Šoubyznys

I když jsem tak trošku čekala řádný bizár, nenapadlo mě, že onen bizár bude mít i vlastně celkem normální, regulérní děj, spád, a hodně věcí bude svým způsobem dávat i zatraceně smysl. Což je převelice netradiční kombinace. Onu posedlost pana skladatele Blocha (řekla bych, že podobnost se jménem, počtem dětí, ale i hudbou páně Bacha nebude náhodná) svým způsobem plně chápu, jakožto velký milovník hudby mu rozumím, ale samozřejmě (nejen) coby matka chápu i nelibost jeho ženy (ačkoliv, pokud si jednou berete skladatele, či jiného umělce, je třeba počítat, že prostě bude do svého poslání (pro něj to není jen práce) hodně zapálen, potažmo jím pohlcen), i když samozřejmě v jistých chvílích její chování bylo značně vyhroceno (no ale ruku na srdce - netouží aspoň občas některá takto "postižená" manželka umělcova, učinit něco podobného? :-)). Zde malinko nesouhlasím s názorem PetraPana, asice že skladatel vůbec nehleděl na ostatní, a zajímala ho jen jeho hudba. Svým způsobem možná trochu ano, ale kdyby tomu tak bylo zcela a doslova, nebyl by tak posedlý perfektním ansámblem (zde mne tuze moc potěšila zmínka o Praze a České filharmonii), akustikou, apod. - on právě potřeboval, aby onen posluchač měl dokonalý zážitek. Moc se mi líbilo, jak se hra / muzikál postupně vyvíjí, jak se vyvíjel i vztah skladatele a režiséra (ten trik s tou policií neměl chybu :-))), a takové ty detaily jako např. že zpěvačka napřed nechce o účinkování v něčem takovém ani slyšet, pak je střih, a už tam divoce křepčí. :-D Nebo netradiční originální podprahová reklama na ocel. :-) A všechny ty narážky, náznaky, podobenství (tento žánr by se možná šikl zde uvést).... Jo, život je někdy fakt ku poseru (tak nějak jsem stále doufala, že ten úplný konec bude něco jako součást představení, ale i přesto byl takřka geniální). V tomhle musím s PetremPanem naopak zcela souhlasit, asice že na poprvé není ani snad možné vše pobrat. Jistě i mně toho plno uniklo, ale co mi naštěstí neuniklo, je skvělý zážitek, a utkvělá myšlenka, že i život sám je možná jen jeden velký šoubyznys. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (24.09.2023)

Francúzsky, kreatívny tvorca: Jean Yanne (predtým by ma však ani nenapadlo, že by mohol zastávať až toľko funkcií súčasne), sprvoti vytvoril snáď nielen mimoriadne extravagantný, muzikálový titul, ale zároveň postupne i o trochu predsa viacej umiernenejší, hudobný titul, za to ale so záverečným, šokujúcim rozuzlením, a k tomu i s politickým presahom v rámci celku, a tak zrovna teraz presne neviem, či chcel viac dosiahnuť celkovú štylizáciu v podobe Rocky Horror Picture Show z prvej časti, pretože celkovou formou sa podľa môjho názoru najskôr štylizoval do zvrátenej obscénnosti tohto druhu, taktiež i s podobným dátumom premiér obidvoch titulov; alebo sa skoršie zamerať len na vskutku hodne zaujímavú, bohužiaľ v tomto prípade iba „vedľajšiu postavu”, hudobného skladateľa: Jeana-Sebastiena Blocha, ktorý zrejme očividne predstavoval: iného, voľakedy i reálne žijúceho Génia: Johanna Sebastiana Bacha, pričom toto moje tvrdenie by mohla nakoniec potvrdzovať i zhoda mena filmovej manželky J-S Blocha: Anna-Magdaléna, čo zase kontrastovalo s tou druhou časťou... • Skrátka; o čosi intenzívnejšie ma oslovila až 2/2 titulu, priam najideálnejšie: strhujúca sekvencia v podaní Roberta Hirscha a jeho orchestru + s celým svojim obsahom, vrátane i samotného príchodu..., veď viete koho; čiže medzitým už spomínaného komponistu, keď si súbežne tiež myslím, že zo strany J. Yanneho, sa nejednalo o práve najšťastnejšie riešenie, keď takto interesantnú postavu; buď (u)zamykal v priestore, alebo často odkláňal do úzadia, a tak sa tým pádom jednalo o naprosto nevyužitý potenciál z hľadiska vývoja takto rozčleneného charakteru, pritom ani s výpravou (exteriérovými zábermi) to v podstate nebolo ani o nič lepšie, ak teda aspoň nepočítam tie interiérové scény, počas muzikálových skúšok, keď sa vo vyzývavých pózach a v pestrofarebných (aj "oceľových") kostýmoch, nacvičovali jednotlivé vystúpenia, tak vtedy sa väčšinou títo vystupujúci, mimochodom, zakaždým iba prekonávali, čo sa týkalo celkovej, samoúčelnej výstrednosti, kedy sa predstaviteľ hlavnej úlohy: Clément Mastard, nielenže koľkokrát správal, ako taký „bastard”, a už vôbec sa nehodil do pozície Bobba Fosseho & Busbyho Berkeleyho. • Tento Francúz mi proste nie je príliš sympatickým. (05.09.2023)

♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 % (09.09.2023)

Nikdy bych si takový film sám k projekci nevybral, anžto k muzikálům chovám vcelku předsudky a avantgardní divadlo je pro mne cizí slovo, jehož význam bych musel hledat ve slovníku.  Nicméně na jedné báječné diskusi, která se díky svému správci právě takovýmto a jiným filmovým perličkám věnuje, jsem se  pocítil nalákán na nový filmový zážitek a tak mohu  Chobizenesse zprznit svým komentářem i hodnocením.  Zvuk ...Od prvních tónů úvodní písně jsem miloval  zatracovaného a brakového Mastardova skladatele  Taffarela, a má láska k němu vrcholila při Ódě na bazuku, kterou osobně považuji za jeden z vrcholů celého představení. Ano, představení, přesně tím  totiž Chobizenesse v mých očích je.  "Dysharmonického" Blocha jsem zpočátku nenáviděl a při nepovedené erotické šou s upíry byl můj odpor asi nejsilnější.  Nicméně  jeho génius dostal prostřednictvím Mastarda šanci rozkvést a v závěrečném opusu magnum nebylo možné s jeho genialitou nesouhlasit.  Obraz... Cirkusová šou plná zázraků a překvapení,  barev, jinakosti, bizáru, později i vzrušení, chlípnosti, úchylnosti a nakonec, nakonec pochopitelně smrti...  Děj, poselství, odkazy, náznaky, prostě vše ostatní ...  Majitel divadla Mastard uzavře  i smlouvu  s ďáblem, aby mohl dělat umění...  Stárnoucí herečka neunese pohled na svou marnou podstatu a páchá sebevraždu...  Bývalá hvězda dělá divadlo dle svých představ, diváků má málo, ale jsou prý kvalitní...  Porno nechtějí z celého souboru na jevišti dělat jen tři ženy... Bloch  se mění při pocitu marnosti v Hitlera...  Smrt je  posledním návštěvníkem...  Spoustu odkazů jsem možná nepochopil správně nebo nezachytil, ale ono se není čemu divit. Yanne jich tam rozsypal tolik, že by to chtělo několik projekcí, abych jich alespoň polovinu pobral. Mimo výše zmíněné mne osobně ale nejvíc chytla za srdce úplně jiná věc a to vztah a vývoj postav Mastarda a Blocha, tedy na první pohled dvou neslučitelných charakterů.  Majitele divadla, který de facto zapomněl  co je to umění a primárně jej zajímá jen divácký ohlas a příjem a skladatele obráceného jen do sebe, jehož  zase divák/posluchač vůbec nezajímá.  A jejich vzájemné působení je nakonec vyléčí a společně se pokloní svému poslednímu publiku... Velmi silné čtyři hvězdy, které možná v budoucnu i přehodnotím. (11.09.2023)

Tak tohle byla „divočina“ ve všech ohledech, hodně barevná, podivně ulítlá a musím přiznat, že zdaleka ne vše mi sedlo.. Nicméně příběh majitele divadla - mimochodem pěkný šmejd a manipulátor, který si mě usmířil až s podporou talentovaného skladatele a ten byl taky dost mimo reálný svět  - je působivý i zajímavý, žene se za úspěchem, výdělkem, svolný v podstatě k čemukoli... Poslední Blochův koncert byl jedním slovem nádherný a závěr tomu všemu nasadil korunu, pochopila jsem, ale na filmové vlně se nehoupám... (12.09.2023)