Pod kůží

Ako aperitív je toto dielko solídny chlast, no ako hlavné jedlo to diváka, slintajúceho po kvalitných hororoch, nezasýti. Podľa môjho úplne skromného názoru (ďalej len „p.m.ú.s.n.“) vadí nielen dosť svojský zostrih (teda potvoru(y) som si nevychutnal), ale hlavne to, že sa film berie príliš vážne. P.m.ú.s.n. tu chýba určitý nadhľad, či dokonca humor, ako to predviedla Krvavá hostina. Trocha hlášok by rozhodne neuškodilo, hlavne zo strany neuvedeného Deniss Farella. Ak to ohodnotím na 3:10 či 3:15, nebudem ďaleko od pravdy. (13.12.2008)

Mladý zamilovaný páreček („mistři světa“ ve stavění stanů a ON navíc „tak trochu“ filosof přes stromy) si vyráží užít do přírody trochu těch nevinných radovánek (pro ty, co doposud nepronikli do mých „jinotajů“ – zapíchat si) a jelikož nejsou schopni (si) postavit ani stan, nejprve je (zcela po zásluze) na cestě do motelu přepadne uprchlý trestanec se svojí sjetou (pardon, dva dny abstinující) přítelkyní mířící spolu do Mexika, aby se jim posléze (téměř) dostalo i to, kvůli čemu přijeli. (O)píchání. Problémem však je, že nikoliv „společného láskyplného“, nýbrž od ježury (dikobrazu?) z vesmíru resp. následně (na benzínce) od „Adamsovic pana ručičky“, co mj. rád (lidské) teplo. Splinter je další z dlouhé řady fantasmagorií (T. Wilkins musel mít skutečně (během natáčení) permanentně "pod kůží") a já se definitivně ujistil, že na příští dovolenou si přibalím i kameru, samozřejmě bez stabilizátoru. Je to přece tak jednoduché.... Někdy mě skutečně až zaráží, jak malé nároky (v daném žánru) někteří (z vás) mají. Nízkorozpočťáky typu Splinter jsou samozřejmě omezeny rozpočtem a tak musí (pokud chtějí diváka něčím zaujmout popř. strhnout) vsadit na jiné atributy než je vizuální (triková) stránka. Buď na budování postupné (paranoidní) atmosféry a následné její gradaci, či to vzít z opačné stránky, vsadit na odlehčenější (černo)humornou notu popř. to rovnou pojmout jako parodii. Splinter (až na pár=2 světlejších momentů) nic podobného nenabízí a tak (po zásluze) aspiruje na (nicneřešící) titul: naprosto zbytečný snímek. p.s. korunu tomu všemu nasazuje netradiční amputace ruky, v jejímž světle se snímek D. Boyela 127 hours jeví jako „mnoho povyku pro nic“ a skutečný A. Ralston jako velký „bolestín a cimprlik“. (05.06.2012)

No mně osobně to monstrum moc povedený nepřišlo. Bodlinky a jejich projevy byly docela příjemný na sledování, ale jako samotný to nebylo moc děsivý a hlavně ani moc ukázaný. Bohužel mi to stvoření přišlo lehce impotentní, vzhledem k tomu, co se mu povedlo za celou tu dobu udělat v porovnání s tím, co jsme viděli, že umí. Půlku filmu jsou v bezpečí díky dveřím a výloze, kterou se ani nesnaží nějak barikádovat a dveře (jak je několikrát ukázaný) zamykají jen podle nálady nejspíš a bohužel jim to proti tomuto nepříteli stačí. Nebudu už moc víc konkretizovat, abych zbytečně neprozrazoval . . . Velký plus byli herci, kteří mi sedli všichni. (14.10.2013)

Místy zmateně sestříhané béčko s originálním killerem, jenž vás nechá nejdřív pěkně vycukat a pak vás schlamstne. Zevnitř. Na stroboskopický střih jsem si už dávno zvykl, takže mi nedělal žádné problémy. Neříkám, že ho mám rád, ale už se v tom orientuju líp než dřív. Stačí vědět, čeho si všímat. Škoda, že Splinter dostává grády až někdy kolem 50. minuty. Do té doby je to spíš atmosférická záležitost plná keců ekomacgyvera. Ale poslední půlhodina má slušný grády a za to je ta hvězda navíc. (13.08.2010)

Splinter je překvapivě koukatelný a dokonce značně napínavý horůrek, který těží především z nepředvídatelnosti scénáře a originální parazitní příšerky. I když počátečních a konečných 20 minut je vesměs utrpení, kde mozková aktivita klesá k nule, kameram opakovaně hatí možnost cokoli zahlédnout epileptickými záchvaty a nafta hoří popřípadě vybuchuje pouze tehdy, hodíli se to hlavním postavám. (24.02.2012)