Noc rozhodnutí

"Pane prezidente, váš podpis znamená konečné řešení české otázky. Chci říct, definitivní mír." Záměr rehabilitovat pověst Emila Háchy, na kterého český národ delegoval své nečisté svědomí a nehezky mu po válce přezdíval "Hácha - Hitlerův brácha" je sympatický a svádí k nadhodnocování. A ožehavé téma podpisu německých požadavků zase k siláckým soudům a svérázným výkladům historie. Tomu bych se rád vyhnul. Jde o běžnou, statickou televizní hru a řekl bych, že není ani tak mimořádně napsaná jako zahraná. Promluvy postav jsou často podivně šroubované a proklamativní, abychom kromě právě probíhající situace byli srozuměni s předchozím vývojem a měli na paměti budoucí důsledky. Takže nemocný prezident Hácha, který sotva dýchá, například požádá lékaře o vodu, ale než se napije, vysouká ze sebe toto: "Jak se to stalo, že tady sedíme v pasti? Protože jsem včera v pět hodin nastoupil do vlaku; nemohl jsem nenastoupit, právě tak jsem nemohl říci ne, když mne v pomnichovském marasmu vytáhli z mé knihovny na Hrad. Celý můj život se skládal z nevyhnutelností, protože jsem ctil povinnost. Teď stojím před neúprosnou nevyhnutelností a ustoupit není kam." Teprve pak se konečně napije. ;-) Zkuste si to cvičně říct a pokloníte se Rudolfovi Hrušínskému, který i takto šroubovanou repliku podal uvěřitelně, civilně, jako by ho právě napadala. Jeho Hácha ještě není zcela zlomený nemohoucí stařík, jak ho často prezentují jeho příliš horliví zastánci a přeskakují tak několik protektorátních roků, které ho takto semlely. I hra si neustálým zdůrazňováním jeho nemohoucnosti vytváří jakési alibi. Podle mě zbytečně. Hrušínský, sám tehdy vážně nemocný a viditelně pohublý, šetří každým pohybem, krokem, gestem. Vidíme tedy, že Hácha není ve fyzické kondici. Ale myslí mu to výborně. Je v situaci, do níž se nikdy nechtěl dostat, ale když už v ní je, hledá co nejméně bolestivé řešení, jak ji uchopit. Vedlejší postavy jaksi zhuštěně reprezentují možné pohledy na věc, které Hácha musí před svým rozhodnutím zvažovat. Josef Abrhám představuje čapkovskéhoo lékaře-idealistu a nabádá prezidenta k vzdorovitému gestu s vírou, že zburcuje další mocné muže tohoto světa. Ministr František Němec je naopak pragmatik, ví, že na gesta je pozdě, chlácholí sebe i Háchu bagatelizací Hitlerových spádů a připravuje půdu pro vyjednávání s německým tajemníkem. Toho hraje Luděk Munzar, jako by spojil v jednu postavu obvyklý model hodného a zlého policajta. Od dobráckých slibů harmonického soužití Čechů s Němci po výhružky a vydírání zničením Prahy. Čtyřlístek našeptavačů doplňuje sluha Soběslav Sejk, symbolizující "prostý lid". Přesně ten typ "malého českého člověka", o kterém se někdy říká, že je "pracovitý, ale svině". Je to dobře vymyšleno, absence Hitlera IMHO není žádná historická bota, jak tu dvakrát zaznělo, ale výsledek správné úvahy, že Hitler by na sebe strhával nepatřičnou pozornost. Vynechal bych snad jen prostřihy do německých velitelských štábů, do komorního ladění hry nezapadají. 80% (25.08.2010)

"A co by jste dělal vy na mém místě?" Hácha věděl, že ať podepíše nebo ne, přijde peklo a mám za to, že od samotného začátku jednání mu bylo jasné, že podepsat musí, protože po Mnichovské dohodě jsme neměli šanci se ubránit a spolehnout se na spojence jsme se také nemohli. Jen si nechtěl připusti, že neexistuje jiná možnost. Hácha tak na sebe vzal kříž, který mu postavili Francouzi, Angličané a vlastně i Beneš a nesl si ho až do hořkého konce, kdy byl neprávem obviněn z kolaborace, ačkoliv, narozdíl od mnoha exilových politiků, se snažil i přes omezené možnosti pomáhat lidem jak jen mohl. Samotná inscenace je důstojným rozloučením Rudolfa Hrušínského, který mistrně (jak jinak) ztvárnil přetěžké dilema nemocného prezidenta, snažícího se najít cestu z bezvýchodné situace. Zdatně mu sekundovali František Němec jako proněmecky orientovaný ministr Chvalkovský či Luděk Munzar v roli státního ministra Meissnera. Inscenaci tu je občas vyčtena historická nepřesnost, protože jednání se účastnili Hitler, Göring i Ribbentrop, ale ve formátu, jaký byl zvolen, mi přišlo shrnutí všech přítomných Němců do jedné postavy jako vhodné a zároveň se tak tvůrci vyhnuli věčnému problému, koho do role Hitlera. Navíc je známo, že Hitler se během jednání choval hystericky a ani přemíra křiku by v relativně klidném zpracování nepůsobila dobře. 90% (18.07.2015)

Háchovo postavení se často srovnává s Benešovým, ale Hácha v ruce nedržel vůbec žádné trumfy. Němci chtěli jen jeho podpis , aby okupace byla právně krytá. Nikdo válku nechtěl, nikdo by se nás stejně nezastal. Bojovat se nedalo, nebylo se jak a čím bránit. Po Mnichově bylo už vše ztraceno. Ovšem to neubírá na lidském rozměru dramatu, rozhodnutí člověka dobrovolně vydat svůj národ do rukou katanů. Hácha, který se na žádost Beneše obětoval do funkce prezidenta doufal, že ho tato volba nikdy nepotká. Nezůstal ušetřen ani té volby, ani poválečného nařčení z kolaborantství. Naštěstí už ho nestihli lynčovat jako Svitáka na dlažbě pražských ulic. 90% (21.07.2012)

Minimalistická inscenace založená na chytrých dialozích ve mě doznívá ještě dlouho po zhlédnutí. Noc rozhodnutí zachycuje všechna pro i proti Háchovu rozhodnutí podepsat. Hrušínský jezdil na natáčení z nemocnice a byl na tom zřejmě stejně jako Hácha tehdy, fyzicky nic moc, ale mentálně skvěle. Mnoho z nás lituje, že nás pan Hrušínský navždy opustil, ale co více nám a především jemu přát, než že se rozloučil právě takovouhle rolí. (09.01.2013)

Jedno z nejtěžších rozhodnutích v historii naší republiky. Háchův podpis rozhodl o osudech Čech a Moravy v době Protektorátu. Kolaborace a odevzdání českých zemí do rukou Německa nebo záchrana před útokem Hitlera na Prahu? Rudolf Hrušínský ve své velké poslední filmové roli dodal Háchovu charakteru tragickou osudovost a lidskost v této tíživé napjaté situaci a líčí ho jako starého a nemocného muže, který musí jednat o další existenci českého národa. Smutný a depresivní osud....Luděk Munzar v roli německého ministra Meissnera opět excelentní, nácky zahrál vždycky s ukrutnou přesvědčivostí. Noc rozhodnutí v režii Pavla Háši je historickým přepisem noci ze 14. na 15. března 1939 na filmové plátno, mezi jejíž děj se v retrospektivách prolínají skutečné dobové záběry. Převelice těžká doba.... (15.03.2020)