onoho odosobněného života v kapitalistickém velkoměstě s bezejmenní firmou, v níž si jde běžný den spříjemnit o pauze kdyžtak jen chováním akváriové rybičky v sáčku u umývadla, působí takhle odtažitě a odosobněně i téměř celý film. Domenico je jeden z mnoha mladých lidí onoho dneška, které Ermanno Olmi ve svém raném filmu zachycuje, o minulosti, rodině i pracovních kolezích Domenica se nejspíš schválně dozvídáme velmi málo, jsou mnohdy jeden jako druhý, navzdory případným osobním problémům (zhoršující se zrak postaršího úředníka u zadního stolu s lampou) tu většina z nich snadno splývá dohromady. Přesto musím říct, že ta dusivost, zdánlivá prázdnota a monotónnost dýchající z precizně nasnímaných dlouhých scén mě tu postupně neskutečně pohltila, až jsem v některých částech, zejména během dlouhého monotónního čekání na zkoušky, na výsledek, u napětí během pohovoru skoro nedýchal. Přestože pár jiných scén u mě naopak vyvolalo pocit zdlouhavosti, realistické ztvárnění dobového prostředí v nadčasových konotacích spolu s autentickou atmosférou a působivých kamerových záběrů dělá své a nejen závěr si pro celý film vysloužil z mé strany poctivé 4 hvězdičky. [75%] ()
„Miesto” v prosperujúcej firme, je v podstate splneným snom pre každého jedného uchádzača o zamestnanie, a rovnako podotýkam, že by to malo byť i bez rozdielu veku, pričom táto "diskriminačná politika" , (ne)bola ešte za Domenicových časov (na začiatku 60. rokov minulého storočia), až tak na vzostupe, ako možno práve dnes... ? Síce je momentálne nezamestnaným, mladým človekom v lombardskom regióne → s názvom Meda, kde pravdepodobne ani nie je toľko práce, koľko by skrátka asi malo byť k dispozícii, že i napriek tomu vôbec nestráca žiadnu nádej na uplatnenie sa, inak by sa zrejme nepodujal (od)ísť vlakom na pracovný konkurz do neďalekého Milána, všakže ? Dá sa povedať, že jednou nohou už skoro vhupol na technické oddelenie, len ešte tesne predtým MUSÍ najprv absolvovať nasledovné záležitosti→ po a). test spôsobilosti, t. j. matematická úloha, pozostávajúca z tohto zadania: „ Máme rolu medeného drôtu dlhú 520 metrov. Tri štvrtiny sme z nej odrezali. Zo zvyšku odrežeme štyri pätiny. Koľko centimetrov drôtu zostane v role ?” Skúste si na skúšku, teraz sami vyriešiť tento príklad, či ho aj včas splníte, a to v lehote jednej hodiny alebo aj kratšie ? Aspoň uvidíte, ako ste na tom so zlomkami, ktoré ste sa učili v 7. ročníku základnej školy ? Ďalej. Po b). z testu schopností. A po c). odpovedať na mimoriadne zvláštne otázky v kombinácii „áno” alebo „nie.” BONUS by následne mohol spočívať v tom, že na tomto konkrétnom, výberovom konaní, bola taktiež prítomná i fešanda Antonietta Masettiová, alias Magali, do ktorej sa náš Domenico Cantoni, akosi príliš zahľadel, a tak sa mu vskutku hneď priamo rysuje → nielen nový JOB, ale aj ideálny vzťah, ktorý by mohol snáď → prakticky i teoreticky zavŕšiť na Silvestra popri firemnom večierku, keď už bude dávno za vodou ? Ako protagonista nakoniec dopadne, nechám na divákoch, aby sa o tom neskoršie sami presvedčili... / Zhliadol som neuveriteľne NADČASOVÝ snímok od všestranne nadaného talianskeho režiséra → Ermanna Olmiho, ktorý je stále aktuálny aj po 60. rokoch od doby svojho nakrútenia, spadajúci do špecifického obdobia »neorealizmu«, ktorého typickými znakmi sú polodokumentárny štýl, obsadenie profesionálnych aj neprofesionálnych hercov, skutočné exteriéry a epizodické zápletky, vykresľujúce každodenné problémy pracujúcich ľudí, pričom toto všetko Il Posto jednoznačne má, keď ešte aj niečo navyše ponúka, že napríklad takého režiséra českého pôvodu žijúceho v Spojených štátoch → áno, jednalo sa o oscarového Miloša Formana, ktorého silne OVPLYVNIL pri vytváraní kultovej klasiky Černý Petr ! A mnohých ďalších, a to už je vážne čo povedať, keď si zároveň zase ja prajem, aby si snímok v budúcnosti našiel oveľa širší okruh vnímavého publika, než akým disponuje v súčasnosti na ČSFD, pretože podľa mňa ide o pôsobivé, umelecké dielo, ktoré by určite nemalo ostať nepovšimnuté. Možno Vás svojou recenziou inšpirujem ? ()
