Chobizenesse
That's Show Business
Režie:
Jean YanneKamera:
Yves LafayeHrají:
Jean Yanne, Robert Hirsch, Ginette Leclerc, Gilles Béhat, Denise Gence, Catherine Rouvel, Guy Grosso, Paul Le Person, Paul Mercey, Hubert Deschamps (více)Obsahy(1)
Majitel divadla, kterému hrozí bankrot, uzavře v zoufalství dohodu o nové show. A pomoct mu s ní má avantgardní herečka a utrápený hudebník. (Netflix)
Recenze (17)
Francúzsky, kreatívny tvorca: Jean Yanne (predtým by ma však ani nenapadlo, že by mohol zastávať až toľko funkcií súčasne), sprvoti vytvoril snáď nielen mimoriadne extravagantný, muzikálový titul, ale zároveň postupne i o trochu predsa viacej umiernenejší, hudobný titul, za to ale so záverečným, šokujúcim rozuzlením, a k tomu i s politickým presahom v rámci celku, a tak zrovna teraz presne neviem, či chcel viac dosiahnuť celkovú štylizáciu v podobe Rocky Horror Picture Show z prvej časti, pretože celkovou formou sa podľa môjho názoru najskôr štylizoval do zvrátenej obscénnosti tohto druhu, taktiež i s podobným dátumom premiér obidvoch titulov; alebo sa skoršie zamerať len na vskutku hodne zaujímavú, bohužiaľ v tomto prípade iba „vedľajšiu postavu”, hudobného skladateľa: Jeana-Sebastiena Blocha, ktorý zrejme očividne predstavoval: iného, voľakedy i reálne žijúceho Génia: Johanna Sebastiana Bacha, pričom toto moje tvrdenie by mohla nakoniec potvrdzovať i zhoda mena filmovej manželky J-S Blocha: Anna-Magdaléna, čo zase kontrastovalo s tou druhou časťou... • Skrátka; o čosi intenzívnejšie ma oslovila až 2/2 titulu, priam najideálnejšie: strhujúca sekvencia v podaní Roberta Hirscha a jeho orchestru + s celým svojim obsahom, vrátane i samotného príchodu..., veď viete koho; čiže medzitým už spomínaného komponistu, keď si súbežne tiež myslím, že zo strany J. Yanneho, sa nejednalo o práve najšťastnejšie riešenie, keď takto interesantnú postavu; buď (u)zamykal v priestore, alebo často odkláňal do úzadia, a tak sa tým pádom jednalo o naprosto nevyužitý potenciál z hľadiska vývoja takto rozčleneného charakteru, pritom ani s výpravou (exteriérovými zábermi) to v podstate nebolo ani o nič lepšie, ak teda aspoň nepočítam tie interiérové scény, počas muzikálových skúšok, keď sa vo vyzývavých pózach a v pestrofarebných (aj "oceľových") kostýmoch, nacvičovali jednotlivé vystúpenia, tak vtedy sa väčšinou títo vystupujúci, mimochodom, zakaždým iba prekonávali, čo sa týkalo celkovej, samoúčelnej výstrednosti, kedy sa predstaviteľ hlavnej úlohy: Clément Mastard, nielenže koľkokrát správal, ako taký „bastard”, a už vôbec sa nehodil do pozície Bobba Fosseho & Busbyho Berkeleyho. • Tento Francúz mi proste nie je príliš sympatickým. ()
Nikdy bych si takový film sám k projekci nevybral, anžto k muzikálům chovám vcelku předsudky a avantgardní divadlo je pro mne cizí slovo, jehož význam bych musel hledat ve slovníku. Nicméně na jedné báječné diskusi, která se díky svému správci právě takovýmto a jiným filmovým perličkám věnuje, jsem se pocítil nalákán na nový filmový zážitek a tak mohu Chobizenesse zprznit svým komentářem i hodnocením. Zvuk ...Od prvních tónů úvodní písně jsem miloval zatracovaného a brakového Mastardova skladatele Taffarela, a má láska k němu vrcholila při Ódě na bazuku, kterou osobně považuji za jeden z vrcholů celého představení. Ano, představení, přesně tím totiž Chobizenesse v mých očích je. "Dysharmonického" Blocha jsem zpočátku nenáviděl a při nepovedené erotické šou s upíry byl můj odpor asi nejsilnější. Nicméně jeho génius dostal prostřednictvím Mastarda šanci rozkvést a v závěrečném opusu magnum nebylo možné s jeho genialitou nesouhlasit. Obraz... Cirkusová šou plná zázraků a překvapení, barev, jinakosti, bizáru, později i vzrušení, chlípnosti, úchylnosti a nakonec, nakonec