Divoši

Dnes jsem v situaci, kdy jsem vůbec nebyla nastavená na tenhle žánr, ale budiž. Oba herci byli velmi dobře vybraní pro tuto sourzeneckou roli. Philip Seymour Hoffman je opravdu sympaťák a Laura Linney za ním nebyla o moc pozadu. V momentě, kdy bylo zapotřebí postarat se o zestárlého otce se sami sourenci potýkají nejen se svými zdravotními a citovými problémy, ale současně i se vztahem k sobě navzájem. Smutné a uvěřitelné. 75% (25.07.2012)

Hned na začátku se schovívavější přístup k postavám skryje u nespláchnuté záchodové mísy, aby z její výkalové náplně namaloval hybatel příběhu na kachlíky sprostý vzkaz pečovateli své přítelkyně. Ta následně aby zemřela při manikúře přímo v salónku. A tak se o svého osamoceného, demencí nemocného otce přijíždějí postarat dvě jeho děti, kteří doteď ani pořádně nevěděly, v jakém státě bydlel. A teď jsou vyděšení, že ho daly někam do domova a on ani sám neví kde je. Ale není to taková depka, jak to zní. A jestli ano, tak rozhodně ne slzopudná, ale spíš pro mě taková až sarkasticky pohodová, už jen protože není nekonečná, že. Prostě takové věci se dějí a nic se s tím nedá dělat. A určitě není náhodou, že Wendy píše divadelní hru, kterou sama popíše jako pitomé bulení střední vrstvy. Celý film by se tak při moc velkém tlačení na pilu mohl zformovat. Nejde v něm totiž jen o smrt rodiče, ale i o vztahy, práci, bydlení nebo životní standard. A Laura Linney je prostě boží. Hoffman hláškuje pravdy, kterým se člověk musí jen smát, aby mu pak došlo, že má pravdu. A prostě já nepochopím, proč se musí pořád opakovat, jak je rostoucí střední délka života jednoznačným pozitivem. Když potom takový podíl starších lidí s Alzheimerem nebo podobných mozkovým nemocí snad ani neumí doufat v brzký infarkt. (25.05.2008)

Za čtyři - a to i přes to, že mi od začátku do poslední minuty neskutečně lezla na nervy Laura Linney - pohyby, herectvím i účesem (kontrast pro výtečného P. S. Hoffmana). Bylo tam taky několik dost provařených postupů, ale nešť. Svižný scénář podaný tak, že se ani chvilku nenudíte a i přes dost vydolované téma Vás děj určitě nejednou překvapí. (15.07.2008)

Tak na tenhle film jsem se dlouho těšil, ale skupina diváků sedících za mnou mě nenechala si ho zidealizovat. Když se za vámi smějí jen při pohledu na komickou tvář hlavní postavy, či když scénu s polštářem prožívají s hlasitým "Oh, oh, no!!", tak vám dojde, že film je sám o sobě slabší a hraje na dávno vyzkoušené momenty. FEBIOFEST 2008 (03.04.2008)

Tamara Jenkinsová dosáhla něčeho velmi neobvyklého – její příběh totiž nutí diváky zároveň se smát i plakat. Tak praví oficiální program Febiofestu. Nevím kdo to psal, ale já ani neplakal, ani se nesmál. Žánrové označení komedie u tohoto filmu rozhodně není namístě, hodí se spíše jenom to drama. Film pojednává o ženě, krásné ženě středního věku, která je tak trošku looser a pomalu si to uvědomuje. Má staršího bratra a otce, který po odchodu matky výchovu svých dvou dětí nějak neřešil. Teď nastává chvíle kdy se mají děti o starého otce trpícího demencí, hrubým chováním a tvrdohlavostí postarat. Není to ani tak film řešící otázku zdali domov důchodců nebo ne. Je to film ukazující vývoj jedné ženy zapříčiněný několika náhlými událostmi. Ženy kterou excelentně ztvárnila Laura Linney a zde si otevřeně přiznejme ze P.S Hofman zde hraje až druhé housle (ačkoliv skvěle). Tamara Jenkins podkresluje příběh záběry na uniformovanost satelitních městeček a konfrontuje to tak vlastně s automatikou některých rozhodnutí v životě lidském. Na závěr jak už tu někdo psal: „Poklona před paní scénáristkou/režisérkou.“ Skvěle odvyprávěný nezávisláček. (11.04.2008)