Pád

Dokud divák nedokáže nahlédnout pod fenomenální obrazovou stránku, čeká ho barevné nic. Singhova geometrická přesnost, s jakou ve spolupráci s debutujícím (!) kameramanem nakládá s mizanscénou, je neskutečný útok na divákovo estetické vnímání, bez další podpovrchové vrstvy by ale film zničil sama sebe. Jaká radost dozvědět se, že Singh zachází ve skutečnosti ještě dál, než Burton s ambiciózní Velkou rybou. Vznikly dvě hodiny na téma "vyprávění a vizuální interpretace posluchače", kde se zároveň střetává mysl dítěte s dospělým. Krásně jsou zvýrazněny problematické úseky, kterou se sebou obtížný posun z diegésis na mimésis nese. Neodvážím se odhadnout, kolik studií lidské fantazie a paměti tenhle scénář ke zhotovení potřeboval a kolik jich ještě podnítí. Jistě jen vím, že další zhlédnutí je nutností, minimálně abych si ujasnil, nakolik do toho ještě zapadá závěrečné dumání nad místem kaskadéra v procesu natáčení (které se celý film tvářilo jako vedlejší kulisa). (01.12.2011)

Zvláštní propojení fantazie pětiletého dítěte a dospělého muže, odhodlaného skoncovat se svým tragickým osudem. Střídání dětsky naivních představ s často až epickými výjevy kruté pomsty i zoufalých gest natropilo asi víc škody, než užitku, a prolínání s nemocniční realitou tříštilo pozornost, chválou však nemůžu šetřit v případě až terapeuticky působících, kouzelně nasnímaných obrazů těch nejkrásnějších míst světa, nenásilně zasazených do děje. (23.01.2010)

Pád kulhá na obě nohy. Ta pravá, ve formě reálného příběhu z nemocnice, je šustivá a trapná až to zavání opioid-naivním scénáristou s menší dávkou morfinu v žaludku. Ta druhá, dřevěná a vyprávěná, do které se promítají sny, touhy i všední maličkosti z druhé nohy, ta už zavání slušnou hrstičkou tabletek (zhruba 98 mg na sepsání scénáře k Pádu mohlo stačit). Celé je to naivní a nefungující přehuštěné monstrum plné vizuálních orgií. Hodnotit Pád jako plnohodnotný film je cestou k odpadu. Takže jméno "režiséra" je pro mě Colin Watkinson a hodnotím Pád jako vizuální orgie, protože jak už někdo řekl, existují filmy, které kinematografii navracejí jeden z jejich původních účelů: uchvacovat. A tyhle obrazové orgie mě uchvátily, stačilo se "jen" povznést nad naivitu příběhu. A sehnat si trochu morfinu. (22.08.2009)

V první půli jsem neustále zápasil s dojmem, že sleduju vkusnější a decentnější verzi Fontány a že Tarsem Singh se měl dát raději na malířství, než na filmovou režii. Pak ale nastal znatelný obrat k lepšímu, děravé vyprávění se zcelilo, symbolika Royova snového příběhu se konečně vyloupla ze zajetí nesrozumitelnosti a náhodného fantazírování a film najednou začal hladce fungovat. Nápady Tarsemovi nechybí a na předkládaných obrazech se zřetelně (a v dobrém) podepisuje jeho indický původ, nicméně do příště by to chtělo víc duslednosti a ....no stát nohama na zemi. (06.06.2009)

No už dlouho mě nic tak nenaštvalo=Tady veškeré plusy končí u několika"krásně" naaranžovaných obrazů-víc NIC!! ...Příběh z reálu je takový obyčejný a příšerně hystericky uřvaný(kdo nemá rád protivně brečící děcka-ruce pryč) .. A ten vyprávěný příběh nemá žádnou charakterovou hloubku, psychologii, hlavu a patu, nic...ten hezounký -ale plytký- děj se mění podle podnětu zvenčí, takže naprosto chaoticky a nesmyslně ........Cela byla chytlavá, originální, napínavá-Pád je slátanina hrající vše jen na hezké barvičky.. (01.08.2011)