Dokonale zachycený vstup do života jednoho řadového chlapce. Vedle sebe a zároveň dohromady jak neskutečně prostě a lidsky natočené scény sbližování dvou mladých lidí a první kontakty mladíka s prací a odpovědností, tak chladné a objektivní scény administrativní mašinérie, pracovní hierarchie, odcizení výměnou za živobytí. K tomu s neradostným reflektováním reality, v níž se lidé snaží žít své naděje, očekávání, radosti a strasti na pozadí a pod taktovkou cizího vnějšího světa, který nemají ani zdaleka ve své moci (např. vliv prvotního pracovního zařazení dvou potenciálních mlienců na jejich pozdější vztah; osobní životy kolegů z kanceláře nehrají samy o sobě žádnou roli - důležitost nabývají právě jen ve vztahu k fungování pracoviště: aneb uprázdněný stůl...). Střízlivý, neokázalý a přesto pohlcující a až na dřeň působící jednoduchý styl. ()
Dosavadní komentáře říkají vše, tak jen dodám, že scéna silvestrovského večírku je snad jedna z nejlepších vůbec. A tolik dalších nezapomenutelných okamžiků: starším mužem u prvního testu počínaje a závěrečnou scénou konče. Celé to působí tak jednoduše a zároveň tak komplexně, je v tom všechno. Filmů Ermanna Olmiho se od teď budu držet jako klíště. Poznámka na okraj: pěkný hlavolam s tou matematickou úlohou. ()
Jsem rád, že se v tak málo recenzích objevilo tolik chápavých, odborných i milých úvah. Snad jen malý doplněk: postava hlavního hrdiny Domenica Cantoniho, z počátku vesnického balíka s podezřelým chováním, se rychle vyklubala jedna z nejsympatičtějších filmových postav. ()
Viem, ze reziser ERmanno Olmi natocil Strom na drevaky roku 1978, no ale toto ma nejak extra nechyatilo. On isliel v Taliansku z mesta A do B, v meste B /Milano/ si nasiel pracu. No a o tom sa toci cely film. Jo ako som artovy hnedopich, ale tuna je tempo uspavajuce,m dialogy tvoria len vatovo plane plky a nedialo sa nic. Proste nic pre mna ako laika nedouka, toto dokazu nadhodnotit fuckt len vystudovane filmove teoretiky -elitari : 60 % ()
Páni... on je DOSLOVA já! ()
Prostý, a přitom tak silný film. Zatímco Černý Petr mi přišel takový (po česku) třeskutější a vlastně nikam moc nespěje, Místo je o poznání vážnější. Dospívání hlavních hrdinů je sice plné úsměvných detailů (např. nejistota z první návštěvy kavárny), celkově ale působí docela tísnivě. Už jenom to prostředí odlidštěné kancelářské mašinérie. ()
Úsměvný a dojemný pohled na jednoho kluka z městečka Meda u Milána, který se v souvislosti s hledáním svého prvního zaměstnání setkává s odlidštěnou byrokratickou procedurou jedné podnikové korporace. V rámci přijímacího řízení musí uchazeči absolvovat až absurdně směšné a nesmyslné testování svých kvalit a kompetencí. Je to film o kroku mladého muže do dospělosti, na jejíž cestě potkává spřízněnou ženskou duši. Zejména vnímavým a laskavým vykreslením vnitřního života postav mě snímek, stejně tak jako některým zde, místy připomíná Formanova Černého Petra. Ermanno Olmi natočil o něco smutnější, byť krásně smířlivý film. ()
3,5 Tak trochu dokumentárnym štýlom nakrútený film o obyčajných človiečikoch, pracujúcich v administratíve veľkej firmy v Miláne. Film podáva veľmi autentický obraz každodenného života talianskej pracujúcej triedy danej doby, pričom jeho krása tkvie v jednoduchosti a vierohodnosti tohto obrazu a v poukázaní na absurditu byrokracie. Veľmi príjemný filmíķ. ()
No ano, ještě než jsem si přečetl komentáře kolegů, paralela s filmem Černý Petr mi také vytanula na mysli. Mladík nastupující do svého prvního zaměstnání (jako já před 3 měsíci :-)), jeho nejistota a hledání nějaké spřízněné duše, se kterou by uzavřel byť jen krátkodobé spojenectví, aby přežil první dny v novém prostředí. Film se mi líbil i proto, že nekladl takový důraz (na rozdíl od Stromu na Dřeváky nebo Pasoliniho Accattone či Mamma Roma) na chudobu hlavních představitelů. ()
Italský Timothée Chalamet válí! ()
Takový obyčejně neobyčejný život. Nevím proč, ale při sledování jsem si vzpomněla na Formanova Černého Petra. Vážná témata střídána s komickými prvky (některé části přijímacího řízení byly dost absurdní). ()
