Al di là delle nuvole
Par-delà les nuages
Jenseits der Wolken
Za mrakmi
Beyond the Clouds
Obsahy(1)
Z Ameriky přijíždí do Evropy filmový režisér (John Malkovich), který chce ve Francii a Itálii najít inspiraci pro svůj nový film. Při této cestě potkává čtyři osoby, které se stanou aktéry čtyř fascinujících milostních příběhů. S jednou dívkou (Sophie Marceau), která zavraždila svého otce, dokonce prožije milostný vztah - láska prostě nezná hranice ani v životě, ani ve filmu. (Levné knihy)
(více)Recenze (59)
"Dnes už nikdo nemluví." "Je to už dávno, co jsem viděl, že by někdo na ulici zpíval..." Za mraky se mi po několikerém zhlédnutí jeví jako povzdechnutím nad tím, jaké filmy (a svět) bývaly resp. pokus o novovlnný film v devadesátých letech. Chápu, že současnému divákovi musí některé prvky jasně odkazovat k autorově mrtvici, ale když Za mraky srovnáte s Identifikací ženy nebo i staršími mistrovými kousky, zas až takový rozdíl mezi nimi není. Některé ze scén působí absurdně nejen co do textu (když Malkovich s výrazem ultimátního úchyla pronásleduje Marceau po kšeftu nebo dvojice provozující skoro-sex). Shledávali bychom na nich něco podezřelého ve filmu z éry La Notte? Pochybuji. Zadumanost filmu občas vítaně nabourávají střípky čehosi jako humoru, třeba když žena v poslední ze čtyř povídek odpoví na mladíkům dotaz, zda je spokojená, vyděšeným "nebuďte směšný". Kdyby takových ironických šlehů bylo ve filmu víc, možná by vedle nich působily nerealistické dialogy nerealisticky méně... Jenže je jasný, že Antonionimu o realitu, alespoň v běžně chápaném významu ani za mák nešlo. Tak, jak hovoří postavy, dnes už ANI VE FILMU skutečně nikdo nemluví. Na to, abychom zvládli být takhle nabubřelí, jsme moc cyničtí. Slovům se po jejich fiasku nějak přestalo věřit. Škoda. Co film od předchozích výrazně odlišuje, je přínos Wima Wenderse. Vidět Antonioniho obrazy, naslouchat jeho úvahám (mimochodem velmi zajímavé spojovací a takříkajíc klíčové komentáře průvodce filmem, Antonioniho alter ega, kdy se nám dostane třeba odkazů na Zvětšeninu) a za kulisu mít U2 / Ena je zážitek spíš zvláštní; osobně jsem byl u jeho filmů zvyklejší na sytější, méně sentimentální (anebo žádný) doprovod. Perfektní atmosféru snivého snímku podtrhuje pečlivý výběr ex- a interiérů. Mlžný italský podzim je podmanivý v každém filmu a byty, v nich se básniví nešťastníci filmu zpravidla peleší, jsou úchvatné. Že je vše geniálně, ale střídmě a střízlivě nasnímáno, se má samo sebou. Herecké výkony jsou uspokojující, ale ne všichni se s vícero-méněro recitačními rolemi poprali úplně důstojně. Zejména mladší herci občas špatně zakrývají, že svůj part chápou jen obtížně. Přes určité výhrady, které k filmu mám, se nemohu ubránit se k němu čas od času nevrátit. ()
Krásná Itálie, krásná Francie, líbezné ženy, poetické příběhy, ve kterých není ani jediné slovo navíc či zbytečné. Skvělá kamera. Skutečné a pravé filmařské umění. Bohužel až příliš na nás sálá vysoké umění a čisté city, které mají do reálného světa daleko. Kouká se na to však krásně… 8,5/10 ()
Vydržet se to dalo. Ovšem pokud jste se stihli schovat pod peřinu, než na vás vykoukl holý zadek Johna Malkoviche. ()
Remeselne fantasticky zvládnutý filmový bedeker. ()