pochopitelně smrti... Děj, poselství, odkazy, náznaky, prostě vše ostatní ... Majitel divadla Mastard uzavře i smlouvu s ďáblem, aby mohl dělat umění... Stárnoucí herečka neunese pohled na svou marnou podstatu a páchá sebevraždu... Bývalá hvězda dělá divadlo dle svých představ, diváků má málo, ale jsou prý kvalitní... Porno nechtějí z celého souboru na jevišti dělat jen tři ženy... Bloch se mění při pocitu marnosti v Hitlera... Smrt je posledním návštěvníkem... Spoustu odkazů jsem možná nepochopil správně nebo nezachytil, ale ono se není čemu divit. Yanne jich tam rozsypal tolik, že by to chtělo několik projekcí, abych jich alespoň polovinu pobral. Mimo výše zmíněné mne osobně ale nejvíc chytla za srdce úplně jiná věc a to vztah a vývoj postav Mastarda a Blocha, tedy na první pohled dvou neslučitelných charakterů. Majitele divadla, který de facto zapomněl co je to umění a primárně jej zajímá jen divácký ohlas a příjem a skladatele obráceného jen do sebe, jehož zase divák/posluchač vůbec nezajímá. A jejich vzájemné působení je nakonec vyléčí a společně se pokloní svému poslednímu publiku... Velmi silné čtyři hvězdy, které možná v budoucnu i přehodnotím. ()
Chobizenesse mi pocitově připadala jako divoká jízda po atrakcích uměleckého festivalu. Chvílemi jsem v první hodině nejednou tápal, co si mám o některých těch muzikálových, kostymních a dokonce i erotických výjevech myslet... nicméně pokud jsem se úspěšně prodíval výstředním marasmem ve víru provokativních výstřelků často zacházejících na hranici vkusu i dobrých hodnot a přežil jsem (i díky přítomnosti zajímavých průvodců v podobě režiséra a skladatele) tento šílený exkurs ve zdraví, za odměnu mě v závěru mohl čekat i nádherný uzmeňující zážitek u vznešené a dechberoucí živé symfonie. A ten zážitek byl hned několikanásobný, protože mnohavrstvé vyvrcholení příběhů dvou odlišných umělců na mizině dalo vlastně i té predchozí jízdě nový rozměr. Nicméně už první scéna se setkáním režiséra se zasněným hudebním skladatelem odmítajícím i v naprosté finanční a sociální bídě komerční nabídku, mě dostala do transu zajímavým dialogem, hudbou i vizuálním ztvárněním. Ačkoliv byl mi skladatel Bloch v podání Roberta Hirsche v mnoha směrech sympatičtější, než Yannův režisér ochotný pro případný komerční úspěch v tísni pro změnu spadnout i do účasti v nejspodnějším uměleckém výkalu (porno show), sledovat mě je bavilo oba a často přítomná čtyřka podnikatelských bratrů byla příjemným odlehčením. A dojde na spoustu pěkných nápadů, nejednoho filmového fanouška potěší i scéna, kdy v hledišti během zkoušky sedí vedle sebe Charlie Chaplin, Buster Keaton a Grucho Marx. * * * * * Jean Yanne jako tvůrce opět neskrývá svůj názor směrem k válkám, politice, terorismu a zbrojení, ale zatímco jeho předchozí tři filmy byly naplněné hlavně spoustou politických dialogů, zde se k politice vyjádřuje na pozadí příběhu ze světa umění především obrazem, mj. krátkým experimentálním filmem ve filmu a absurdním závěrem. Předchozí Yannovy filmy se mi vesměs celkem líbily, ale tímto mě úplně dostal a skoro se mi nechce věřit, jak dozrál k tomu stvořit takhle sofistikovaný, myšlenkově silný artový film, kdy jsem během vyvrcholení jsem oněměl úžasem. Chobizenesse vnímám jako hold sebeobětování v umění, jako zamýšlení nad dilematy umělců v bídě, nad kontrastem mezi komerční tvorbou dělanou pro zisk či úspěch a nezávislým uměním tvořeným z čistého srdce, a zároveň jako silný tragický příběh o nesmyslnosti (jakéhokoliv) masakru plného zbrojních střel. Nemám příliš v lásce uměle zpomalované záběry ve filmech, ale ten zdejší, velmi symbolický, na mě hodně zapůsobil. [95%] ()
