Jatka č. 5

Prostor pro střízlivě přesvědčivého M.Sackse. Výsledek téměř nutně trochu zaostává za plasticitou předlohy, čemuž přispívá mj. trochu samoúčelně působící rytmus časových střihů. Přínosem výslednému vizuálnímu stylu je Ondříčkův vklad, včetně složené pocty do mlžného oparu zahaleným pražským scéneriím (nábřeží, věže, mosty, Strahov, orlice Goethe institutu i holešovická jatka), téměř výhradně zastupujícím válečné Drážďany, jejichž bombardování autor námětu Vonnegut sám zažil a opakovaně se ve své tvorbě k tomuto tématu vracel. Nadčasová Bachova hudba, symbolizující stejně dobře vesmír, lásku, víru, osud i nesmrtelnost, tentokrát v přednesu G.Goulda, zdůrazňuje rovinu křesťanské symboliky příběhu. (16.04.2012)

Na rozdíl od Snídaně šampiónů tohle režíroval zdatný režisér a ne sebestředný mamlas. - Takže dobrý a docela blízko tomu,co jsem si o tom všem myslel při četbě knihy.(možná více odvahy při zdůraznění zvrhlosti daného náletu na Drážďany by ještě více prospělo,ale kdo by se pak asi tak ujal produkce,co?) -Docela mě zajímá jestli někdo někdy natočí něco podle Vonneguta a já budu moci dát 100%.Prý bych se měl podívat na Matku noc,tak uvidím. (fakt se jindy snažím vnímat odděleně předlohy a filmy ,ale u tohoto spisovatele se tomu jen těžko ubráním) (17.11.2009)

Osobně moc nemusím filmy, které jsou vyprávěny na přeskáčku a nejsou chronologické, ale tenhle je výjimkou. Tady totiž to zdánlivě nahodilé střídání záběrů z různých časů má totiž nějaký řád a smysl. Mnoho toho, co vidíme, jsou vzpomínky a myšlenky hlavního hrdiny - vzpomínání na hrůzné chvíle 2. světovou války a s tím spojené uvěznění a bombardování v Drážďanech, následný návrat zpět domů, který ale zase po čase kazí ten fakt, že je zde nová válka, studená a pak i scény a sekvence z planety Trafalmador, která pro něj symbolizuje nějaké to duševní štěstí, kterého se mu v tomhle světě tolik nedostává, obzvlášť když je stále válka. A všechno to spolu souvisí, stačí říct jediné slovo a hlavnímu hrdinovi to okamžitě připomene vzpomínky z války. Nebo z fiktivní planety Trafalmador. Každopádně, ačkoli film nemá zrovna optimistický námět, hodně se mi líbilo jeho poselství říkající, že si máme užívat těch dobrých chvil, co v životě máme a ty špatné nějak přejít. Úplně na konci je i poselství s rodinou, které ale ještě nepůsobí provařeně. Ale musím uznat, že se mi ten film líbil, moc jsem se u něj nenudil (jen některé scény mi přišly zbytečně natažené) a nějakou zajímavou myšlenku to mělo a taky si myslím, že to je dobře natočené a dobře sestříhané, protože tu ty záběry skvěle navazují. Knihu jsem ale nečetl, takže nemůžu posoudit. Slabé 4* (12.11.2019)

Tento slavný román K. Vonneguta jsem nečetl a příznávám, že ani nic dalšího od něj. Ale mám ho v plánu. Proto jsem se tedy musel spokojit s filmovým zpracováním G. R. Hilla. Vzpomínky zajatého amerického vojáka kdesi v Ardenách byly podány solidně i celý jeho další příběh, kdy jako zajatý spojenecký voják byl transportován do internačního tábora a posléze do pracovního tábora v Drážďanech. Ty si zahrála k mému potěšení Praha. Příběh nejede po přímé linii, ale přeskakuje v čase, takže se ze zajateckého tábora divák zničehonic ocitá v Billyho dětství aby náhle přelétl do poválečných let kdy leží nervově zhroucen v sanatoriu... Mírně nesourodě pak do snímku zasahují Billyho cesty na planetu Tralfamador, které jsou protipólem prožitých hrůz. Jatka č. 5 jsou tak lehce podobná Londnovu Tuláku po hvězdách, avšak staví na reálném základu prožitých hrůz za druhé světové války. Jinak jsem nucen citovat Billyho spolupacienta na pokoji, který se rozčiloval : ,, vždycky mně strašně rozčílí, když někdo začne brečet o těch Drážďanech '' - dodávám mně taky. Už jsem to tu psal u jiných komentů viz např. Drážďany (2006). Film lze těžko nějak shrnout, rozhodně se nejedná o válečný film v ryzím slova smyslu, ale milovníky tohoto žánru přesto bude bavit. Ten zbytek bych nechal na Vonnegutových příznivcích posoudit jak moc se film kryl s myšlenkou knihy. Dávám i tak čtyři tančící porcelánové sošky. * * * * (26.10.2014)

Vynikajúci český DP Miroslav Ondříček neuveriteľným puncom „ozdobil” - Bitúnok č. 5, a to konkrétne fantastickými kompozíciami obrazu, kedy práve vďaka nim, ďalej, so Stephenovým scenárom, ale predovšetkým ucelenou, Georgeovov réžiou, je táto filmová adaptácia veľmi vkusným zmyslom pre oči, ktoré neustále vídajú kmitanie časovej osi, vpred a vzad, že i napriek tomuto «handicapu» , je sledovanie príhod Billyho Pilgrima strašne prehľadné, zaujímavé a strhujúce. Na strihovú skladbu strihačky Dede Allen si musí divák skrátka rýchlo zvyknúť, inak sa vo filme načisto stratí, a bude mať z neho chaotický zážitok. To sa mi našťastie nikdy v tomto prípade nestalo, lebo vychádzala v ústrety režisérovej vízii, ktorá nie je vôbec jednoduchá, ba naopak, je pomerne zaťažkávajúca, že je ťažké sa v nej vyznať, no rozumne sa navzájom dopĺňali, až nakrútil tak kvalitný snímok, že i sám autor knižnej predlohy - Kurt Vonnegut, výskal celý nadšený od radosti, a ja osobne nemôžem povedať nijak inak, než že s nimi plne súhlasím, pretože sa podľa mňa jedná o čosi naprosto nadčasové, čo dáva po spojení dohromady jasný a stručný význam nevídaných rozmerov. (25.02.2020)