Naboso

Barfuss Frau – německé synonymum pro Rain Mana. Místo autistického Hoffmana naivní bosonohá dívka, která, když něco vyhraje, nejprve se raduje a až poté ptá, co vlastně vyhrála. Místo zasmušilého Cruise zde postupně vyměkává neméně seriózní Til Schweiger, který nedokáže nesmělému šarmu oné slečny vzdorovat příliš dlouho. Otázkou je, jak dlouho dokáže nasládlé story plné patosu vzdorovat divák. Je těžké jí odolat. Je snadné zjistit, že pod líbivým povrchem se nic moc neskrývá. Mnoho krásných obrázků, které přinejmenším na několik minut uvíznou v paměti, dva herci, kteří si postupně získají sympatie a ohromné množství poslouchatelné muziky. Tou si Schweiger režisér vypomáhá, když už Schweiger scenárista ani Schweiger herec neví, co si počít. K čemu dochází poměrně často. Když chce vyjádřit kontrastnost povahy Leily a Nicka, vyjádři ji hudbou. Když chce, aby byla scéna opravdu dojemná, bez ostychu na nás vyrukuje s neodolatelným Hallelujah Jeffa Buckleye atd. Není snadné podobný film zavrhnout, ale není právě snaha o naprosté vyeliminování tohoto pocitu důvodem k němu? Til Schweiger se projevil jako velice schopný režisér – epigon (z německých filmů jmenujme alespoň Princeznu a bojovníka a Klepání na nebeskou bránu). Mnoho vlastního nepřináší, je to nutně důvod jeho debut odsoudit? Vsadil na jistotu a natočil dojemný příběh o dvou lidech, v jejichž životech hraje důležitou roli vztah k matce, k jeho „podbarvení“ si vybral pravděpodobně svou oblíbenou hudbu, velice pěknou a silné emoce vzbuzující. Ke konci mu sice znatelně ubývá síly a nápadů a být celý film o půl hodiny kratší, prospěje mu to, síla vlny pozitivní energie, jež mě zcela převálcovala v samém závěru, však byla neobyčejná. Na debutanta více než neobyčejná. 70% Zajímavé komentáře: Visáč, MilesTeg, hudy78 (28.06.2007)

Tenhle film mě dostal. Neobvykle romantická komedie s překrásným hereckým výkonem Johanny Wokalek. Její Leila byla zranitelná a nevinná malá holčička objevující poprvé opravdový svět, zakletá v těle devatenáctileté dívky. Někdo tu zmínil, že chemie mezi ní a Til Schweigerem nefungovala – s tím nemůžu ani trochu souhlasit. Leilino vyznání lásky k Nickovi na konci filmu se u mě zařadilo do mého žebříčku nejromantičtějších filmových momentů...“Tančili jsme. Koupili jsme si spolu lístky na autobus. Jedli jsme zmrzlinu. Spali jsme ve stejné posteli. Koukali jsme na měsíc. A slyšela jsem tlukot jeho srdce...“ (20.10.2008)

Dojímavá historka, jejíž prvoplánovitosti se celou dobu zuby nehty bráníte, aby vás stejně pohltila plnými doušky a zanechala ve vás na pár dní něco, co přesně ilustruje, jak silným médiem dokáže film občas být. Schweiger pokulhává jako režisér, ale to, co chce říct, stejně nakonec s úspěchem řekne. A i přes ten nucený dovětek "po osmi měsících" se mu to podaří barvitě, stylově a po emocionální stránce velmi silně. 70% (28.04.2006)

Nemecke filmy mam opravdu rad (pokud pomineme zbesilosti jako Kobra 11 a podobne). A jestli ma nejaky stat opravdu originalni scenaristy tak potom tenhle stat. Teto film nevvybocuje z rady proste vyborna komedie s napadem. Til Schweiger na me zapusobil jako herec i jako reziser pro me je tohle opravdu vytecna podivana na zanr romanticke komedie 90% (27.07.2008)

Til Schweiger pečlivě okoukal režijní styl při natáčení Klepání na nebeskou bránu, půjčil si pár obrazových filtrů od Jeana-Pierra Jeuneta, náhodně postahoval pár romantických songů a pustil se do natáčení vlastního kusu a překvapivě to je až na pár plytkých prvoplánových vtipů docela zábava. Na dvě zábavné večerní hodiny po náročném dni lze jen doporučit. (31.10.2010)