Noriko no šokutaku
Noriko's Dinner Table
Režie:
Šion SonoScénář:
Šion SonoKamera:
Sóhei TanikawaHrají:
Kazue Fukiiši, Cugumi, Juriko Jošitaka, Ken Micuiši, Naoko Watanabe, Maki Mizui, Tamae Andó, Sanae Mijata, Akari Ozawa, Usamaru Furuja, Tóru Tezuka (více)Obsahy(1)
Rodinný portrét ze současného Japonska o generační vzpouře jinak poslušných dcer. Od filmů Nagisy Ošimy stále někde v japonském suterénu dříme silný generační nesoulad, který je hybatelem děje i v Sonově filmu, žánrově kolísajícím mezi psychothrillerem a filmy o dospívání. Sestry Noriko a Juka sdílejí na pokraji dospělosti nechuť ke svému otci, k jeho rituálům a hodnotám. Před lákadly sekty je nezachrání ani jejich laskavá matka. Nejdříve odejde z rodného domu v provincii starší Noriko, která se přes e-mailové chaty seznámila s dívkou Kumiko, za níž jednoho dne odjede do Tokia. Mladší Juka ji za několik měsíců následuje. Vedle Kumiko se jejich život naprosto promění mají nová jména, nový život a nejsou v tom samy. Jejich otec se rozhodne získat své dcery zpět, ale setkává se s hradbou spiklenectví, již je těžké překonat. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
Black tangerine. Season Challenge Tour2015 ()
Pár velmi silných okamžiků, ale místy přece jen lehce zdlouhavé. Nicméně i ty lehce zdlouhavé pasáže (a možná se mi zdály zdlouhavé jen proto, že jsem je hned nepochopila) stály za to velkolepé finále, ve kterém všechny kousky skládačky do sebe dokonale zapadly. Sonovy pohledy na život mě dostávají do slepé uličky. ()
Bravurní dílo od Sona, i když jsem měl v průběhu sledování určité výhrady, jako značně amatérská kamera, která mě po hodině sledování začala neskutečně iritovat, protože některé scény to degradovalo o několik tříd dolů. Mé pocity bych rozdělil na 3 části, protože zhruba hodinu a půl jsem balancoval nad tím, jestli je tohle fakt tak dobrý či ne moc dobrý snímek. První hodina byla koukatelná, zvykal jsem si na kameru a hodně monologů. Pak jsem asi půl hodiny bojoval s tím, že tohle není moc dobrá záležitost právě díky technickému zpracování, docela mě to štvalo, protože jsem si pro sebe říkal, že tohle není prostě špatný film, mé myšlenky a naštvání přerušilo více jak hodinové finále, alespoň pro mě. Protože ta více jak hodinová závěrečná stopáž mě totálně odrovnala tím, co se dělo na scéně, že jsem přestal řešit předešlé kraviny. Pak, až začaly závěrečné titulky, jsem mohl dát za pravdu všem těm, co to tady velmi vynáší k nejvyššímu hodnocení. Perfektní snímek, perfektní, odpustím i to, že jsem měl určité problémy při sledování první půle. ()
Dokumentární kamerou nasnímaná a rafinovaně vystavěná úvaha o mezigeneračních bariérách (rodina), touze po nezávislosti a samostatnosti (dospívající), neschopnosti překonat zajeté rituály (dospělí) a hlavně o hledání své role ve světě a životě (všichni). Nekompromisní vhled do duše a pocitů teenagerů a rodičů (zprostředkovaný přes neutichající vnitřní komentáře) se sice ke konci klasicky po japonsku zvrhne do expresivní emocionální očisty, kde se navíc mísí skutečnost s představami a alegoriemi, ale působivosti a naléhavosti dosahuje úžasné. Propojení s předchozím režisérovým filmem Suicide Circle dodává snímku větší hloubku, ale není podstatnou složkou vyprávění, o Klubu sebevrahů se jenom mluví a ve výsledku jde o slepou uličku. ()
