Bellevue

Mezní okamžiky lidské existence - touha po změně, která zůstává nenaplněna a ze všednosti, kterou touží opustit, se vrací do zaběhaných, sice obtížných, ale také zaběhlých stereotypů počínajícího středního věku.  Tak je budována Šotolova a Bělkova inscenace postihující divadelní prostředí zapadlého regionálního divadla, pro něž Plzeň je nedostižná a liberecké Šaldovo divadlo zajímavé a polepšující. (05.10.2021)

Hrušínský ve fenomenální roli mizerného herce neschopného sebereflexe. Tendence konce padesátých let, která zobrazovala hrdiny se zpackaným životem, žijící v iluzi, která se z diváckého/čtenářského pohledu jevila jako deziluzivní a která vyvrcholila v letech sedmdesátých (v literatuře třeba Páralovou černou pentalogií), se tu projevuje naplno. Ve Fryově archetypální typologii mluvíme o nižším mimetickém módu, tedy o hrdinovi, který se čtenáři představuje jako bytost, které se nechceme přiblížit, na jehož utrpení se díváme se směsicí soucitu a odporu. Přesně tím je Hrušínského hrdina, který nebojuje s utíkajícím časem (znázorněném v první třetině pregnantně - tikajícími hodinami), ale který si nalhává, že má všechno ještě před sebou a ztrácí tak i to poslední pouto s realitou a s vůlí něco změnit. Nezapomenutelný koncert. (10.01.2011)

Těkavý stín je život, špatný herec, jenž chvíli svou, div prkna nezboří a pak už – kde nic, tu nic. Je to příběh vypravovaný blbcem. Hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz. Je to průšvih, když člověk najednou zjistí, že všechno, co dělá, dělá špatně a nic není tak, jak by mělo. Plzeň nebo Benátky, hraj jak chceš, nic se nezmění. Člověk nemá chtít, nač nestačí. Rudolf Hrušínský i Blanka Bohdanová vytvářejí portréty dvou životních ztroskotanců, kteří marně touží po svobodě a uznání, přirozeným, takřka nenuceným způsobem, že je nelze nevnímat současně a naléhavě zároveň. V předvečer přišedší normalizace jeden z posledních filmů, jehož explikovaná deziluze výborně koresponduje pravděpodobně také s tehdejší atmosférou ve společnosti. Přece jenom je to mizernej jízdní řád. (05.03.2018)

Expozice zachycuje špatného herce, který dodýchává svou poslední životní roli vším, co si kdy myslel, že si osvojil. V odcizeném – již rozvedeném – vztahu s líčící se herečkou, jež tuší kdesi vpředu spíše vidinu než pevninu přímořského zkolébání bezstarostného dolce far niente, napíná slova svého monologu jako tětivu, ale namísto šípů má jen částice. Bezobsažný projev, který jen ojediněle vzbudí u partnerky repliku, odpovídá rukám hmatajícím ve tmě po čemsi známém. Co? Co? Co? Rytmus naslepo rozdávaných bodanců, to je jeho pravý tep, a ten potvrzuje, že je život jinde. A to na jevišti, kde nevalně zaskočí za nemocného kolegu, ale šťastný, že postava v něm ožila, jiskří její energií i mimo scénu a stejně rychle chladne, když zjistí, že možná tento svět, kde může jedině žít, i když špatně, zřejmě ztratí. Drama uzavírá scéna milosrdenství, kdy se druhdy mlčenlivá žena obětuje – namísto, aby odjela na vysněný jih s vysněným mužem, – uléhá vedle toho, kdo nakonec po vteřinách projeveného souladu opět sahá po jehlách svých vyprázdněných slov. (02.02.2024)

Být, či nebýt oblastním hercem podřadných rolí? To je, oč tu běží. Bellevue ukazuje, co se z žoviálních hereckých historek nedozvíme. Že na jednoho herce hýčkaného publikem připadá třeba deset sotva průměrných a nejméně jeden zcela neúspěšný, který je všemi těmi rozevlátými miláčky publika tupen a vysmíván. Že není všechno o "hereckém štěstíčku", jak to někteří afektovaní "kumštýři" rádi říkají a že na míru úspěchu v této profesi má kromě talentu nemalý vliv i charakter, sebevědomí, jistá míra otrlosti a další faktory. Hra se zabývá labilní existencí divadelního outsidera a podíl kolegů na jeho osudu spíš naznačuje v druhém plánu. To je možná škoda, je to zajímavé téma. Nicméně karty jsou rozdány takto: Herec Kraus je jakýmsi doktorem Cvachem jednoho divadla. Vhodný k "držení háků", ale neschopný jemné chirurgie. Ta analogie se opravdu nabízí. Stejně jako Cvach si i Kraus vytrvale namlouvá, že je držen stranou ze závisti nebo obav, že by mohl být nebezpečnou konkurencí. Končí sezóna, jeho rozvedená žena a jen o málo úspěšnější herečka se chystá praštit s tělkou o zem a provdat se za bohatého cizince, Krause čeká další nejistá sezóna a záskok za nemocného kolegu, který bere jako příležitost ukázat, co v něm vězí. A stejně jako Cvach netuší, že jeho velká příležistost je chytrý způsob, jak mu srazit hřebínek konfrontací s tím jeho věčným "kdyby". Rudolf Hrušínský podal přesvědčivě vnitřně zlomeného a navenek hrdého fušera, Blanka Bohdanová je ztělesněním rezignace nad jakoukoli životní perspektivou a Radovan Lukavský hraje opět svou otravnou šarži mravního arbitra, který pořád někomu domlouvá a se všemi to myslí dobře. Ostatní postavy jsou spíš homogenní divadelní fauna. Nejsilnější moment: Hrušínský koketuje s představou, jak by zahrál Hamleta a s důrazem na nesprávná slova a s dikcí plnou zhnusení deklamuje část jeho monologu, o které se domnívá, že vystihuje jeho situaci. "To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, nadustost panstva, útlak násilníků, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh´svůj propouštěcí list si napsat. Třeba šídlem." 80% (08.08.2010)