Občas je dobré si odpočinout od krváků, thrillerů a akčních filmů a podívat se na něco takového. Film je v podstatě bez děje. Je poskládaný z několika etud na téma : Vztah mezi mužem a ženou . A to jak vztah milenecký, manželský, ale i vztah mezi náhodně se potkajícími se lidmi. Celé to spojuje postava ražiséra ( John Malkovich), který jakoby hledal inspiraci k natočení nového filmu. Věru není toho moc, co bych tomto dílu vytknul. Je to film pocitový a kdo se nechá vtáhnout do těchto pocitů všech protagonistů, bude odměněn. Jako třešnička na dortu je zde plejáda velmi krásných žen, které vévodí Sophie Marceau. Příjemný film, doporučuji všem, kdo potřebuje balzám na duši. ()
Dosť podpriemerné... Na tak dobrú dvojicu režisérov je tento suchýýý výsledok sklamaním:-( ()
Tak opravdu nevím, jestli hvězdičky tři, nebo čtyři. Z počátku, v prvním příběhu o vědomém nenaplnění životní lásky, to bylo spíše na tři, ale v závěrečném příběhu o nenaplněné lásce jednoho z aktérů, z důvodů citové angažovanosti druhého z aktérů k někomu jinému, to zase bylo na čtyři. Nemyslím si, že je to studený film, ale těžko natočit žhavý film, když všechny příběhy v něm jsou o míjení a rozcházení. Takže rada: zamilovaní na to nekoukejte a pokud jste zrovna sami, nebo se rozcházíte, dávejte pozor, abyste se tomu moc nepoddávali. ()
60% Hodně kolísavá úroveň jednotlivých kapitol. Místy hodně užvaňené (hlavně první kapitola). ()
Velmi povedený film. Osobně si myslím, že je spíše Wendersův, alespoň tak na mě působí. Neskutečně nadupané herecké obsazení plus hned dvě velké osobnosti na režisérské židli, labužníkům nelze nedoporučit. Konečně už vím, proč je dobré se občas zastavit - aby mě dohonila moje duše... ()
Postavy, jejich charaktery a chování mi trochu připomněli Kieslowskeho styl. I když Antonioni má svůj vlastní osobitý styl, který tu plně rozvíjí a nechává nás divály opět tápat. V tom je podstata jeho filmů. Hledání něčeho skrytého a mnohdy neobjevitelného. ()
V prvej a druhej poviedke úžasné prostredie talianskeho zapadákova, scenérie pre filmovanie sú výborné. Atmosféra, opustená pláž, uličky mesta, ošarpané domy, prístav, vietor, dážď. Miestami výborná hudba. Cítiť silný vplyv Wendersa, film zameraný na prežívanie. Mohol to byť umelecký film. Zlyháva v tom, ako trapne, až nerealisticky jednoducho postavy nadväzujú vzťah. V tomto je primitívny a spadá skôr do kategórie erotickej drámy alebo medzi „štýlové filmy pre snobov a úspešných podnikateľov“. Posledná poviedka je poučná, keď sa mladík zaujíma o odhodlanú katolíčku. Čo ma zaujalo, film načrtáva pochopenie, že to, čo môže milostný styk ponúknuť je obmedzené a posúva muža do otroctva. ()
dílo nemusí být pravdivé, mělo by být pravděpodobné... tak nějak nás to učili. pokud nejste přístupni "filozofování" a řadíte se spíše k těm přímočarým, asi vás film neohromí. jedině že byste se rádi kochali formou, ta je totiž skvělá, obrazově wendersovsky zvládnutá. nechybí ani létání v oblacích :) ()