Po první kapitole Norikó: Zatím viděna část s tím, že jsem podle hodnocení čekal, že to rozšíří a povysvětlí příběh Klubu Sebevrahů, co mě ale zatím překvapilo, jak kvalita kamery, osvícení a všeho dost klesla. Zatímco KS vypadal jako natočený na film s kamerovými jízdami, tajuplným osvětlením, Večeře u Norikó zatím vypadá jako studentský film natočený na foťák od Canonu. Navíc obrazově dost nekonzistentní - kdy někdy je osvětlení jasně ateliérové a televizní, jindy žádné. Neustále se střídá mezi kamerou pouze na stativu a kamerou se kterou kameraman chodí v ruce div mu nespadne. Některé nepochopitelně přesvícené záběry a jiné naprosto rozostřené (což by se snad u profesionálního filmu nemělo stávat). Nadmíra voiceoverů taky moc nepomáhá (ale kdyby se ty voiceovery dali pryč nikdo vůbec nepochopí o co ve filmu jde). Víc mi to připomíná Sionův Forest of Love (délkou a rozkapitolováním), který jsem z duše nesnášel narozdíl od Klubu Sebevrahů. Navíc když se už ukážou původní záběry sebevraždy z KS (bizarně komické, mrazivé), tak naprosto tónově nesedí ke zbytku filmu. Po druhé kapitole Yuko: Stále názor na film stejný. Moc přehrávání, moc voiceoveru. A vážně netuším zdali vizuální kvalita filmu je kvůli tomu, že exituje pouze DVD verze a nebo kvůli tomu, že to vypadá špatně už od začátku. Sion se evidentně snaží o něco jiného než u SK. U SK mi celkem bylo jedno, že Sion nevysvětlil, proč ti členové kultu páchají sebevraždy (byl to hlavně příběh vyšetřovatelů). Trochu jsem se bál, že to Sion bere jako "divnej trend, který je pro mladé cool", což se ukazuje, že asi myslí. Existuje lepší verze těchto filmů: jde o jednu z epizod Paranoia Agent, která řeší právě skupinové sebevraždy přes internet. DOKOUKÁNO: Klub sebevrahů to zase nijak nerozšířilo, kromě pár vět v restauraci, která je mimo jiné naprosto samá jako v Lese Lásky. Posledních 40 minut mělo dobrý nápad s hraním "samy sebe", ale na to aby to zvedlo moje hodnocení do výšin to nemělo. Vlastně to s předchozím filmem nemělo nic moc společného. Je párkrát zmíňěno, že jde o stejný kult jako v KS, ale převážně sledujeme jiné aktivity tohoto kultu než sebevraždy. Hlavně sledujeme divnou firmu "Pronajmi si rodinu". Nikdy se nevrátíme k dívčí skupině z předchozího filmu, která vypadala, že je pro kult klíčová. Chápu proč - herečky z té skupiny byli době natáčení filmu o dost starší. Řekl bych, že i přes pár dobrých nápadů je to dost "líně" udělaný film. Včetně kamery, osvícení, rekvizit, hereckých výkonů apod. Narozdíl od KS. ()
Asi bych se měl nejdřív podívat na Klub sebevrahů, ale co už. Šion Sono, ne že bych byl odborníkem, ale tak, jak ho znám. Čili zvlášní, podivné, japonské... Byl by to dobrý nápad, netradiční film s potenciálem, ale zabíjí to pro mě jednoznačně délka, mít minimálně o hodinu méně, bylo by to zcela jiné pokoukání, takhle je to utahané a nudné. Téměř celý film je pak rozdělen do několika kapitol, které vždy jedna z postav vypráví, takže na pozadí se jakoby klasicky odehrává příběh, dialogy, ale hlavní informace přichází od vypravěče. ()
Pěkné, tajemné, trošku zběsilé. Líbí se mi více jiné filmy od Šion Sona. S ohledem na délku smíšený zážitek. ()
Tak takhle pošahaný film jsem ještě neviděl. Opakují se tam motivy z Klubu sebevrahů, objevují se nové postavy, všichni "hrají" nějaké role, vnitřní monology (a potažmo i dialogy jako takové) sestávají z (pro mě) naprosto nepochopitelných vysvětlování smyslu života. Dvě a půl hodiny je taky sakra hodně. Motivace postav mi naprosto uniká. S.S. se rozhodl onanovat. A přizval si k tomu obecenstvo. - 50 % ()
Všechno co si myslím o filmu už řekly jiné komentáře. I po několika týdnech mám ale v paměti vrytou melodii z filmu http://www.youtube.com/watch?v=79YEsNJaoJE ()
