Režie:
Július PántikKamera:
Laco KrausHudba:
Jaroslav FilipHrají:
Emília Vášáryová, Milan Lasica, Milan Kňažko, Štefan Kvietik, Dušan Jamrich, Nataša Gräffingerová-Kulíšková, Eva Krížiková, Marián Labuda st., František Zvarík, Oldo Hlaváček, Július Satinský (více)Obsahy(1)
Príbeh vtipnej vdovy, ktorá si vyberá medzi štyrmi mužmi rozličných národností. Používa svoj ženský dôvtip i pôvab, úskoky aj zábavu. Volí medzi Angličanom, Španielom, Francúzom a Talianom, no napokon sa rozhodne pre svojho rodáka. (oficiální text distributora)
Recenze (5)
Vtipná televizní inscenace Goldoniho komedie (v češtině známé zejména jako Benátská vdovička). Nepřekonatelný je ovšem záznam z Městských divadel pražských někdy z konce padesátých let, s Irenou Kačírkovou a Václavem Voskou. ()
Stretla sa vyberaná spoločnosť pánov urodzeného pôvodu, Angličan, Talian, Francúz a Španiel, aby zabojovali o krásnu paniu Emíliu. Každý chápe lásku a vernosť svojím spôsobom a preto musia podstúpiť skúšku od prefíkanej vdovy. Výborné obsadenie dokázalo prekryť nedostatky inscenácie, ktorá bola čisto v divadelnej podobe. Do očí dosť bil experiment v podobe scény za nula peňazí, keď sa honosné reči a kostýmy predvádzali na scéne v podobe chodby medzi záchodmi kultúrneho domu. No dalo sa to prekusnúť a dojem to pokazilo iba mierne, a naopak, potešili nápadité titulky. –––– Mladé ženy starých mužov sa musia veľmi rýchlo postarať, aby im mal kto utrieť slzy. –––– Toľko pôvabu. A ako príjemne rozpráva a bez zbytočných rečí. ()
Kvalitní herecké výkony dávají zapomenout na dekoraci typu "z nouze ctnost". Poctivý přepis klasické komedie, který má občas problémy s tempem a spíše než italsky rozverně působí akademicky. ()
Výborná hra, výborní herci - a přesto je výsledek mdlý, nemá to italského ducha, chybí spontánnost a švih. ()
Herecký koncert kvarteta nápadníků Lasica (Angličan) - Kňažko (Francouz) - Španěl (Kvietik) - Ital (Jamrich) pod taktovkou benátské vdovičky Emílie Vášáryové. Skvěle přihrávají i Oldo Hlaváček (dvojitý sluha Francouze a Španěla) a Julius Satinský (jeho pohledy, výraz a repliky typu "Yes, sir" mě pravidelně dostávaly do kolen). Scénický papundekl tentokrát dosahoval bizarních výšin - paravany a prosté kostky na sezení možná fungovaly v černobílé produkci ČT šedesátých let, v barvě (navíc celkové ladění do vybledlé béžové) při kvalitativní úrovni snímacího materiálu počátku osmdesátých let ale přináši (také v kontrastu s historickými kostýmy) zážitek evokující exkurz někam do tehdejších maskéren bratislavské televize. ()