Nouzový východ

Mendes umí všem vztahovým optimistům předepsat léky, ale tentokrát jsem od něj dostal jedny opravdu hořké. Haytheho scénář totiž bez zaváhání řeže do všeho, čeho se může člověk u manželství bát a vyvolává lehkou beznaděj, svou výpovědní hodnotou daleko překonávající běžné "vztahově poučné" pokusy. Ten, kdo mi do hlavy nalil tohle poznání, je ale hlavně Leonardo DiCaprio, který svou zoufalost snad ani nehraje a každý vypjatější moment je v jeho podání fascinujícím koncertem. Vyčítám tak asi jenom postavu duševně nemocného Johna, který vždycky všechno pojmenuje trefně a až obludně zraňujícím způsobem. Takový člověk by totiž letěl ze dveří po dvou větách klidně i se svými ohleduplnými rodiči. Hlavně kvůli jeho příliš účelové postavě tedy nakonec k nejvyššímu hodnocení nesáhnu, ale příběh z Revolutionary Road ve mně zůstane napořád. Po takto antigradačním a přitom absolutním konci to ani jinak nejde. (01.02.2010)

Ani zbytečně přechytralé, ani satiricky hravé - prostě trefné do puntíku. Skvělá kamera i hudba, herecké výkony neuvěřitelné, film v momentech úchvatný, ale jako celek příliš "prvoplánově mendesovský" (drámo, drámo, drámo a pak "tichá" scéna, která jako by šla proti času a všechno to rozlouskne - viděno v Americké kráse i Road to Perdition!), což mu brání zalézt úplně pod kůži. (03.01.2009)

Obrovské zklamání. Šla jsem do kina na druhou Americkou krásu a odcházela jsem z nezáživného dlouhého povídání o vztahu dvou lidí. Na Samu Mendesovi se tu víc než kde jinde podepsalo, že se před Americkou krásou vyskytoval v divadelním prostředí. Možná je to jen moje chybá domněnka, ale přijde mi, že v Nouzovém východu nedokázal využívat nedivadelních technik na dokreslení atmosféry jako je počasí, více lokalit nebo silnější vizuální stylizace. Rozhodně tu netoužím udělat z Nouzového východu nové Sin City, ale když v Americké kráse mistrně vkládal do záběrů růže, mělo to něco do sebe. A možná, že se pletu, možná, že i Nouzový východ je režisérsky zvládnutý na jedničku - minimálně osobitost vlastního stylu mu nechybí, ten film je v některých detailech tak podobný Americké kráse, až to bolí - a že mi jen vadí jeho chladnost, odtažitost a nezajímavost tématu. Protože když celý film jen čekáte na nějakou výraznou zápletku a v závěru na "šokující pointu" koukáte se stejně znuděným výrazem v obličeji jako v průběhu celého filmu, je tu něco špatně. (20.02.2009)

// Jako cením si toho, že závěr byl snad ještě větší psycho než u Gone Girl, řemeslně tomu pak navíc nejde co vytknout. Jenom asi zkrátka nechápu, proč vůbec analyzovat vztah, kde ani jedna postava není sama o sobě zajímavá, ze kterého necítíte lásku na začátku, uprostřed, ani na konci, a který se ještě navíc odehrává v éře, kdy ty vztahy a vůbec postavení muže a ženy stály všeobecně za nic. Emocionálně prázdné, jako celek navíc zbytečné. Holt 500 dní se Summer to furt řeklo nejlíp. (03.01.2020)

Ten film by obstal aj ako iba samotna studia porovnania s Titanicom - cim myslim to, co Leo s Kate ako filmovy par predstavovali svojim vztahom voci spolocnosti v oboch filmoch. Revolutionary Road ukazuje, ako mladicke sny mozu tvrdo narazit, ako sloboda moze byt uvaznena, idealy zaslapane vlastnymi chodidlami a ako sa s nadherneho a aj pre okolie hodnotneho kvetu lasky stava burina, ktora zivot okolo seba dusi (dokonca aj postavy Kathy Bates - co by ciastocneho katalyzatora osudov ustrednej dvojice maju do bodky opacne charakterove vyznenie). Tento film vsak smerom ku mne obsahoval az neprijemne vela momentov, v ktorych som ciastocne nachadzal spojitosti s vlastnym zivotom (uvahami i strastami) az do miery, ze som miestami musel uhybat pohladom a vnutorne sa triast neprijemnym mrazenim. Parkrat som sa dokonca pristihol, ze by som bol velmi vdacny, keby ma tento film nechal emocialne chladnym... . (01.01.2009)