Sátántangó
Satanstango
Satanské tango
Satantango
Sátántangó
Sátántangó
Režie:
Béla TarrKamera:
Gábor MedvigyHudba:
Mihály VígHrají:
Mihály Víg, János Derzsi, Miklós Székely B., Erika Bók, Peter Berling, György Barkó, Péter Dobai, Frigyes Hollósi, Zoltán Kamondi, István Juhász (více)Obsahy(1)
Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (105)
Hooooodně zajímavej kraťas :-) Být fanoušek takovýchto filmů, tak dám určitě za 5, ale jako normální člověk co má rád filmy (všech žánrů), tak nemůžu dát víc jak 3. Práce s kamerou je určitě ´´dobrá´´, hodně pomalé pohyby kamery v jednom záběru jsou ......to správný slovo prostě nemůžu najít. Je to prostě zvláštní, na jednu stranu jsem rád, že mám na ovladači funkci drobného přetáčení, protože koukat pět minut na to jak prší, nebo deset minut jak jdou krávy vesnicí nebo 15 minut jak jde holka lesem a nese mrtvou kočku (mimochodem hodně silná scéna s usmrcením kočky), to je prostě už moc a na druhou stranu jsem rád, že jsem tento film viděl. 45% ()
Nekonečne dlhé. A však dejovo dosť chabé. Nebyť tých dlhých záberov na nič, film by sa dal zhrnúť maximálne do hodinky a pol a nič by sa nestalo. Najviac sa mi páčil diel o doktorovi a tancovačka v krčme; pri tej mi tie dlhé zábery nevadili... ()
Sedm a půl hodiny, zní to šíleně, také to šílené je. To ale neznamená, že to je špatně! Navzdory tomu, že děj je průměrný, může si Béla Tarr dovolit tolik, co jinde ne, není třeba nikam spěchat. Proto mají všechny scény neuvěřitelnou sílu, jako byste je sami zažívali. Vše ze Satanského tanga se po těch několika hodinách na diváka lehce přenese, po skončení filmu je i divné, že najednou venku neprší, nebo že tam není ani moc bahna. Nejedná se o film pro každého, nejedná se o film, který bych si i já pouštěl každý rok. Ten investovaný čas se ale vyplatí. ()
Jsem milovník artových úchyláren i evropských podivností. Nicméně 7 hodin zdlouhavých záběrů je i na mě moc. Nestravitelný. 3/10 ()
Docela hardcore záležitost. Viděl jsem hodinu, ale potom jsme vypínali. Možná někdy příště. ()
Velice zajímavý film, který jsem opravdu nedokázal shlédnout v jednom kuse, musel jsem si to rozdělit po 2-3 částech. Jak je pro Bélu Tarra velmi typické, děj se rozbíhal velmi pomalu a na začátku mi to ani moc nevadilo. Ale od takové hodiny a půl jsem u filmu často musel dělat jiné věci jako si poťukávat a podobně. Některé dlouhé záběry jsem ale vyplnil přemýšlením o tom, co se tam asi může stát a o tom, co se vlastně stalo. (SPOILER) Nejvíce ze všeho mě ale překvapil náhlý konec filmu bez jakéhokoli završení uplynulých událostí, přestože už se děj jak se patří rozbíhal. Nicméně to pro mě byl silný divácký zážitek a za výborně ztvárněnou depresivní atmosféru filmu dávám čtyři hvězdičky. ()
Ak existuje peklo, tak v miestnom kine celkom isto premietajú práve tento másterpís. ()
Zablácenou cestou okolo kolem polorozbořených příbytků deštěm jsem šel, špínu a zmar všude jsem viděl. Vstříc novým, lepším zítřkům jsem naproti kráčel, však bláto a zmar všude jen potkával. ()