Za mraky pro mě bylo DOSLOVA probuzení z letargie, takového filmového "zimního spánku". ;-) Tenhle film člověk vychutná až v určitém období života, do kterého dospěje, nebo aspoň v momentu, kdy si jako dospělý připadá - každopádně, věci, zažité a předcházející projekci, mě přes svůj negativní dopad pomohly přiblížit se filmu a pochopit ho jako alegorii: Mladí lidé, recitující, tím, jak vážně se berou, až směšné úvahy o různých typech lásky a jejího co nejvíc praktického využití v životě (a naopak), to jsou zkrocené šelmy z Danteho lesa; slova, vyplňující skoro tři hodiny času před obrazovkou a kterými se ti lidé dorozumívají bez věcného výrazu ve tváři, to přece nejsou vážně míněné názory, lidé, kteří je vyslovují, nejsou jejich pravými zastánci!, skutečná myšlenka čeká až na samotném konci. Mladí lidé jsou jenom prostředky k jejímu "vyslovení" a já náhodou napnul uši. A myslím, že mi ta náhoda pomohla překonat spoustu překážek, které přede mnou byly kladeny (a ani na vteřinu nepochybuji, že kladeny budou :-) ,podobně jako John Malkovich kráčel s podivnou jistotou po městě a pláži, tak i já budu moct kráčet svým životem. Btw: Scéna s Marcellem Mastroiannim je NÁDHERNÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A Bono je hudební génius, seč mě ty jeho boje za záchranu deštných pralesů v Jižní Americe, nebo co to vlastně dělá, nehorázně štvou. ()
Příjemný filmařský odkaz: konec filmu s komínem a zvoněním telefonu, při kterém se Carmen a Silvano potkají, je Urga od Michalkova... ()
Převážně umělecké ztvárnění nudí, až to bolí. Malkovich utopen v artu a přesto vyčnívá. Marceuje skvělá, ale co naplat, je to vcelku slabota. ()
Po zhlédnutí tohoto filmu jsem skončil jako všechny postavy filmu - citově prázdný a patrně neschopný přijímat lásku (alespoň ty podoby, co zde byly naservírované). Film Za mraky byl opravdu celý za mrakem, jak vizuálně - tak příběhově, sluníčko zde nevysvitne, nezachrání to John Malkovich, Jean Reno, dokonce ani nahá Sophie tento snímek nerozjasnila. Povídky a dialogy mi připadaly jako úvodní intro do filmů pro dospělé s tím rozdílem, že délka dialogů a tělesných hrátek zde byla přesně opačná a v tom nejlepším to utnuli. (Na filmy pro dospělé se nedívám, jen soudím podle toho, co říkali kámoši). Shrnutí: Do Francie ani Itálie Vás tento snímek nenaláká. Sophie potěší, budete na ni koukat, jak John Malkovich v jejím butiku, a budete přemýšlet, proč do toho oba lezli. Rena si nevšimnete a v paměti Vám zůstane pouze tento dialog: "V Mexiku si výprava vědců najala nosiče na cestu do města Inků vysoko v horách, v jednu chvíli se nosiči zastavili a odmítali jít dál. Rozčílení vědci nevěděli, jak je přimět k další cestě a nechápali důvod té dlouhé zastávky. Po několika hodinách se nosiči vydali na cestu a nakonec se jejich vůdce odhodlal vše vysvětlit. Řekl, že spěchali a teď musí počkat na své duše..." ()
Antonioniho filmy mi naopak připadají jako "citově vřelé" a tato přecitlivělost téměř nemá obdoby u jiných tvůrců. Jen to není znát na povrchu. Líbí se mi, že Antonioni nevodí diváka za ručičku, nic polopaticky nevysvětluje a nepodbízí se. I proto je možná největším režisérem. ()
Tohle je oříšek. Rozporuplný film, jehož atmosféra nemá snad žádnou obdobu. Nedokážu říct, zda je to melancholický scénář, který prostě přestřelil hranici přirozenosti nebo záměrné nadsazení. Film mě však udržel v podivném tranzu a místy jsem se zamyslel. ()
leda tak o tom, že když se sejdou dva intelektuální režiséři a chtějí natočit super-intelektuální film, tak to MUSÍ dopadnout špatně ... obecně jsem proti tomu, že film by měl jen vyjadřovat myšlenky, které si stejně dpbře můžu někde přečíst. a tady mi přišlo, že mě celý film doslova násilně pořád nutí k tomu, abych v tom ty velké myšlenky viděla. ()