Budú spoilery. Prvok, nazvime ho napríklad nadrealizmus, ktorý bežne býva v muzikáloch tvorený spievanými dialógmi, sa tu prejavuje úplne inak - trefným podobenstvom. Policajti obsadili hľadisko, tak sa z nich razom stalo obecenstvo. Potom postrieľali tvorcov na pódiu, tí sa im teda pri padaní na zem logicky poklonili. Keď sa vo mne katarzia trochu rozplynula, uvedomil som si, že je to okrem emocionálne silného konca, aj koniec vrstevnatý. Však predstavenie sponzorované železiarskou firmou skončilo spŕškou olova. Tu už mám pocit, že metafora stretla synekdochu a išli si spolu pred divadlo po dobre odvedenej práci jednu zapáliť. Milujem, keď sa nič nedrží pri zemi, no aj tak všetko do seba zapadá ako matica do skrutky (keď už sme v tom železiarstve). Básnické prostriedky k piesňam neodmysliteľne patria, škoda, že nie aj k viacerým hudobným filmom. ()
Souhlas s uživatelem HonzaBez. Tohle šlo zcela mimo mne, ačkoliv vlastně k tématu a šoubyznysu mám docela blízko. Hudební scény jsou zbytečně dlouhé. Postavy se naštěstí chovají v rozumných mezích, ale zase - dialogy jsou často zbytečně dlouhé. Většinou se jak v písni, tak dialogu řekne hlavní myšlenka docela rychle, ale pak sledujeme její neustálé opakování a rozmělňování. Mít to dejme tomu 70 minut, vyznělo by to možná dalek lépe a úderněji. A tu parodii na film Kabaret si mohli odpustit, sami by na takový film neměli. ()
Umělci to měli a mají těžké. Pohybovat se neustále na hraně mezi uspět, tedy vyhovět poptávce publika či mecenášů a mezi touhou po kvalitní tvorbě. S těmito dilematy si Jean Yanne pohrává velmi dobře. Jeho filmová show průběžně pobaví, zaujme, přinutí k zamyšlení a nakonec nechá ten původní pobavený úsměv ztuhnout na rtech. ()
I když jsem tak trošku čekala řádný bizár, nenapadlo mě, že onen bizár bude mít i vlastně celkem normální, regulérní děj, spád, a hodně věcí bude svým způsobem dávat i zatraceně smysl. Což je převelice netradiční kombinace. Onu posedlost pana skladatele Blocha (řekla bych, že podobnost se jménem, počtem dětí, ale i hudbou páně Bacha nebude náhodná) svým způsobem plně chápu, jakožto velký milovník hudby mu rozumím, ale samozřejmě (nejen) coby matka chápu i nelibost jeho ženy (ačkoliv, pokud si jednou berete skladatele, či jiného umělce, je třeba počítat, že prostě bude do svého poslání (pro něj to není jen práce) hodně zapálen, potažmo jím pohlcen), i když samozřejmě v jistých chvílích její chování bylo značně vyhroceno (no ale ruku na srdce - netouží aspoň občas některá takto "postižená" manželka umělcova, učinit něco podobného? :-)). Zde malinko nesouhlasím s názorem PetraPana, asice že skladatel vůbec nehleděl na ostatní, a zajímala ho jen jeho hudba. Svým způsobem možná trochu ano, ale kdyby tomu tak bylo zcela a doslova, nebyl by tak posedlý perfektním ansámblem (zde mne tuze moc potěšila zmínka o Praze a České filharmonii), akustikou, apod. - on právě potřeboval, aby onen posluchač měl dokonalý zážitek. Moc se mi líbilo, jak se hra / muzikál postupně vyvíjí, jak se vyvíjel i vztah skladatele a režiséra (ten trik s tou policií neměl chybu :-))), a takové ty detaily jako např. že zpěvačka napřed nechce o účinkování v něčem takovém ani slyšet, pak je střih, a už tam divoce křepčí. :-D Nebo netradiční originální podprahová reklama na ocel. :-) A všechny ty narážky, náznaky, podobenství (tento žánr by se možná šikl zde uvést).... Jo, život je někdy fakt ku poseru (tak nějak jsem stále doufala, že ten úplný konec bude něco jako součást představení, ale i přesto byl takřka geniální). V tomhle musím s PetremPanem naopak zcela souhlasit, asice že na poprvé není ani snad možné vše pobrat. Jistě i mně toho plno uniklo, ale co mi naštěstí neuniklo, je skvělý zážitek, a utkvělá myšlenka, že i život sám je možná jen jeden velký šoubyznys. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ ()
