Stíny zapomenutých předků

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)

Láska jako prokletí. Život bez ní jako trest. Smrt jako vysvobození. Paradžanovo jedinečné expresivní pojetí nedovoluje příběhu, který by mohl lehce sklouznout k tuctovému patosu, zabřednout do vod sladkobolného, slzotvorného kýče. Syrovost přírody Podkarpatské Rusi v kontrastu s Paradžanovými hrátkami s barvou a kamerou vtahují lidskou mysl do divokého víru bezradnosti a pocitu nicotnosti, aby ji pak na konci odtažitě vyplivly, sice zmatenou ale okouzlenou. (01.01.2010)

Je takmer neuveriteľné a predsa pravdivé, že som tento film videl pred päťdesiatimi rokmi. A som veľmi rád, že aj po takej dlhej dobe mu môžem ponechať pôvodných päť hviezdičiek. Ide o úplne výnimočný film, pretože všetko, k čomu by sme ho chceli prirovnať bolo nakrútené oveľa neskôr. Strhujúca hra obrazov, farieb a hudby je sama o sebe taká pútavá, že dej ju iba dopĺňa. Príroda i ľudia tvoria jeden čistý a nepoškvrnený celok. Všetko je jasné a vyprofilované, relativizácia je neznámym pojmom. Som rád, že okrem huculských koníkov som vďaka tomuto filmu spoznal aj huculských ľudí. (11.08.2015)

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)