Zajímavý nápad, ale na to, jak se bere film vážně, až příliš přitažené za vlasy. Rovněž příliš zdlouhavé a spousty zbytečných monologů. Slabší ****. ()
Bylo strašně pomalé a natáhlé, takže jsem se část filmu vyloženě nudil. SC jsem viděl již dříve a vůbec jsem ho nechápal. Ano, tento film na něj odkazuje, ale vysvětlení či napojení je jen pramalé. Asi se na tyhle "Sonovi" dramata nehodím a nechápu je. Myšlenka zde je, ale žádné terno to není a jak už píšu výše zpracování by mohlo být lepší, hlavně mě štvala ta nechronologie scén. Hodnocení: 52/100. ()
asi az po hodine som prisiel na to co sa vo filme naozaj deje :) ale ked som sa do toho dostal, uz to bolo o inom. Nefunkcnsot modernej rodiny, vzajomne (ne)pochopenie, hra na rodinu mi pripomina nielen Love Exposure ale aj niektorych dnesnych 17 rocnych. 5* by som dal kebyje to o 20 min kratsie a bolo by tam menej komentov deja. otazka na zaver - si lev alebo zajac? ()
Lev žere zebry, zebra zase trávu. Ide o uzavretý kruh. Keď uvidíte žrať leva zebru, nemôžete predsa hovoriť o klube kanibalov. Antickí filozofovia by padali na riť z takejto filozofie. Dalo by sa to nakoniec skonštatovať aj inak. Lev žere zebry, zebra zase trávu, lenže, režisér Sono zase trávu vyfajčí, až z toho nakoniec vzniklo faktikuloarne hovno. Z filozofického a psychologického hľadiska by sa dalo skôr konštatovať o uzavretom kruhu, práve akýmsi environmentálnym trusom. Sono nápad a myšlienku mal skvelú, „ale“ z konzistentného hľadiska to spracovanie, prevedenie a logika. Proste Uff. ()
Absurdní a podobně nesmyslné asi jako rodičovský zákaz transfuze krve dětem svědků Jehovových. ()
Kdyby existoval stroj času, tak letím do Karlových Varů do roku 2005, kdy se tento film speciálně u nás o rok dříve promítal. Noriko's Dinner Table není žádným obyčejným filmem. Je to snímek, který slouží jako prequel, spin-off a sequel najednou, a to ke snímku Suicide Club (2001), a nejlepší na tom celé je, že se jedná o odlišný styl žánru. Co asi nejvíce na mě zapůsobilo bylo to, jak v tom snímku jsou jasná a závažná témata, které se postupem času přeměňují v napínavě psychologizující drama. Ten film má naprosto skvělý příběh, u kterého jsem hltal každou scénu. Režisér má také naprosto špičkově napsané hlavní postavy, které se protloukávají tímto světem pana Sona a je skvělé vidět vývoj charakteru skrz ten příběh. Hlavní obsazení je též hlavním důvodem dobré zábavy. Kazue Fukiiši jako Norika byla naprosto skvělá a Cugumi jako Kumiko na tom byla snad ještě lépe a Ken Micuiši je už v těchto filmech klasikou. Co se týče režie, tak už je asi klasikou, že Šion Sono nabídne naprosto neočekávané zvraty a šílenosti. Ten film obsahuje i spoustu vyprávění, kde nám každá z hlavních postav říká něco ze svého kousku života a promítá to do reality, to se tak skvěle poslouchá (v mém případě dobře čtou titulky). Nejzajímavější je asi to propojení s předchozím filmem Suicide Club, protože se nejedná o něco, co by ten film potřeboval a docela v pohodě by se bez toho obešel, ale kdo by to sakra nechtěl?! Zbožňuji tyto crossovery! Konec ve mě vyvolal takový pocit, že ani nevím, jestli mám být šťastný nebo smutný, a to je vzácnost. 160 minutová délka je pro filmového fajnšmekra naprosto ideální. Škoda, že existuje jen DVD kvalita, protože předchozí film má remastered Blu-ray verzi, takže budu doufat v budoucnu. Mé hodnocení: 10/10 ()
