Kalamita

První hlavní role Bolka Polívky a jeho první spolupráce s Věrou Chytilovou pro mne znamená hrubě nedoceněný film. Překrásná atmosféra Jizerských hor a hlavně atmosféra nádraží tady dýchá každým pórem a pulsuje pod mistrovskou taktovkou Laca Décziho. Výkony herců tehdy ještě liberecké Ypsilonky jsou přímo excelentní a pohyblivou kameru Ivana Šlapety si děj přímo vyžaduje. Žádná velká moralita na které jsme u první dámy CS filmu zvyklí, ale bravurně sestříhaný obyčejný příběh mladého muže, který „ví co chce“. Tohle je pro mne Věra Chytilová a její nejlepší film. (03.05.2008)

Honza Dostál zanechal studií na vysoké škole, aby si našel pořádnou práci. Nastoupí u dráhy s cílem stát se strojvůdcem. Během prvních týdnů prožívá řadu menších osobních kalamit prakticky s každým, koho potká, zejména však se třemi ženami: sáňkařskou závodnicí Majkou, primářkou chirurgie a potrhlou průvodčí Květou. To však není nic proti tomu, když hned na své první jízdě vlakem uvízne v závěji a vzápětí pod sesunutou masou sněhu. Paní režisérka Chytilová zvolila pro diváka poměrně nepřístupný režijní styl, ve kterém se ke vší smůle vše rozpadá na lepší či horší epizodky, ve kterých mladý Bolek Polívka okouzluje ženy a vytváří trapasy. Jeho herectví v té době bylo takové neotesané, až bych to nazval nesmělým hereckým projevem oproti tomu jak hraje dnes. Do filmu jeho výkon celkem zapadl, ale to ostatní už zapadlo do sněhových závějí. Veskrze si z filmu nelze zapamatovat žádnou scénu a ani žádná scéna nezlidověla, jak tomu bývá u daleko prostších komedií, než je tahle. Závěrečná třetina filmu se sněhovou kalamitou je asi tou nejnudnější z celého filmu. Odbourají se i originální dialogy, které film nějakým způsobem držely v koukatelném průměru. Ve výsledku pro mě tenhle film nebyl ani moc zajímavý. Měl pár náznaků českého "nezávislého" filmu s originálními prvky, ale byl pekelně zdlouhavý a v místech, kde měla být jeho největší síla, paradoxně selhal. A já nevolám po repríze. 40% (28.03.2013)

Jsem ráda, že se Chytilové podařilo Kalamitu dokončit, i když v půlce se natáčení kvůli příkazu shora muselo přerušit a byly, jako tradičně, i jiné problémy. Bolek Polívka je tady v jistých ohledech v nezvyklé roli, sice tu opět má prostor pro trochu komiky, ale veskrze je to role vážná. Proto překvapení. Ženské herečky jenom doplňují Polívku a dělají mu spíše křoví, krásná je zasněžená krajina, která tady hraje snad prim. Závěrečná kalamita se zasypáním vlaku mohla být ještě více dramatická, ale o ni jako takovou tu asi nešlo. Kalamita se mi docela líbila, jsem ráda, že si ve "své" Chytilové začínám nalézat oblibu. (03.04.2012)

Dílo, které ochotně vypráví všemi filmovými prostředky, nezapře, jak plnokrevnou režisérkou Chytilová bývala, a nezastře ani její kousavost a nenaladěnost na tupé sociální poměry, v nichž jí bylo dáno tvořit a živořit (ne že by snad kterýkoli opravdový umělec a myslitel v lidských dějinách žil v lepších, ale každý mohl reflektovat a potírat právě jen ty své vlastní, konkrétně nešťastné okolnosti, a Chytilová se svojí doby ujala z gruntu nepřehlíživě). Když Polívka vztekle a rezignovaně mrští dveřní klikou o podlahu a kamera na vteřinu udělá looping, srdce poskočí. Světla a protisvětla, plíživá rezignace a stagnace pronikající dialogy, gesta, pohyby i životní situace postav, nevšímavé, kratičké meziprůzory do jejich soukromí zákulisí, povrchní mělkost a roztěkanost soubytná s prozníváním prastarých pořádků a obyčejné selské moudrosti a soustředěnosti, dokonce i ústrojná sice, částečně ukotvená v ději a dějišti a přece nad oboje osvobozená a o zcizené a neznámé svobodě hovořící filmová hudba... a v protikladu k nezáživnosti zpracováváného tématu chtivá, rvavá a nadržená kamera, živost režisérského oka, nadupaného, ohmatávajícího a dál nenasytně rostoucího vědomí - a jednota, soubytnost obého, skrze niž tady z nezbytnosti vzniká film. *** "Prosím vás, jakápak lavina, to se jenom sesunulo větší množství sněhu." (22.07.2014)

Hned první scéna řekne o filmu všechno - Polívka nastoupil do vlaku života, dere se do první třídy, míjí kupé a sleduje, jak v nich lidé jí, válí se a spí. Jenže když si chce dát to vytoužené pivo, musí spoléhat na milodar. Metafora žrádla se ve filmu objevuje často - nákup u řezníka či oběd v jídelně (při pohledu na UHO se mi i po letech zvedl žaludek). Pomalu se propracovává k řízení, sleduje z okna vlaku mrouskání lidí a hledá ten skutečný život, i když vůbec neví, jak má vlastně ta velká budoucnost vypadat. Kalamita bohužel odhaluje všechny nedostatky Věry Chytilové, i když zatím v snesitelné míře - velkou toleranci ke "komickým" výstupům herců (Kurva hoši či Kopytem sem) či obětování životnosti příběhu "velkým" myšlenkám (metaforičnost situace musí být jasně a jednoduše vyjádřena, ať to stojí, co to stojí). Vykonstruovanost závěrečné čtvrthodiny filmu je IMHO za hranicí snesitelnosti. (22.05.2010)