Až na krev

Když jsem Až na krev viděla poprvé, bylo pro mě toto dílko P. T. Andersona záhadou. Oceňovala jsem jeho úchvatnou kameru, nadpozemské herecké výkony a skvělý soundtrack, nedokázala jsem si ale představit, proč bych ho kdy měla chtít vidět znovu; natolik odtažitě na mě jako film půsosobilo. Tehdy jsem ještě netušila, že mě příběh vzestupu jednoho ropného magnáta bude následující týdny pronásledovat v myšlenkách a že pocítím neodolatelnou touhu pustit si ho podruhé. Nutkání jsem podlehla, na film se podívala... a byla jsem z něj nadšená. Ohromená. Uzemněná. Odvolávám veškerou kritiku mého předcházejícího komentáře: Až na krev není náhled do života psychopata, jehož jednání by postrádalo jakoukoliv logiku. Je to ukázka souboje dvou vysoce racionálních osobností, která začíná hned při úvodním jednání o prodeji pozemku. Na jedné straně je to Daniel Plainview, který uznává jako boha ropu a nijak se netají svým egocentrismem, na druhé pak Eli Sunday, který si myslí, že nad ropou vládne bůh a který své osobní zájmy zaštiťuje kostelem. Se kterou z těchto dvou sobě navzájem velmi podobných osobností jsem sympatizovala více? S ropným magnátem, protože člověka, který přizná, že nemá rád lidi, a který se nijak netají svými sobeckými motivy, dokážu respektovat více než toho, kdo ostatní manipuluje pod záminkou víry. Během druhého zhlédnutí jsem navíc právě v Plainviewovi objevila i ten tolik důležitý prvek lidskosti, který jsem poprvé ve filmu postrádala, a to ve formě jeho vztahu k dětem. I když hlavní hrdina po celou dobu tvrdí, že má rád jen sebe samého, jeho jednání v průběhu filmu vypovídá o tom, že mu na malé Mary Sunday a především jeho synovi nesmírně záleží. Vezměte si prakticky jakoukoliv scénu, kde se Daniel a H. W. vyskytují o samotě, a to, co uvidíte, není jednání muže, který má chlapce jen jako zástěrku pro zakrytí svých úmyslů; budete sledovat člověka, který cizí dítě začal skutečně považovat za své a chce pro něj to nejlepší, čímž závěrečné rozuzlení získává ještě tragičtější nádech. Za hlavního hrdinu, ve kterém jsem vizuálně, hlasově i charakterové bez úspěchu hledala jakýkoliv společný znak s Danielem Day-Lewisem, za podmanivou vizuální stránku, za soundtrack, který je neodmyslitelnou součástí filmu a který by si dle mého názoru zasloužil Oscarovou nominaci, za epický příběh o vzestupu a pádu, kterým mi Paul Thomas Anderson připomněl filmy Martyho Scorseseho, a za odvahu vyprávět děj pomocí náznaků a nevysvětlovat divákovi vše, tedy napodruhé nemůžu a nechci jít pod pět hvězdiček. Jedno z mála mistrovských děl 21. století. (03.02.2013)

Scénář: Paul Thomas Anderson .. I am a false prophet! God is a superstition! I am a false prophet! God is a superstition! I am a false prophet! God is a superstition! _ Potemnělý příběh muže, který vyznává dvě hodnoty - rodinu a peníze. Sloučit to s náboženstvím, byl by dokonalý Američan... Daniel Day-Lewis už ani nehraje (v určitém úhlu pohledu), on prostě po dobu filmu fyzicky JE Daniel Plainview a zavede vás do niter svého života, který je v jádru (ne)obyčejnou freskou o vzestupu (a pádu) magnáta, který v opojení mamonem nezná překážku. Vedle Daniela je herecky výrazný už jen úlisný Paul Dano, ale zato pořádně. Z jeho výkonu jsem byl taktéž nadšen. Výprava, práce s kamerou, struktura doby a charakteru, vše propracované a funkční, doplněné o excelentní, deprimující hudbu. Samotný P.T. Anderson pak opět zabodoval na obou frontách - scénářem i režii. Škoda, že ač řadí vyšší stupně naléhavosti průběžně, na plyn netlačí dostatečně a snímek se tak, přes všechny myšlenkové provokace, stává vleklým, hůře stravitelným (po druhém zhlédnutí tahle připomínka postrádá význam - film utekl jako voda ovšem myšlenkově byl ještě intenzivnější). __ Taktéž monstrózní (moje milovaná) Magnolia byla přeci jen zahuštěnější, důslednější, rafinovanější i zábavnější. Zkrátka geniální film i pro srdce, nikoliv jen mozek. _ I'm finished. 90%. (24.02.2008)

"That was one goddamn helluva show." No, to teda byla... Často tu v ostatních komentářích padají silná slova typu film roku a podobně. Já bych se nebál jít v časové ose do poněkud širšího měřítka. Proč? Protože je to již pěkných pár hodin co projekce skončila, ale ještě teď se tetelím naprostým blahem. A něco mi říká, že ještě pěkně dlouho budu. Mám pocit jakoby to Anderson natočil přímo pro mě. Toto veledílo plně vystihují pouhá čtyři slova: cynismus (ohledně lidství), cynismus (ohledně náboženského fanatismu, respektive náboženství vůbec), cynismus (ohledně amerického snu) a cynismus (ohledně všeho ostatního). Prostě cynický egoismus jdoucí až na krev a dobrý pocit z toho, že se Anderson na Poklad na Sierra Madre díval pozorně. Doplnění: Podruhé a snad ještě lépe. Anderson mě i při druhé návštěvě kina utopil v černém zlatu. A já si to topení sakramentsky užíval. Je na čase podívat se TOPce na zoubek. (29.03.2008)

Moje třetí filmové setkání s panem Andersonem a znovu mi nesedl konec (neuzavřený a ještě tak divný). Jenže na rozdíl od Magnolie a Hříšných nocí jsem se místy (hlavně směrem k závěru) nudil. Přišlo mi to tak trochu jako rutinní životopisný film, který se nezmohl víc než na jednu tragédii a nevyvolal ve mně téměř žádné emoce nebo sympatie s hlavní postavou (i když uznávám, že osoba kazatele mě celkem úspěšně dráždila, a tak mi Danielovo jednání v afektu zlepšilo náladu :-) ). A pak tu byla hudba, kterou v drtivé většině u filmů vyzdvihuju, nebo opomíjím, ale tady mi vyloženě vadila, protože se uměle a neúspěšně snažila vyvolat dojem thrilleru (přitom tohle je jasné drama). Takže z mého podledu to vidím pouze na průměr. (04.08.2011)

Jakkoliv byl film dobře řemeslně zvládnutý, jakkoliv DD Lewis hraje na božské úrovni, přesto mě příběh muže, jenž se zřejmě v dětství nakazil zmrdovinou a došel si k bohatství po zádech jiných, přesto mě nevmáčkl do křesla a nedonutil k záplavě obdivných vzdechů. Tyhle lidi, co jdou za svým bez jakýchkoliv skrupulí a přes mrtvoly totiž bytostně nesnáším. (21.07.2015)