Tak tohle byla „divočina“ ve všech ohledech, hodně barevná, podivně ulítlá a musím přiznat, že zdaleka ne vše mi sedlo.. Nicméně příběh majitele divadla - mimochodem pěkný šmejd a manipulátor, který si mě usmířil až s podporou talentovaného skladatele a ten byl taky dost mimo reálný svět - je působivý i zajímavý, žene se za úspěchem, výdělkem, svolný v podstatě k čemukoli... Poslední Blochův koncert byl jedním slovem nádherný a závěr tomu všemu nasadil korunu, pochopila jsem, ale na filmové vlně se nehoupám... ()
„Kreativita vyžaduje odvahu.“– Henri Matisse. Toto je asi najvýstižnejší citát, ktorý sa k tomuto filmu najviac hodí. Myslel som si, že to bude sranda tipu La cage aux folles, ale to som sa veľmi mýlil. A aj keď kontroverzné filmy má priťahujú, táto vražda umenia medzi moje obľúbene filmy určite patriť nebude. Určite to pre niekoho musí byť ukážkové dielo, ale na mna to vobec nefungovalo. Je pravda, že nejaké to posolstvo som tu zaznamenal, ale pre mna to bola aj tak celkom úmorná tragédia, ktorá sa tu nehrala, ale ja som ju aj tak cítil. Ako komédia to u mna tiež nedopadlo tak, ako som myslel. Pousmial som sa až dvakrát a to je na takýto štýl filmu veľmi málo. Ale zas niektoré tie divadelné príhody mali v sebe recesiu, ale na druhej strane boli celkom esteticky doladené a musim uznať, že s tými kostýmami a celkovou výpravou si dali záležať, aby to vyzeralo čo najveľkolepejšie a asi aj najabsurdnejšie. Tak to už radšej ukončím s tým, že som chcel dať slabé 3*, pokým neprišla posledná scéna "sebaobetovania kvôli umeniu", ktorá mi vyrazila totálne dych. Čakal som všeličo, ale takúto luzrovinu určite nie. Najprv som si hovoril, že je to snová scéna a to čo sa dialo na konci bola len nejaká odbočka od reality, ale nie, oni to naozaj mysleli vážne. Zatial u mna najslabší film z diskusie V.R.K. ktoré má poradové číslo 24. Silné 2*. ()
♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 % ()
Je mi líto, sofistikované a propracované to může být jak chce, ale když po 25 minutách začnu naprosto nenávidět všechny postavy, tak ani nemám náladu to vnímat. Prvních 15 minut jsem měl sto chutí to vypnout, když se tam neustále zpívala dokola jedna sice dobře napsaná, ale jinak dost jednoduchá písnička, která svoji myšlenku řekla rychle a pak se jen opakovala, ale spolu s tím se tam i dost mluvilo, takže se zdálo, že to vyloženě muzikál nebude. A to taky byla pravda, písniček je tu pár, zvládnout se dají (i když tu o oceli jsem ve třech různých podobách slyšet nepotřeboval, bohatě stačilo jednou) a všechny vypadají jak ze zdrogované verze Televarieté, takže z nich občas vypadl stylový nápad. Jenže vše ostatní mě vůbec nebavilo a ačkoli jsem vnímal veškeré myšlenky i zákulisní shnilost a budování si pověsti skrze stále větším šokováním diváků, i tak to bylo málo na to, aby mi to vykompenzovalo ty neskutečně nesympatické postavy, ze kterých jsem měl v závěru akorát tak pocit, že každý přístup k umění je špatný, možná i celé umění je špatné a nedá se spolehnout ani na sebe ani na diváky. Poselství závěru přitom může být úplně jiné, ale vzhledem k tomu, že Yanne (nejen) obě hlavní postavy vykreslil jako hovada a malé Hitlery (i když ta scéna mě aspoň pobavila, když už nic jiného), nejsem schopný tam (a v nich) vnímat cokoli aspoň trochu pozitivního. Samozřejmě to nemusí mít nic pozitivního, ale to, jak jsem to pochopil, mi přijde podivně anarchistické. Ty tři hvězdy dávám tedy hlavně proto, že to má co říct a že to je inteligentně vedené, ale čistě pocitově bych dal jen dvě, vzhledem k tomu, jak mě to míjelo. No co už, není každý artový film posvícení. Jinak o úpadku masové zábavy, kreativity a snaze zalíbit se za každou cenu si radši znova pustím jednu drsnou srbskou "porno"-road movie, která sice není tak chytrá ani tak skvěle natočená, ale zase se v ní dokonale pracuje s prostředím a postavami, které se do průserů a bodu nesympatičnosti dostanou taky, ale vždy to má své opodstatnění i dohru. Nechce se mi tu ale na ni přímo odkazovat, jelikož vlastně začíná tam, kde tenhle film končí a pak už je vše jenom drsnější a nechutnější. Slabé 3* ()