Tarrova filmografie mi v čele se Satanským tangem ukázala novou rovinu vnímání audiovizuálního díla. Působilo to asi jako tvrdá droga, během sledování filmu jsem si pomalu navykla na jeho specifické tempo (záběr/cca 3 min.) a tento stav totálního zpomalení jsem jindy než během Tarrových filmů nepoznala. Od shlédnutí ST se neštítím dlouhých záběrů, protože mi režisér dokázal, že síla těchto záběrů spočívá v preciznosti detailu - v řemesle. Geniální vykreslení charakterů, herecké výkony, práce se zvířaty před kamerou... Vrchol světové kinematografie a pro mě osobně reprezentativní obhajoba filmu jako audiovizuálního média. ()
Vskutku satanský film sestavený z retardačních prvků (nekonečně dlouhé jednozáběrové pochody blátem či hospodské tancovačky) uspávající kohokoliv, kdo není připraven na spirituální obohacení - včetně mě. V prvních několika desítkách minut filmu jsem prohrával lítý boj s únavou a při záběru na usínající postavu jsem sám zaháněl spánek - a to bylo teprve po jedné hodině odpoledne. Celý divácký prožitek se však razantně proměnil, když jsem se konečně (pod)vědomě napojil na celkové tempo a smysl pro podobenství tohoto snímku - dech, tep i samotné myšlení se vám musí zpomalit a blížit ke strnulosti, jinak si budete připadat jako třicátník na závodě sedmdesátníků - a všichni víme, že závod se zajícem vyhraje želva. ()
Vy tvrdíte, že Tarr natočil film, který by bylo možné zkrátit na pětinu. Já říkám, že dokázal z materiálu na 90 minut vytvořit dílo sedmihodinové! ()
Kolektivní deprese. Záběry tak dlouhé až je to iritující (vystihující vše). Práce kameramana je neskutečná. 7,5h. Magnum opus. ()
Mno, co k tomu říct... Místy (v poslední hodince asi nejvíc) mi to připadalo trochu moc rozvláčné. Na té délce ale něco bude - film je díky ní mnohem hlubší, více působí... Rozhodně také nečekejte film s nějakým (spletitým) dějem, Béla Tarr staví spíše na atmosféře - jak sám řekl na tiskové konferenci, příběhy byly vyčerpány se zabitím Abela Kainem - lepší příběh už těžko někdo napíše, příběhy jsou zkrátka vyčerpané, proto nemá smysl točit film zaměřený na příběh...... Pokud máte příležitost tenhle snímek vidět, rozhodně si ji nenechte ujít, zážitek je to vskutku jedinečný. Navíc, kdo může říct že viděl sedmi a půl hodinový snímek :-) ()
Mimořádně působivý snímek, který uchvacuje nádhernými obrazy a dokonalým vykreslením pochmurné a depresivní atmosféry. Jeho délka je jeho největší výhodou, protože má dostatek prostoru k vtažení diváka do děje a prostředí. Za zmínku stojí i krásná hudba, která je stejně hypnotická jako obrazová složka. Dějově velice prostý film, který však sází na jinou kartu. Tarr naprosto geniálně pracuje s filmovým časem a hudební složkou, která snímek povyšuje na nádhernou poetickou jízdu, která je sice pomalejší než šnek, ale pokud přijmete pravidla hry, bohatě se Vám odmění. ()
Netřeba spěchat.. ()
Říkejte si co chcete, ale ztratit 7 hodin života sledováním černobílého příběhu, který by se dal natočit klidně na hodinku a půl je prostě zcestnost. Pokud se však zblázníte a film si zapnete, tak vězte, že úvodní scéna, kde deset minut koukáte jen na procházející se krávy, nebude jediná. Takových scén je v Satanském tangu nespočet.... Toho času, který jsem filmu věnoval je mi fakt líto. Každému filmovému laikovi, který se chce bavit a ne nad filmem rozjímat a přemýšlet důrazně nedoporučuji pouštět!!! ()
Dávám odpad už jen za to, že má film 7 hodin a 30 min, tohle není normální, tudíž se na film ani nekouknu. ()
Jak pravil Gottfried Benn: „Vrchol tvorstva, člověk, to prase…“ ()
