Před soumrakem

Asi před tejdnem jsem viděl první díl a jak jsem psal v komentáři, že se mi to sice moc nelíbilo, ale mam nějaký nutkání se podívat na pokračování, tak jsem to fakt udělal. Žádný velký překvapení se nekonalo, protože oba filmy jsou si dost podobný. Prostě další nekonečnej rozhovor. Proti prvnímu dílu už hlavní postavy tolik nefilozofujou. Tohle pro změnu vypadá jak přednáška někde na sjezdu progresivních levičáků. Výhoda je v tom, že ty kecy posloucháte jenom 80 minut. Zvláštní je, že na konci mě hned napadlo, že bych se podíval i na ten poslední díl. Buď ty filmy obsahujou nějaký podprahový signály, nebo se u mě projevujou nějaký sklony k sebepoškozování... Hodnotim to stejně jako první díl. (05.03.2014)

Po druhém zhlédnutí zvyšuju. Jako trilogie, ač neplánovaná, je to opravdu komplexní a kompaktní - jsem zvědavý, jestli se podaří navázat za dalších deset let. Dvojka úspěšně nahrazuje romantickou jedničku cyničtější realitou, ale zůstává příjemná a zároveň pravdivá atmosféra. To je největší přednost série - příjemné, ale zároveň přesvědčivé. Nenapadá mě srovnání. (29.07.2013)

Osmdesát minut ne ani tak sledujeme, jako spíš posloucháme dialog dvou dávných přátel (menší pozornost věnována mizanscéně je tou oblastí, ve které Linklater za Rohmerem nejvýrazněji zaostává). Je to konverzace dvou inteligentních lidí, kteří se pěknou řádku let neviděli, tudíž si mají co vyprávět – pravda, na rozdíl od jiných zapomínají mlčet (mlčení při vycházení schodů přitom vydává za tolik slov), ale buďme milostiví a přičtěme to na vrub omezenému rozpočtu, tedy i délce. Jesse a Celine opět čelí času, nově ale mají na co (společného) vzpomínat. Knižním zadaptováním se z jejich vídeňského setkání stalo romantické klišé. První i poslední opravdová láska. Přiblížili se ideál (nebo tak alespoň podle paměti soudí), jehož nedosažitelnost formovala následujících devět let jejich životů. S krátícím se časem do jejich konverzace proniká více hořkosti. Více výčitek a úvah, jak mohlo být všechno jinak. Filmu velmi prospívá, že se oproti Před úsvitem nezdržuje vedlejšími postavami, hrdinové si mají dost co říct sami mezi sebou. Jestliže svižně plynoucí povídání, které mnohé jistě přiměje ke zhodnocení vlastního života, zanechává veskrze příjemný dojem, dokonale nenucené zakončení, uspokojivé pro diváka (který si může domyslet vlastní verzi) a ohleduplné k postavám (kterým je ponecháno právo na tajemství), filmu dodává nadreálných kvalit. Podobný pocit "přesahu" jsem měl z finále Zeleného paprsku. 85% (07.01.2007)

Let me sing you a waltz about this one night stand....Život se někdy odvíjí odlišným směrem než by si naše srdce přálo. Na křižovatce osudu se necháme lehce zmást a místo do leva zahneme do prava. Otázka: „Co kdyby?“ nás pak provází do konce života. Avšak co kdybychom mohli dostat druhou šanci? Uměli by jsme jí využít? Když už se zdá, že na filmovém poli nedokáže diváka nic překvapit objeví se takovýto příklad čiré filmařiny, která prozáří i ten nejšedivější den lidského bytí. Občas každý potřebujeme obejmout, abychom se nerozletěly na miliony prázdných molekul z nichž se skládá náš život. Můžeme jim říkat třeba vzpomínky. Do jaké míry však dokáže změnit život jedno letmé a náhodné setkání ve vlaku? Nezapomenutelný filmový dialog a těžko popsatelný filmový zážitek. 10/10 (25.09.2008)

V podstatě úplně stejně emocionální nášup plný důvěrně známých dialogů, jako jednička. Je opravdu až pozoruhodné, jak Linklater umí dokonale opisovat všechny životně známé peripetie a ještě do všeho to narvat do bezchybně natočeného real-time snímku. Shlédnutí ihned po prvním díle výtečný zážitek ještě o několik tříd umocňuje. (24.07.2013)