Po psychologicko-mysterióznom thrilleri Jisatsu sākuru z roku 2001 prichádza režisér Šion Sono o štyri roky neskôr s jeho voľným pokračovaním. Nepresúva sa v čase, snímok situuje do rovnakého obdobia, ale viac sa zameriava na nenápadné pozadie udalostí, vďaka čomu divákovi odkrýva doteraz viaceré zahalené skutočnosti. 17-ročná Noriko Shimabara (Kazue Fukiiši) uteká z domu do veľkého Tokia, aby sa tu stretla s Kumiko alias Ueno Station 54 (Cugumi). Zdanlivo nenápadné stretnutie kdesi pri nenápadnej skrinke na stanici v Tokiu sa časom mení na zvláštnu spoluprácu. Noriko po čase nasleduje aj jej sestra Yuka (krásna Juriko Jošitaka), pričom obidve opúšťajú čoraz zúfalejšieho otca (Ken Micuiši). Na pozadí tokijských samovražd v Jisatsu sākuru režisér Šion Sono tentokrát pred diváka prináša o niečo menej krvavý, ale rovnako svojsky japonský filmový počin so všetkým, čo k nemu patrí. Počas vyše dve a pol hodiny trvajúcej stopáže je snímok rozdelený na viacero kapitol a sleduje v nich hlavné postavy, pohľad na svet ich očami, a do značnej hĺbky necháva diváka nazrieť aj do ich vnútra, na ich mentálne a citové rozpoloženie. Mapuje udalosti pred, počas a čiastočne aj potom, čo stránky novín zaplavujú správy o "Suicide Club". A zatiaľ čo v prípade snímku z roku 2001 zdanlivo sleduje slepé nasledovanie vodcu a akýchsi "ideálov", tu sa deje presný opak. Celý príbeh je vybudovaný na vzbure mladej Noriko proti otcovým tradičným konvenciám, z ktorých sa chce 17-ročná dievčina útekom do Tokia vymaniť. Znovu sa na ne však naráža. Tentokrát však v úplne inej pozícii, dokonca aj s úplne iným menom. Pred divákom, najmä nejaponským, otvárajú tvorcovia v Tokiu zvláštny svet, v ktorom sa stratení snažia nájsť samých seba spôsobom, akým to najlepšie vedia. Samota je v 13-miliónovej metropole citeľná viac, než kdekoľvek inde. Zobrazuje sa tu nielen stret generácii, najviac citeľný vo vzťahu Noriko a jej otca, ale takisto veľmi citeľný vnútorný konflikt postáv voči sebe samým, čo dokazujú mnohokrát dlhé a hlboké monológy. K úlohe vyrovnať sa so svojím postavením v spoločnosti pristupuje každý po svojom, čo niekedy vyúsťuje až do najfatálnejších záverov. Pre mnohých divákov to tak môže byť pomerne náročný filmový kúsok, pretože sedieť takmer tri hodiny pri filozofických monológoch a dialógoch z hĺbky japonských duší je niečo, na čo nie je bežný divák úplne zvyknutý. Tí, ktorým takýto spôsob rozprávania príbehu nevadí, sa však určite budú baviť. Áno, v mnohom to je až svojsky japonské a pre západný svet až miestami nepochopiteľné, uzatvorené, niekto by možno povedal až úchylné, ale práve vďaka tomu dokáže tento film bodovať. Šion Sono púšťa diváka ku svojim postavám tak blízko, ako sa len dá. Mentalita ľudí z krajiny vychádzajúceho slnka sa tu mieša s filozofickými otázkami o vlastnej existencii a skrytými metaforami. V mnohom podobné Jisatsu sākuru, zároveň však úplne iné. Možno aj o niečo slabšie, ale stále veľmi pútavé. Noriko no Shokutaku so svojím drastickým, ale až nevinne a pokojne pôsobiacim záverom, a spätnou metamorfózou viacerých postáv, je odrazom vzbury proti konvenciám, chvíľkovej zdanlivej voľnosti a následného uväznenia vnútri samého seba. Stvárňované role, ktoré na seba ženské postavy vo filme berú, sú akýmsi obrazom, že s nasadenou maskou nemôže človek nikdy prijať svoje skutočné ja. Stať sa skutočným "ja" sa dá len dvoma spôsobmi - zahodiť masku alebo zomrieť. A ako zobrazuje film, to prvé je mnohokrát omnoho zložitejšie. Nazretie na pozadie udalostí Jisatsu sākuru mnohé veci z rovnomenného filmu vysvetľuje, mnoho však musí divák pochopiť sám. Opäť veľmi zaujímavé nahliadnutie na filmovú filozofiu z krajiny vychádzajúceho slnka, ktorá je určená najmä pre náročného diváka, ktorý hľadá vo filme hlbokú myšlienku a umeleckú hodnotu. () (méně) (více)