"Showbyznys není jen peří a kankán…je to přehlídka a předvádění, každý tomu propadne..." Tak to bych tedy netvrdil. Za mě je to (minimálně v případě tohoto filmu) maximálně tak přehlídka větších či menších bizarností, které už mnohdy hraničí s vrcholem nevkusu. Jako chápu, že to mělo ukázat na absurditu showbyznysového průmyslu, v němž se pohybují lidé, co si myslí, že dokáží udělat show i z telefonního seznamu. Jen kvůli této nosné myšlence jsem tuhle "pouťovou atrakci" neposlal přímo do pekel zdejšího odpadu. Ale jinak tedy musím říct, že jsem dlouho neviděl větší bizarnost. Hodně mě pak naštvala i závěrečnou "střílecí" scéna z divadla, kde jsem sice jako asi pochopil. že se tu chtělo naznačit, že showbyznys jde klidně i přes mrtvoly, ale jinak to už za mě bylo asi fakt za hranou... ()
Neurazí, ale nějak zvlášť ani nenadchne. ()
Už úvodní lehce vlezlá, ale o to více chytlavější píseň mě dostala do té správné nálady, abych si tento polomuzikál patřičně užil. Velmi pestrá (jemně řečeno) taneční čísla jsou těžký úlet v pozitivním slova smyslu, která hýři barvami, ale hlavně zajímavými nápady. Leckdy až absurdní humor se přesně trefil do mého gusta. Velmi vtipný mi přišel kontrast s avantgardním "divadlem", kde diváci museli dřepět na zemi - to se pak člověk ztotožní raději i s tím pornem. Ale samozřejmě vtipné byly i další jednotlivosti jako Yannovy hlášky, veškeré dění kolem fanatického skladatele Blocha atd. Úplný závěr na mě působil nejdříve dosti nepatřičně, kdy jsem se nesl na vlně pohodové rozvernosti, ale s menším odstupem a s onou chytlavou písní znící v hlavě musím uznat, že tam sedí. V šoubyznysu se holt musí jít někdy až na dřeň. ()
Výstřední, francouzsky divoké a štiplavé. Drsný, ale inteligentní humor. ()
Muzikály nemám rád, hlavne keď sa berú vážne. Jediná podoba, kedy som ochotný ich akceptovať sú absolútne prehnané parodické hudobno-tanečné čísla (prípadne niektoré scény z normalizačnej československej tvorby, kde sa spieva a tančí pri sústruhoch alebo s tehlami v rukách počas brigády) a tých sa mi v tomto francúzskom spektákli dostalo požehnane, či už sa jedná o pódiovú oslavu ocele, skotačenie s bazukami alebo vampírske brčkové orgie. Samotný príbeh divadelníka, ktorý čo najdlhšie vzdoruje bankrotu aj za cenu morálneho a hodnotového úpadku, doplňovaný utrpením skutočného umelca hudobníka, ma chytil viac než som čakal. Štvorica sponzorských finančníkov sa zjaví vždy v pravej chvíli a nemenej vtipné sú aj prestrihy na avantgardné štátom dotované divadlo, ktoré sa o návštevnosť starať nemusí. Záver so silovými zložkami ma dostal. Silný filmový zážitok. ()
Tento film by se mohl zdát trochu kuriózní, ale je skvělý. Má první zkušenost s Jeanem Yannem (a v podstatě první film tohoto školního roku) dopadla nad očekávání výborně. V transu jsem byl v podstatě už při úvodních titulkách s originálními animacemi a rozvernou úvodní písničkou. U prvního muzikálového s transvestismy jsem si ještě chvíli zvykal na ten styl, ale na další muzikálové pasáže jsem místy koukal jako na něco až fascinujícího z jiného světa a na druhou stranu většinou hodně vtipného a absurdního . Ne vždycky mě baví muzikály, to se tady ale povedlo. Taková muzikálová čísla opravdu jen tak někde neuvidíte. Tady se dokáže zpívat o oceli, která je dobrá, když si chcete zaplavat a vrtí se jako ženské tělo.:D Jinak odvrácený pohled