Obsahy(1)
Komedie o tom, že dopátrat se pravdy pomocí drbů a klepů je mimořádně náročné. Přímý přenos Pirandellovy komedie z Dejvického divadla k desátému výročí ČT art... Ponzovi jsou divní. Přistěhovali se nedávno, s nikým se nestýkají, a navíc ještě nikdo nikdy neviděl paní Ponzovou. Po městě se povídá, že jí manžel zakázal vycházet z domu a stýkat se s její matkou. Navíc ale není jasné, že jde skutečně o její matku. A v neposlední řadě se nabízí otázka, jestli pan Ponza nebo jeho tchýně nejsou šílení… Pirandellova víc než sto let stará hra zpochybňující v duchu filozofie relativismu existenci jediné pravdy i možnost jejího poznání získala v režii Michala Vajdičky aktuální téma a díky komediální nadsázce zaručeně každého pobaví. Vnímavější diváci se pak možná zamyslí nad podivnou posedlostí pitváním cizího soukromí a současným ignorováním blížící se celospolečenské katastrofy. (Česká televize)
(více)Recenze (12)
Námět je mnoho let starý přesto má svou aktuálnost a díky sociálním sítím možná ještě větší, než v době svého vzniku. Pravda je, že pro mě bylo samotné téma těžce stravitelné, neboť od jisté doby razím směr, že se o nikoho cizího (ani v domě, v práci, v okolí) nestarám, jelikož mi do cizích věcí nic není a chci, aby se nikdo nestaral do mě. Doba, ač je však paradoxně lhostejnější, naopak doslova vybízí a nutí některé lidi čím dál častěji řešit své sousedy, příbuzné či kolegy. Vždyť nás k tomu nabádají i veřejná média a organizace: "Všímejte si okolí..." hlásají neustále. V tomto díle je vše ale postaveno ještě do větší absurdity, neboť Italové jsou známí svou družností a v době, kdy se děj odehrává byly v tomhle ohledu ještě přímočařejší než jsou dnes. Ostatně podobné postavy bychom našli i v našich prvorepublikových veselohrách ze 30. a 40. let. Byla holt taková doba, kdy se lidé o druhé zajímali až moc a leckterá pomluva, byť postavená na zcela pomýlených základech mohla člověku, zvláště pak třeba i dívkám, zničit celý život. Dejvické divadlo je herecky zárukou kvality samo o sobě. Co jméno, to filmová a televizní hvězda. Na druhé straně je na můj vkus hra pořádně, jak už to u italského temperamentu bývá, ukřičená. Více než dvě hodiny jsou moc na to, abychom se dozvídali pořád totéž nebo spíš skoro nic. A zbývá tak jedině to, co uhrají herci sami. ()
Snad první kus, kdy jsem se s produkcí Dejvického divadla důkladně minul. To, co mělo být vtipné, se svou uřvaností, přehráváním a přestylizovaností stalo trapným. Rozuměl jsem každému třetímu slovu a z afektovanosti zúčastněných herců mi nebylo dobře. Pro mě omyl. A upřímně, té hvězdičkové nadílce se docela divím. Nevytáhl se ani autor hry, ani režie. Celkový dojem: 25 % za dejvický soubor. ()
Afektované kusy nemusím, ale tato brilantní karikatura se Dejvickému divadlu mimořádně vydařila! Perfektně vystavěné, výborná dramaturgie a s ohledem na kadenci, pohotová režie televizního přenosu. Za mě skvělé divadlo do našich domovů, které mě rychle vtáhlo a výborně pobavilo. Chybu neměl nikdo, jen mě mrzí (a to není nic proti Toničce Formanové), že pod černým závojem nestála Simona Babčáková. 😝 Lukáš Příkazký a Zdeňka Žádníková-Volencová skvělí a Lenka Krobotová, tož tak to je tajfun, vyloženě pavlačový! Fajné celé, tento kus řadím mezi své oblíbené evergreeny, vedle Tři holky jako květ, Poprvé vdaná a klasiku Hrdý Budžes. ()
Jasně, divadlo na kameře nepředstavuje takový zážitek jako "živé a místní" diváctví, ale já jsem fanoušek "divadelních" filmů, takže mi to nevadí. Každý má svou pravdu je nesmírně vtipná hra s hyperaktuálním (a nadčasovým) tématem zásadního filosofického, dnes zároveň celospolečenského a neustále omílaného problému interpretace pravdy. Luigi Pirandello, pozdější fašista a držitel Nobelovy ceny za literaturu, zde trochu kráčí ve šlépějích starých italských bláznivých komedií. Ono by se tohle maloměšťáctví a nesnesitelné slepičí drbání (týká se rovnoměrně i mužů!) o věcech, do kterých nikomu nic není, dalo vztáhnout na lecjakou společnost a národnost, ale Itálie tomu dává ještě grotesknější temperamentní linku. Jaroslav Plesl naprosto exceluje, vypíchl bych ještě Ivana Trojana a Veroniku Khek Kubařovou, ať už za prefektovu opilost v prvním případě, nebo za Dininu superroztomilou a afektovanou "přitažlivost v hlouposti", na kterou jsem si vždy myslel, že se nechytám, v případě druhém. Ale byli dobří víceméně všichni. Divadelní přestávka připomínající interview ve fotbalovém poločase také pobavila. Navíc ukázala, že v DD panuje pravděpodobně fajn atmosféra. Přiznávám, jsou mi děsně sympatičtí a mám je léta strašně rád. Kéž by bylo jednodušší sehnat lístek na divadlo, které máte minutu od baráku. ()
Ukřičená, uječená iscenace s přehrávajícími (jindy dobrými) herci. Příliš vysoko hodnocené DD se tu nepředvedlo.(max.50%) ()
Situacni komedie plna random haluzi v primem prenosu opravdu pobavila a vstup CT ze zakulisi tomu dal tu spravnou tresnicku. Kdo vi, ten vi! ()
Nevím proč, jestli tím balkónem nad řvoucí ulicí nebo tou neustálou gestikulací a křikem nebo snad obojím... mně to prostě živě připomínalo scény z italských filmů, kde Sofia Loren lomí rukama, pobíhá a lamentuje. A Veronika Khek Kubařová mi tu iluzi ještě svým výkonem orazítkovala. Nejen, že vypadala jako italská holka od vedle, jednoduchá a přímočará. Mně se pro tu živelnost a pavlačovost a taky pro nenucenou svůdnost moc líbila. Všichni zahráli skvěle, z Veroniky jsem ale nemohla spustit oči. Nedávám maximum, čekala jsem zajímavější rozuzlení. ()
Tohle nezachrání ani Dejvické divadlo, na tu debilní uječeninu se nedalo dívat. Jsou to páni a paní herečky, ty fakt hrát umí, ale tady to není nic platné. Škoda, asi to chtělo vybrat jinou hru. ()
Dejvické divadlo a jeho herce mám opravdu rád, ale tahle uječená až hysterická rádoby italská fraška mě nechytila vůbec. Pitvoření a ječení i kvalitních herců jeden přes druhého mě prostě nebaví. Za mě osobně tedy hodně slabý kus mého oblíbeného divadla. ()
Co k tomu dodat? Neodtrhla jsem zrak,soustředila se sluchem a bavila se nahlas. ()
Strašně uječený, takže jestli je v tom ukryto nějaké geniální dílo, tak se ke mě přes ten jekot a řev nedostalo. ()