Na tenhle film se člověk musí připravit hlavně fyzicky, ale když vydrží čeká ho pecka, která není jen o tom, že je to dlouhý. ()
Související novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (více)
Po shlédnutí 7,5 hodinového filmu jsem nepochopil všechno, tak jak bych to potřeboval pochopit, a hodně by se šikla druhá projekce. Při této délce jsem se ale rozhodl, že si radši přečtu knižní předlohu, jejíž četba mi trvala přesně 277 minut čistého času, takže téměř o tři hodiny méně než film. Vzhledem k tomu, že film je velice věrnou adaptací a na plátně se děje v podstatě totéž, co v knížce (až na drobné rozdíly), je jasné, jak dlouhé jsou filmové záběry. Téměř každý záběr má ale svou úžasnou sílu, kde skoro nedýcháte tím, co se v obrazu děje, např. cesta na statek, kdy záběr začíná v příšeří a je tak dlouhý, že končí za tvrdé tmy, stejně jako úvodní Futakiho probuzení za svítání, dlouhé strnulé záběry, sáhodlouhé monology natočené na jeden záběr atd, to vše doplňované neskutečně působivou hudbou. Bohužel se objevují scény, které tak geniální nejsou a při průměrné délce záběru dvě a půl minuty, vás dokážou poctivě znudit. Navíc na konci jsem vůbec neměl jasno o tom, co jsem vlastně viděl, a ačkoli mi knížka objasnila, film jako takový hodnotím 4 hvězdičkami, ačkoliv délka je poměrně působivá, zkrácení o takové dvě až tři hodiny by mu neuškodilo, a potom bych mohl hodnotit plným počtem. Narozdíl od toho je knížka naprosto geniální každým slovem, i závěr je podaný lépe než ve filmu a knížku jako takovou jsem přečetl s 242 stránkami jedním dechem a hodnotím ji sedmi hvězdičkami z pěti. Pokud se mi někdy naskytne příležitost vidět Satanské tango na plátně v kině, asi nezaváhám a půjdu se znovu hecnout. Přece jen některé záběry se nezapomínají. Na to skutečně utichli a za několik okamžiků všichni tvrdě spali. Halicse pronásledoval hrbatý človíček se skleněnýma očima a po zdlouhavé kalvárii se mu konečně podařilo uniknout do řeky. Jenže jeho situace byla stále více beznadějná, protože kdykoli se vynořil, aby se nadechl, človíček ho vždycky klepnul po hlavě neuvěřitelně dlouhou tyčí a přitom na něho chraplavým hlasem zvolal: „Teď zaplatíš!“ Kránerová zaslechla zvenku nějaký hluk, ale nedokázala určit, co to může být. Vklouzla do kožíšku a opatrně se vydala ke strojovně. Byla už skoro u silnice, když sejí náhle zmocnil nepříjemný pocit. Otočila se a viděla, jak střechu jejich domu olizují plameny. „Podpal! Dyť já nechala venku podpal! Bože na nebi!“ vykřikla zděšeně. Letěla nazpátek, a protože o pomoc volala marně – všichni jako by se do země propadli –, roztřesená strachem vběhla do domu a pokusila se zachránit, co se dalo. Nejdříve běžela do pokoje a bleskurychle posbírala peníze ukryté pod povlečením. Potom přeskočila hořící práh, vběhla do kuchyně, kde seděl u stolu Kráner, a jako by se nic nedělo, klidně jedl: „Jósko, zbláznil ses? Hoří nám dům!“ Ale Kráner se ani nepohnul… Kránerová viděla, jak se plameny šíří i po záclonách. „Utíkej, copak ty blázne nevidíš, že se to celý na nás hned zřítí?!“ Vyběhla z domu, pak jen seděla venku. Její strach a chvění náhle zmizely a to už dokonce s uspokojením pozorovala, jak jí všechno shoří až na prach. A Halicsové, která si stoupla vedle ní, ještě ukazovala: „Vidíte tu krásu? Tak nádhernou rudou sem eště v životě neviděla!