Pustil jsem si tuhle novovlnnou antiromanci po milánsku, abych si spravil náladu po "Bukovi" Alice Nellis. Poměřovat Nellis Olmim možná není fér, na druhou stranu proč to neudělat: ty dva filmy pro mě představují v nejednom ohledu kvalitativní protiklady a dosvědčují, jak dalekou cestu západní svět a jeho kinematografie za těch šedesát let urazily. Přiznávám se: za to, že jsou mi bližší postavy "Buka" než lidé "Místa", se trochu stydím. ()
Zatímco italští filmoví tvůrci jako Michelangelo Antonioni, Federico Felini nebo Vittorio De Sica pomalu opouštěli své neorealistické kořeny, začala se začátkem 60. let utvářet nová generace tvůrců, která se prezentovala filmy, jimiž na neorealistické období přímo odkazovala. Jako nejvýraznější osobnosti postneorealistického hnutí můžeme k výše jmenovaným uvést režiséry Piera Paola Pasoliniho a jeho rané filmy Accattone a Mamma Roma a Ermanna Olmiho s filmy Čas se zastavil, Místo a Snoubenci. [==] !SPOILER! Místo vypráví příběh mladíka Domenica, který se vzdává dokončení vzdělání, protože jeho rodina je ve finančních problémech. V rámci přijímacího pohovoru do velké městské společnosti musí absolvovat několik neobvyklých až absurdních testů a zkoušek. Během tohoto martyria se seznamuje se spolukandidátkou Antoinettou, která rovněž musela nechat studia kvůli finančním potřebám její rodiny. Domenico s Antoinettou spolu stráví nějaký čas mezi jednotlivými testy, navštíví místní kavárnu během níž diskutují o životních cílech a snech. Další sblížení obou postav je ale přerušeno v momentě, kdy je každý po úspěšném přijetí umístěn na jiné oddělení. Zatímco Antoinetta získává práci jako písařka, Domenico se musí spokojit s prací poslíčka, protože všechny administrativní pozice jsou obsazeny. Při dalším setkání obou hrdinů pozve Antoinetta Domenica na večírek. Domenico na něj přichází, nicméně Antoinetty se nedočká. Zpočátku deprimovaný Domenico nachází v přítomné společnosti dobrou možnost pobavení se a postupně zapomíná na Antoinettu a strasti zaměstnání. Další den je mu nabídnuto volné místo administrativního pracovníka po zaměstnanci, který nejspíše spáchal sebevraždu (Olmi prezentuje tuto skutečnost jen několika statickými záběry, pravděpodobněji fotografiemi). Nicméně po stížnosti profesně staršího pracovníka je přesunut do zadní části místnosti, protože stůl více vpředu je považován za prestižnější. Tím Domenico získává své „vysněné“ životní místo. [==] Takto stroze a jednoduše převyprávěný příběh filmu má své opodstatnění. Místo Ermanna Olmiho v mnoha aspektech vychází z tradic neorealismu (užití neherců, filmové postavy jako hrdinové z lidu, jednoduché záběrové kompozice točené zejména v autentickém exteriérovém prostředí apod.), v některých prvcích se ale od něj vzdaluje, především v reflexi tehdejší italské společnosti a průmyslovém a ekonomickém zázraku (neorealismus důsledně ukazoval bídu a strádání lidu za dob fašismu a těsně po druhé světové válce). Snímek mísí velmi dobře prvky poetického realismu, dokumentárních postupů a spolu se sociálním podtextem (Domenico jako člen rodiny z dělnické třídy hledá práci, protože jeho rodina je ve finanční nouzi a jeho mladší bratr chce dokončit studia) představuje sugestivní a velmi svěží zážitek, navíc dílo dokáže přirozeně oscilovat mezi sekvencemi bezprostředně komickými (série neobvyklých testů) a melancholickými až smutnými (pravděpodobná sebevražda jednoho z administrativních pracovníků v závěru). Film slavil úspěchy i u diváků, tento fakt můžeme přičíst jisté uvolněnosti formy a mladým hrdinům, přičemž náznaky romance jsou vykresleny s naprostou jistotou a jejich nevinnost a autenticita dodává většině scén přirozenou energii. Olmiho schopností jednoduše, ale o to silněji zachytit krásu každodenního života a určitou byrokratickou absurditou se inspiroval nejeden filmový tvůrce. Jeho rané filmy nápadně připomínají filmy francouzské nebo československé nové vlny, např. asLoeReedem zmiňovaný Černý Petr Miloše Formana. Narozdíl od něj ale není natolik explicitní a je utkán ze hry stínů, čímž je docíleno mírně pesimistického vnímání. () (méně) (více)