Posedlost

Co k tomuto filmu napsat. Popravdě jsem ho úplně nepochopil a celá řada scén je jedno velké WTF. Ale ta atmosféra, ta náročnost celé dění sledovat je něco co dokáže neuvěřitelně znepokojit a film diváka vyčerpává takovým způsobem, že až lituje, že se na něj dívá. A to paradoxně považuji za velké plus.Je to jeden z těch filmů, na které se nezapomíná a po shlédnutí doporučuji spálit daný nosič a pustit si nějakou romantiku na Hallmarku, jinak hrozí duševní porucha. (19.11.2017)

Sú len tri typy ľudí po zhliadnutí tohto – neutrálne reagujúci / tí, ktorých tento pohľad vydesí / tí, ktorým sa z nohavíc urobí stan. --- Hviezdy patria magnetizujúcemu výkonu Isabelle Adjani, kameramanovi Nuyttenovi a vízii & remeslu režiséra Żuławskiho. --- Afekt nemôžem cítiť ani na pár sekúnd, takže týchto 120 minút bolo pre mňa absolútne, vrcholné peklo. A o tom, že tu J.F.B. so svojimi filmovými odporúčaniami vytvára komplexné konšpirácie voči mojej osobe, aby mi zničil život ich pozeraním, sa nemusíme ani baviť. Treba si na neho dávať pozor, bastarda malého. Podobný pozor ako na pohraničiarov z NDR, ktorí ti binokulármi spoza berlínskeho múru po nociach očumujú celkom vydarené prsia tvojej ženy. (30.08.2021)

„Řeže nás na kusy, Marku!“ – „Možná jsi jen přišel nevhod.“ Hlavní myšlenku tohoto vpravdě ujetého filmu bych shrnul jednou (myslím velmi výstižnou) větou: „Marku, berete si zde přítomnou Annu za právoplatnou manželku a budete ji ctít a chránit, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“ Zpočátku to vypadá na docela obyčejnou sondu do partnerské krize 2 dosti emočně nevyrovnaných (rozuměj vyšinutých) manželů. Jenže postavy se postupně chovají čím dál bláznivěji, míra jejich „pošahanosti“ graduje, chvílemi je to skoro na hranici snesitelnosti. To díky tomu, že herectví v tomto filmu je maximálně přehnané, uřvané, afektované, rozmáchlé (místy se zde docela dobře definuje pojem „přehrávání“). Herecké výkony korunuje scéna v podchodu, kde se Isabelle Adjani opravdu vyřádila, a na to několikaminutové ječení, trhání sebou a házení šíleného výrazu na všechny strany, divák jen zírá, neschopen skoro ničeho jiného než nejistého smíchu (i když jak tady tak čtu, pro někoho je to skoro vrchol herectví, ehm). Ne že by to však bylo jen o její Anně (a učitelce Helen…wtf?!), Mark, Margit, Heinrich a jeho matka, oba detektivové (zvláště pan Nenápadný)…všechny ty postavy jsou silně jeté, jediným alespoň trochu normálním jedincem je syn Bob (který se začne chovat divně, zřejmě už „pod vlivem“, až ke konci). A mužští zástupci se zde snad všichni zvláštním způsobem ošahávají (taky jsem nepobíral). Stejně mimoňské jsou i dialogy, které film vyplňují, viz třeba scéna: „Co děláš?“ – „Třídím věci na vyprání.“ (a následně Anna strčí oblečení do ledničky). Jenže mimo je zkrátka celá Posedlost, která se proměňuje na čím dál větší anarchii a psycho jízdu. Horor to není ani omylem (nejvíce „děsivé“ scény jsem rozpačitě prosmál), leda, že by šlo o žánrovou parodii, ale na ni mi to všechno přijde zase moc nechtěné. Tak či tak, doopravdy si užít tuhle bláznivou hříčku zřejmě může (i když to tak úplně podle zdejšího hodnocení nevypadá) spíš jen určitá část divácké obce (která nemá místy zoufalou potřebu naběhnout na scénu a všechny ty „mentály“ pokropit plamenometem…moje maličkost). Filmu neupírám originalitu (nechybí tu dokonce ani trocha filozofie), ale zase za jakou cenu, že? Posedlost hodnotím průměrem a sice nechci pana režiséra po 2 filmech zcela zavrhovat, ale zřejmě to tak úplně nebude moje krevní skupina. „Jsem ve válce proti ženám. Nemyslí dopředu. Není na ně spolehnutí, nedá se jim věřit. Jsou nebezpečné.“ – „Jediné, co máme všechny společné, je menstruace.“ (29.03.2015)

Máte-li rádi jen jednoduché a přímočaré příběhy, tenhle film rozhodně není pro vás. Naopak chcete-li se ponořit do víru chaotického šílenství a vidět šílený film se šílenými herci od šíleného režiséra, jste tady správně. Šílený Heinrich, všemilující zenový narkoman libující si v rozhalených košilích, je hodně šílená postava, šílený Sam Neill jakbysmet, ovšem to, co předvádí šílená Isabelle Adjani ve své dvojroli (tedy v té první), je šílené příliš i na mě, chvílemi mi bylo skoro stydno se na její hysterické šílení dívat (třeba šílená scéna v podchodu metra). Mně osobně se víc líbí tiché, klidné, introvertní šílenství, jaké předvedla třeba Catherine Deneuve v Polańského Repulsion, ale každopádně jsem vděčný za každý šílený film, tedy i za tenhle a doufám, že některé jeho scény z hlavy jen tak nevymažu. Schizofrenní rozpolcenost postav vhodně dokreslují zajímavé záběry z ulic schizofrenně rozpolceného Berlína. (20.01.2015)

Napriek pracovným úspechom, Markovo manželstvo leží v troskách. Správanie jeho ženy sa stáva čoraz nepredvídateľnejšie. Jedného dňa po príchode domov, nachádza byt prázdny. Po niekoľkých hodinách zazvoní telefón, v ktorom mu manželka oznamuje, že má niekoho iného a chce ho opustiť. Je ale všetko skutočne tak, ako sa na prvý pohľad zdá? Čo je skutočnou príčinou manželkinho psychicky labilného správania? Tak som sa konečne odhodlal. Psychologická dráma s prvkami hororu zobrazujúca krízu manželstva či milostného trojuholníka. Herecké výkony boli skutočne nadštandardné. "Possession" ma však spočiatku veľmi nebavil. Nie, že by bol nudným, ale partnerských hádok mám v práci denno denne až až, a už ma to tak nebere. Následná "čudnota" ktorá v druhej polovici snímku postupne vyplavuje na povrch + rozuzlenie síce zaujali, ale mimoriadne nadšenie, ako podaktorí užívatelia, nezdieľam. Film ma nepohltil tak, ako som očakával, ako by mal. Každopádne, som rád, že som ho videl a neľutujem jeho odsledovanie. V 80 rokoch to musel byť pre diváka šok. Inak musím dodať, že Isabelle Adjani bola (a hádam ešte aj je) neskutočne krásna žena - 65%. (23.06.2014)