na financování divadla mě bavil a hlavně hlavní motiv pragmatického režiséra a zasněného skladatele žijícího jenom pro svou hudbu mě tady dost dostal. První dávka menší deprese se do filmu dostala, když jsem viděl, v jakém prostředí musí skladatel žít, ačkoli jeho nadpozemská hudba se dotýká až nebes a dokáže dokonce i jeho rodinu na chvilku udělat kultivovanější, než zase dozní. Film se ale staví kriticky nejen k Šoubyznysu obecně, i v mnoha detailech ( všiml jsem třeba toho karikaturovitě nadšeného hekajícího režiséra avantgardním divadle.), ale i k hlavní dvojici hrdinů. Ano, skadatel Blonch sice zpočátků působí určitě sympatičtější než režisér Mastard. Bylo pro mě například smutné vidět, jak ho nechápe a dehonestuje jeho vlastní rodina. Když Blonch tak bezelstně až tajemně prosil Bastarda, aby se za ním už nikdy nevracel, šla z toho až melancholie a otázka: co s tím člověkem sakra je? Jak se mu to stalo? Ale i sympatie k němu postupně zvadnou. Hlavně při jeho projevu za pultíkem s rozmáchlými gesty o hudbě, kterou přirovnává k fanatismu a náboženství (říkal jsem si: To má být nějaká nárážka na Hitlera??). Skladatel Blonch je takový velký snílek génius v těle menšího šílence až tyrana. Až by člověk souznil s režisérem Mastardem, když si zoufá: Chci ho zabít šestatřicekrát denně, dohání mě k šilenství. Ale musím uznat, že to je génius. Jenže Yannův režisér se zase z uměleckého autora shodou okolností mění na chladného pragmatika schopného klesnout kamkoli, aby vyhověl svým sponzorům. Oba mají naprosto jiný přístup k umění, ale ani jeden není moc plakátové kladný hrdina, naopak jsou oba plní rozpaků. Přesto (nebo možná právě proto) na tuto silnou dvojicci dvou naprosto odlišných hrdinů jen tak nezapomenu stějně jako na celý tento film a příběh se spoustou skvělých momentů (třeba obejmutí varhan - s následnou melodiií opravdu krásná část!....nebo to pomalé sužující svlékání té řady, co souhlasila s pornografickou show.) Oba hrdinové nakonec jedno společné přeci jen mají: pro umění jsou schopni (jen každým svým způsobem) ve výsledku podstoupit cokoli..včetne závěrečné největší obětí.Dokonce i jeden naprosto vedlejší motiv mě zde zaujal. Trochu mi vrtalo hlavou , proč Blonch v prostředku filmu zmizel, to bylo takové tajemné a dál se to neřešilo. A čtyřka podnikatelů obsazena figurkářemi z různých jiných francouzských komedií byla určitě fajn osvěžením.Ta největší vážná rozsekávačka má ale teprve příjít, když se ukáže, jak se pan režisér vzepře zastavení premiéry, když jsem viděl tu smutnou premiéru bez jedinného diváka, kde najednou v poklidu usedla bojovná četa jako by je krása symfonie opravdu tak strhla, že by zapomněli na svůj úkol, aby pak následovala střílečka, kde se režisér-skladatel navzdory naprosto opačným názorům, dočkají společně bok po boku definitivně posledního sklonu . Ačkoli možná by si někdo mohl všimmout, že spolu už při prvním setkání společně bok po boku utíkali před skladatelovou rodinou, kdy Blonch dokonce na okamžil lehce chytil režiséra za ruku a prchali ,,jakoby´´ společně jako spojenci. To to mě docela dostalo, ale asi by mě dopředu, jaký je potká společný osud. No, toto vystoupení se opravdu povedlo, takže je závěrečný potlesk zasloužený, ale zároveň znepokojivý a opět budí mnoho otázek. Tleská rota za skvěle odvedené práci, zůstali snad někteří ,,chlapci´´ sedět na sedadlech a stále si myslí, že sledují představení nebo tleská divák za skvělý film? A taky jsem si všiml, že na poslední dvě vteřiny režisér Masstard zvedne hlavu. O tom už vůbec nevím, co si mám myslet.:D Nezáměrná chyba, drsný vtípek na závěr, pro ty co vydrželi, nebo důkaz, že i tohle bylo celé divadlo? To vám neprozradím, protože fakt netuším. Omlouvám se, světe. () (méně) (více)