“ Pod Schmidtovýma nohama se pohnula země. Jako kdyby kráčel po nějaké bažině. Došel ke stromu, vyšplhal na něj, ale cítil, že i ten se propadá… Ležel na posteli. Pokusil se stáhnout z manželky noční košili, ta však začala vřeštět, on se vrhl za ní, košile se roztrhla. Schmidtová se otočila čelem k němu, zasmála se, bradavky na jejích mohutných ňadrech vypadaly jako nádherné růže Uvnitř bylo hrozné teplo, byli úplně zpocení Vyhlédl z okna: venku lilo, Kráner běžel domů s papírovou krabicí v ruce, její dno se však náhle otevřelo a všechno se rozsypalo po zemi, Kránerová na něho volala, aby si pospíšil, takže nestihnul sebrat ze země ani polovinu rozsypaných věcí a rozhodl se, že se pro ně druhý den vrátí. Najednou se na něj vyřítil nějaký pes, vykřiknul leknutím a kopnul ho do tlamy, ten zaúpěl, stočil se a zůstal ležet na zemi. Neodolal a ještě jednou do něj kopnul. Břicho psa bylo měkké. Ředitel ztěžka a stydlivě přemluvil človíčka v ošuntělém obleku, ať jde s ním. Ví o jednom opuštěném místě. Ten na to přistoupil jako někdo, kdo nedokáže říct ne, on se už jen stěží ovládal a když otevřeli vrata do opuštěného parku, ještě do něj strčil aby byli rychleji u kamenné lavičky obklopené hustým křovím. Položil ho na ni a sám se vrhnul na něj, políbil ho na krk ale v tu chvíli se po cestičce vysypané bílým drceným štěrkem přibližovalo několik lékařů v bílých pláštích, on jim stydlivě pokynul, že už jde dál. Potom však ještě jednomu z nich vysvětlil, že neměli kam jít, to musí vážně pochopit a bezpodmínečně mu to musí připočíst k dobru. Potom začal pomlouvat malého stydlivého človíčka protože už mu byl hrozně odporný, ale marně se díval na všechny strany, zmizel jako pára. Lékař se mu s opovržením díval do očí a pak unaveně a nuceně mávnul rukou. Halicsová myla Schmidtové záda. Růženec pověšený na okraj vany sklouznul pomalu jako had do vody. V okně se objevila šklebící se hlava nějakého výrostka. Schmidtová řekla, že to stačilo, že už ji pálí od toho drhnutí kůže, ale Halicsová ji stlačila zpátky do vany a pokračovala v mytí zad, protože měla stále větší strach že s ní není Schmidtová spokojena. Pak na ni rozzlobeně vykřikla, "aby tě zmije uštkla", sedla si naokraj vany a rozplakala se. Za oknem pořád ještě viděla šklebícího se výrostka. Schmidtová se stala ptákem, šťastně letěla nad mléčnými mraky, viděla, že na ni dole někdo mává, začala se snášet níže a tehdy už slyšela Schmidtův řev, "proč si neuvařila ty couro hned pojď dolů", ale ona nad ním jen přeletěla a cvrlikala, že až zítra, do té doby snad nezemřeš hlady, cítila jak jí slunce hřeje záda. Najednou byl Schmidt tam vedle ní. "Okamžitě toho nech", ale ona si ho ani nevšimla, slétla níž byla by si ráda chytila brouka. Futakiho bili železem do ramen. Nemoh se pohnout, byl přivázán u stromu. Napjal se a cítil, jak provaz povolil prohlédl si rameno, měl tam dlouhou ránu. Odvrátil zrak, nemohl to snést. Seděl na bagru a lopata hloubila velkou jámu. Někdo tam přišel a řek, pospěš si víc benzinu nedostaneš, i kdybys buhví jak prosil. Zbytečně hloubil jámu věčně se zavalovala. Pokoušel se znovu, ale marně. Tehdy plakal, seděl za oknem strojovny a nevěděl, co je. Rozednívá se, nebo stmívá, a to všechno nikde nemělo žádný konec, jen seděl a nevěděl, co je. Venku se nic nezměnilo, nenastalo ani ráno, ani večer, jen neustále svítalo nebo se stmívalo. () (méně) (více)