Posedlost

No teda těpic=Tohle je ale hodně těžká vysoká škola....Je evidentní, že vše od herců přes kameru až třeba ke střihu má naprosto pod kontrolou pan od režie a z jeho umělecké vize se nic neuhnulo ani o píď.....Herci předvádí extrémní(!) herectví, které záměrně působí jako z jiného světa a za které zaslouží minimálně smeknout klobouk...Flipnic to přirovnal ke Cronenbergovi a nutno říct, že to není vůbec scestné..ono to na diváka opravdu útočí pomocí čudlíků a kontrolek schovaných někde v hlubinách podvědomí-tak jak to známe právě od Cronenberga......Nebudu předstírat, že jsem všechno pochopil, odhalil symboliku a že dokážu jasně vysvětlit co tím chtěl umělec říci= nepochopil,neodhalil,neumím =Ale něco skrytého v mé hlavě celou dobu souhlasně přikyvovalo, spokojeně mručelo a na konci to zatleskalo... (10.03.2011)

Jeden z těch opravdu hnusně krásných filmů. Film o lásce, nenávisti, závislosti, zlobě, posedlosti, rozpolcení, šílenství a smrti. Rozdvojení, rozpolcení osobnosti, kdy jedna část představuje víru a druhá šanci. Jedna je Světlem a druhá Temnotou. Temnota je silnější. Destrukce postihuje naprosto vše. Duše, těla, věci, byt, dům... Vpodstatě žádná z postav není zcela normální. Film se postupně stále víc a víc propadá do nihilsmu, postavy upadají střídavě do latergie a amoku. Brutální scéna záchvatu, který postihne Annu v chodbách metra, je téměř nekončící...v závěru dojde i na očekávanou krev... Vraždění je surové stejně jako sebepoškozování. Anna propadá monstru, které sama pomáhá vytvořit. Temná hudba přechází do skřípavých zvuků a kamera neuhne - krev stříká, postavy se svíjejí a vše spěje ke zkáze. Vynikající herecké výkony obou představitelů napomáhají k vytvoření strhujícího příběhu o rozpadající se rodině. I.Adjaniová získala za roli Césara, kromě dalších cen byl oceněn i režisér (např. Cena kritiků na MFF São Paulo). Monstrum měl na starosti specialista přes speciální efekty Carlo Rambaldi (Vetřelec, E.T.mimozemšťan aj.). (20.03.2014)

Skôr než o horor ide o nervovoparalytickú sondu do hlbín jedného odumierajúceho manželského vzťahu. A hoci sa režisér nevyhýba ani hororovým rekvizitám (slizké monštrum, s ktorým protagonistka zdieľa ruiny bytu, vrátane manželskej postele), slúžia mu skôr ako metafora, než žánrová ingrediencia. Považujem sa za dosť otrlého diváka, ale Zulawského film ma chvíľami naťahoval na škripec s väčšou intenzitou, než s akou Leatherface štartuje pílu po zaklopaní neohlásenej návštevy. Zmar, bezútešnosť a koncentrovaná vyšinutosť prýšti z každej sekvencie filmu a ak veríte známej Nietzscheho sentencii („ak človek nazrie do priepasti, aj priepasť nazrie doňho) potom verte tomu, že Possession sa vám zavŕta do duše ako červotoč. Keď som videl nádhernú Isabellu Adjani v Herzogovom Nosferatovi, bol som presvedčený, že už nikdy neuvidím čitateľnejšie stopy šialenstva v ženských očiach, ale v Possession svoj vlastný svetový rekord niekoľkonásobne prekonala. Uff, toto je poriadne hustá šálka kávy. Keby som bol citlivka, tak si to pri záverečných titulkoch nechám prejsť hlavou ako Kurt Cobain. (09.05.2006)

Tohle je přesně ten případ, kdy si u závěrečných titulků říkám "Do prčic, jak tohle ohodnotím?" Mám jasno ohledně slabin - tento film strašně trpí hlavně tím, že byl natočen v pošahaných 80tých letech, což do jisté míry ospravedlňuje toporné Neillovo herectví (dost možná nejděsivější úkaz tohoto snímku), celkovou teatrálnost ztvárnění všech postav a mizerné masky. Za tohle bych dal s klidným svědomím dvě hvězdičky. Zulawski ale exceluje v jiných disciplínách - v těch prokletých 80tkách, kdy většina evropských filmů vypadala jako televizní inscenace, nám Ondra servíruje klouzavé pohyby kamery, atmosférickou práci se světlem a místy vysloveně krásnou kompozici záběrů. Isabelle Adjani, která se většinu filmu chová jako ztělesněný model PMS, předvede několik záchvatů, které by měly vejít do dějin horroru (viz. naprosto strhující scéna v metru). Ale co už, prostě se na to podívejte. Když si to srovnám a vzpomenu si na posledních 10 letošních horrorů, které jsem viděl, tak se mi chce brečet. (30.09.2009)

V prvních minutách jsem odtušila, že se pojede stejná šarže jako Hanekeův Utajený. Naivní příměr, protože Utajený je proti Possession mateří kašičkou a to mi i při jeho sledování hrály útroby škatulata. Rozepisovat se není třeba, Nick Tow mi mluví z duše. Bizarní metafora rozkladu "takové normální rodinky" možná nepřehází životní priority, něco však určitě ano. (24.07.2007)